ECLI:CZ:US:2023:3.US.1422.22.1
sp. zn. III. ÚS 1422/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti M. Ž., zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem, sídlem Slezská 1297/3, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. března 2022 č. j. 66 Co 3/2022-180, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Z. B., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. do práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a byla současně porušena i zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Na základě návrhu vedlejšího účastníka řízení (oprávněného) probíhá na majetek povinného (stěžovatele) exekuce vedená soudní exekutorkou JUDr. Alenou Blažkovou, Ph. D., Exekutorský úřad Brno-město (dále jen "soudní exekutorka"), pod sp. zn. 006 EX 2431/20, pro vymožení částky ve výši 29 313,90 Kč, která představuje kapitalizovaný smluvní úrok z úvěru (půjčky) poskytnutého stěžovateli vedlejším účastníkem řízení podle úvěrové smlouvy uzavřené dne 3. 3. 2015 v rámci tzv. P2P režimu (úvěr poskytnutý fyzickou osobou prostřednictvím internetového rozhraní vytvořeného zprostředkovatelem poskytování úvěrů). Exekučním titulem je rozhodčí nález rozhodce JUDr. Ing. Tomáše Moravce, Ph. D., ze dne 27. 11. 2015 č. j. Rps 1/15-13 (dále jen "rozhodčí nález") vydaný na základě rozhodčí smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem řízení rovněž 3. 3. 2015. Stěžovatel se domáhá zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s odůvodněním, že smlouva o úvěru a rozhodčí smlouva ze dne 3. 3. 2015, které uzavřel s vedlejším účastníkem řízení, jsou absolutně neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 2. 3. 2022 č. j. 66 Co 3/2022-180 změnil jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 11. 2021 č. j. 22 EXE 2383/2020-136, jímž byla exekuce na majetek stěžovatele zastavena, tak, že návrh stěžovatele na zastavení exekuce zamítl. Krajský soud na rozdíl od okresního soudu dovodil, že rozhodčí nález, jímž bylo vedlejšímu účastníkovi řízení přiznáno plnění v podobě kapitalizovaného smluvního úroku, jehož se domáhá v exekučním řízení, není v rozporu s dobrými mravy. I když se krajský soud ztotožnil se závěrem okresního soudu, že ujednání o výši úroku, jakož i systém sankcí jsou nevyvážené v neprospěch stěžovatele, takže námitky stěžovatele by byly způsobilé k závěru o rozporu části uzavřené smlouvy o úvěru (v rozsahu týkajícím se smluvního úroku) s dobrými mravy, musel ještě zkoumat, jaký je dopad tohoto závěru na posouzení pravomoci rozhodce. Zde dospěl ke zjištění, že vzhledem k tomu, že rozhodce provedl korekci úrokové sazby a vedlejšímu účastníkovi řízení přiznal namísto jím požadovaného smluvního úroku ve výši 75% p. a. úrok "pouze" ve výši 42% p. a., nebyla takto přiznaná úroková sazba již způsobilá založit rozpor s dobrými mravy, pročež nebylo možno vykonávaný rozhodčí nález považovat za nezpůsobilý exekuční titul. Důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. tak nebyl dán. Podle existující judikatury (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 20 Cdo 2841/2018) platí, že přisoudil-li rozhodce oprávněnému plnění, které není v rozporu s dobrými mravy, není možné, aby byl rozhodčí nález shledán nezpůsobilým exekučním titulem.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve shrnuje dosavadní průběh řízení a obsah v něm vydaných rozhodnutí, jakož i obsah vlastního exekučního titulu. Krajskému soudu vytýká, že se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, když výši úrokové sazby neporovnával s obvyklou úrokovou sazbou v době sjednání úvěru, nýbrž s nejvyšší úrokovou sazbou úvěrů tehdy poskytovaných. I když krajský soud shledal část smlouvy (v rozsahu smluvního úroku) jako rozpornou s dobrými mravy, neměl za to, že neplatnost hlavní smlouvy způsobuje rovněž neplatnost rozhodčí smlouvy. Krajský soud se dále nezabýval námitkou stěžovatele, že vedlejší účastník řízení řádně neposoudil úvěruschopnost stěžovatele a z tohoto důvodu je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Vyslovuje přesvědčení, že úvěrová smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle §580 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), když je v ní sjednán úrok ve výši 75% ročně a RPSN (roční procentní sazba nákladů) ve výši 142,64% ročně. Smlouva tak naplnila kritéria zjevné nespravedlnosti, jak jsou definována např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11 (N 21/64 SbNU 205; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel v této souvislosti poukazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 (N 226/75 SbNU 527). Podle stěžovatele je neplatná jak hlavní smlouva o úvěru, tak i na ni navázaná rozhodčí smlouva, takže rozhodce neměl nikdy pravomoc spor rozhodnout. Ohledně možnosti zastavit exekuční řízení podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z důvodu existence zjevné nespravedlnosti poukazuje stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 502/17 (N 4/88 SbNU 69). Stěžovatel dospívá k závěru, že rozhodčí nález je neplatný a jsou tedy dány důvody k zastavení exekuce, když neexistuje pravomocný a vykonatelný exekuční titul. Poukazuje na to, že rozhodce sice moderoval nemravnou výši úrokové sazby přibližně na jednu polovinu, avšak až ode dne zesplatnění pohledávky, nikoliv od počátku. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu o oddělitelnosti smluvních ujednání o úrokové sazbě. Podle stěžovatele je úrok nedílnou součástí úvěru a podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru. Dále soudům vytýká, že se nezabývaly námitkou stěžovatele, že vedlejší účastník řízení nezkoumal úvěruschopnost stěžovatele (k tomu nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18).
5. V další části ústavní stížnosti rozebírá obchodní model poskytování půjček. Jde o tzv. P2P půjčky, které probíhají sice mezi fyzickými osobami, ale vykazují znaky (ze strany poskytovatele půjčky) podnikatelské činnosti. Z toho dovozuje spotřebitelský charakter smlouvy o úvěru.
6. Stěžovatel se dále vyslovuje k neplatnosti rozhodčí smlouvy. K tomu uvádí, že volba rozhodce nebyla individuálně projednána a stěžovatel neměl možnost výběr rozhodce (jmen rozhodců) ovlivnit. Soudy měly povinnost zkoumat okolnosti uzavření rozhodčí smlouvy z hlediska dobrých mravů. Vyslovuje přesvědčení, že nejednotná rozhodovací praxe soudů v obdobných případech narušuje důvěru ve spravedlivou a předvídatelnou justici. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na různá rozhodnutí městského soudu, jimiž bylo exekuční řízení s odkazem na závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4084/12 zastaveno podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z důvodu neexistence pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu.
III.
Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení; replika stěžovatele
7. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejšímu účastníkovi řízení a od okresního soudu si vyžádal příslušný spis (sp. zn. 22 EXE 2383/2020).
8. Krajský soud ve vyjádření vyslovil přesvědčení, že žádné ze stěžovatelem namítaných ústavně zaručených práv neporušil. Odkázal přitom na odůvodnění napadeného usnesení s tím, že ze strany stěžovatele jde o aplikaci občanského práva bez patřičného ústavněprávního přesahu. Podotýká, že současná rozhodovací praxe je ustálena v tom směru, že nedostatek rozhodovací pravomoci rozhodce nastává v případech, kdy rozhodce vydá rozhodčí nález, aniž by se zabýval vzájemným postavením smluvních stran, okolnostmi předcházejícími uzavření smlouvy a jejím hodnocením, tedy v případech, kdy bez korekce převezme parametry smlouvy o úvěru vyznívající v neprospěch spotřebitele. V nyní posuzovaném případě se však rozhodce zabýval parametry smlouvy a žalobní požadavek korigoval, z čehož je zřejmé, že právní ochranu stěžovateli poskytl. Krajský soud pak vysvětlil, proč lze i v situaci, kdy smlouvu uzavřely dvě fyzické osoby, avšak v právním a technickém rámci vytvořeném třetí osobou (profesionálem), poskytnout úvěrované straně právní ochranu.
9. Vedlejší účastník řízení úvodem svého vyjádření podotýká, že stěžovatel zásadním způsobem zkresluje skutkový stav. Není pravdou, že by těžištěm nároků vedlejšího účastníka řízení byly především sankce. Exekuce je vedena pro pevně stanovenou částku, neboť jistina byla stěžovatelem uhrazena a úroky byly pro exekuční řízení kapitalizovány. Blíže popisuje okolnosti poskytnutí úvěru prostřednictvím zprostředkovatelského serveru www.prestito.cz (tzv. model P2P půjčky). Zdůrazňuje, že věc se odlišuje od rozhodnutí Krajského soudu v Praze č. j. 72 ICm 2131/2014-47, jímž argumentuje stěžovatel. Podstatné je, že to byl stěžovatel, kdo použil volbu vzorových smluvních dokumentů zprostředkovatele. S ohledem na způsob kontraktačního procesu nesouhlasí vedlejší účastník řízení s tím, že by se na smlouvu uzavřenou mezi ním a stěžovatelem mělo nahlížet jako na klasický spotřebitelský úvěr. Stěžovatel navíc zamlčel, že je nesolventní a při sjednávání půjčky uváděl nepravdivé údaje, čímž se dopustil trestného činu úvěrového podvodu. Argumentaci smluvní pokutou, kterou vedlejší účastník řízení ani nevymáhá, považuje za neopodstatněnou. I pokud by bylo ujednání o smluvní pokutě shledáno neplatným, nezpůsobuje neplatnost celé smlouvy. Nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatele o neplatnosti rozhodčí smlouvy. Vedlejší účastník řízení rozhodce nevybíral, toliko podepsal návrh smlouvy, který již byl opatřen ověřenými podpisy stěžovatele. Rozhodce byl řádně ustanoven a ujednání splňuje všechny náležitosti podle platné právní úpravy i judikatury (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. 20 Cdo 3498/2018). Vedlejší účastník řízení uzavírá, že exekuce je vedena po právu, plnění, kterého se domáhá, je s ohledem na skutkový stav spravedlivé a žádného závadného, protiprávního a nemorálního jednání se nedopustil.
10. Stěžovatel v replice k vyjádřením (v zásadě toliko k vyjádření vedlejšího účastníka řízení) podotýká, že z hlediska ústavnosti nepřináší žádné relevantní argumenty a jde jen o vyjádření ke skutkovému stavu. Stěžovatel následně reaguje zejména na poznámky vedlejší účastníka řízení k minulosti stěžovatele. Vyslovuje přesvědčení, že vedlejší účastník řízení svým vyjádřením nesleduje nic jiného než poškození stěžovatele. Proto stručně uvádí celou historii vztahu s vedlejším účastníkem řízení a dává ji do širšího kontextu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a Ústavní stížnost je rovněž přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy obecných soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Stěžovatel brojí proti rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno jeho návrhu na zastavení exekučního řízení, neboť krajský soud nepovažoval rozhodčí nález za nezpůsobilý exekuční titul.
14. Ústavní soud předesílá, že ve své judikatuře konstantně vychází ze zásady, že námitky vůči vadám nalézacího řízení nelze přenášet do řízení exekučního [viz nález ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 9/15 (N 138/86 SbNU 333)]. Platí totiž, že exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není ani řízením přezkumným. Stěžovateli lze dát nicméně za pravdu, že i v exekučním řízení přísluší obecným soudům zabývat se zásadními vadami exekučního titulu, přičemž jsou povinny výkon rozhodnutí (exekuci) zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí (exekuce) vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu. Při aplikaci předmětného ustanovení je pak nutné zvážit případné legitimní očekávání oprávněného, které může být založeno pravomocným soudním rozhodnutím vydaným v nalézacím řízení, resp. rozhodčím nálezem vydaným v rozhodčím řízení, jak tomu bylo v nyní posuzované věci.
15. Stěžovatel namítá, že neplatnost části úvěrové smlouvy v rozsahu smluvního úroku, jak ji konstatovaly obecné soudy, způsobuje neplatnost jak celé úvěrové smlouvy, tak i rozhodčí smlouvy, pročež měla být exekuce zastavena. K tomu Ústavní soud podotýká, že jedním ze základních principů výkladu smluv je přednost výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li samozřejmě oba tyto výklady možné [viz nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157), ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 2124/14 (N 13/80 SbNU 163) a další]. Tato teze vychází z premisy, že základním znakem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) je ochrana základních práv jednotlivce, do nichž je státní moc oprávněna zasahovat pouze ve výjimečných případech zejména tehdy, zasahuje-li jednotlivec svými projevy (včetně projevů volních, které mají odraz v konkrétním jednání) do práv třetích osob nebo je-li takový zásah ospravedlněn určitým veřejným zájmem, který však musí vést v konkrétním případě k proporcionálnímu omezení příslušného základního práva. Jinými slovy, podmínkou fungování právního státu je respektování autonomní sféry jednotlivce, která také požívá ochrany ze strany státu tak, že na jedné straně stát zajišťuje takovou ochranu proti zásahům ze strany třetích subjektů, jednak sám vyvíjí pouze takovou aktivitu, kterou do této sféry sám nezasahuje, resp. zasahuje pouze v případech, které jsou odůvodněny určitým veřejným zájmem a kdy je takový zásah přiměřený s ohledem na cíle, jichž má být dosaženo. V takových případech musí státní moc takové projevy jednotlivců toliko respektovat, případně aprobovat, má-li toto jednání eventuálně vyvolávat další právní důsledky [srov. nález ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. I. ÚS 546/03 (N 12/32 SbNU 107)].
16. Vyjde-li Ústavní soud z výše uvedených hledisek (priorita výkladu nezakládající neplatnost), nemůže přisvědčit názoru stěžovatele, že by neplatnost jen části smlouvy (v rozsahu smluvního úroku) způsobovala neplatnost celé úvěrové smlouvy včetně rozhodčí doložky. Hlavním smyslem případného zastavení exekuce je zabránit zjevným nespravedlnostem. Vždy je však třeba vzít v potaz konkrétní okolnosti případu, to znamená posoudit, zda podmínky příslušné smlouvy o úvěru lze označit za zjevně nespravedlivé. Dospěl-li v nyní posuzované věci krajský soud k závěru, že úvěrová smlouva je neplatná pouze v rozsahu smluvního úroku, přičemž jeho výši, kterou by bylo možno považovat za rozpornou s dobrými mravy, rozhodce korigoval v rozhodčím nálezu na akceptovatelnou hladinu (42% p. a.) a současně se zabýval i dalšími parametry úvěrové smlouvy, bylo by, s ohledem na výše uvedený princip přednosti nezakládající neplatnost smlouvy, přehnaným formalismem, aby byla tato smlouva považovávána za neplatnou jako celek, a to včetně na ni navázané rozhodčí smlouvy. V tomto směru nemá Ústavní soud proti postupu krajského soudu žádné výhrady.
17. Stěžovatel dále poukazuje na to, že výše smluvních úroků je zjevně nepřiměřená. Ústavní soud tento názor nesdílí. Úvaha krajského soudu, že exekuci nebrání údajně nepřiměřeně vysoký sjednaný úrok, není v rozporu s dobrými mravy. Soudní judikatura (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. 33 Cdo 5299/2017) již dovodila, že samo o sobě není v rozporu s dobrými mravy, je-li mezi dvěma fyzickými osobami sjednán úrok 5 % měsíčně, tj. 60 % p. a., a současně, je-li toto právní posouzení mravnosti sjednaného úroku opřeno nejen o porovnání jeho výše s v té době nejvyšší obvyklou úrokovou mírou (která se pohybovala okolo 15,5% p. a.), ale i o další zjištěné okolnosti (zejména délka půjčky, možnosti jejího splácení). Nepřiměřená a odporující dobrým mravům je (zpravidla) pouze taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou. Toliko konkrétní zjištění, zda a kolikanásobně převyšuje dohodnutá výše úroků horní hranici obvyklé úrokové míry u úvěrů poskytovaných bankami, dovoluje učinit závěr, zda výše úroků přesahuje obvyklou úrokovou míru podstatným způsobem. Ústavní soud nepovažuje rozhodcem redukovanou výši smluvních úroků na 42% p. a. v době, kdy se běžná (obvyklá) míra spotřebitelských úvěrů pohybovala kolem 14% p. a., za ústavněprávně neakceptovatelnou.
18. V uvedených souvislostech lze poukázat zejména na další okolnosti poskytnutí úvěru. Předně je třeba zdůraznit, že úvěr byl poskytnut v rámci tzv. P2P ("peer to peer" nebo "person to person") režimu, kdy poskytovatelem úvěru byla fyzická osoba (vedlejší účastník řízení), tedy nikoliv úvěrová společnost (ať již banka nebo nebankovní společnost), a to v rámci internetového rozhraní, které bývá obvykle vytvořené profesionálem (zprostředkovatelem). P2P půjčka je sice speciálním typem půjčky, avšak i na ni se vztahuje zákon o spotřebitelském úvěru (pozn. nyní jde o zákon č. 276/2016 Sb., jemuž předcházel zákon č. 145/2010 Sb.). Jde tedy o online půjčky, které si poskytují lidé vzájemně mezi sebou prostřednictvím internetu, bez účasti banky nebo nebankovní společnosti. P2P režim půjček může mít různé podoby, ale obecně funguje tak, že umožňuje zájemcům o úvěr zdarma vytvořit aukce, které navštěvují uživatelé se zájmem investovat (potenciální investoři). Do jedné aukce může své nabídky podat více potenciálních investorů a záleží na zájemci o půjčku, kterou nabídku přijme. Z jedné aukce také nemusí vzejít pouze jeden úvěr, ale i úvěrů několik. Zejména se to týká aukcí na vyšší požadované částky. Aukce taktéž nemusí trvat celý předepsaný čas. Pokud je její vystavovatel spokojen hned s první nabídkou, může tuto nabídku přijmout, úvěr uzavřít a aukci ukončit. Za uvedenou službu (zprostředkování půjčky) vybírá zprostředkovatel poplatek jak od investorů, tak od dlužníků. V některých případech může nabízet se službou i vymáhání opožděných splátek. Vždy však musí mít licenci České národní banky a zajistit férové poskytování svých služeb.
19. V nyní posuzované věci nelze přehlédnout, že to byl stěžovatel, který sám inicioval uzavření úvěrové smlouvy, měl možnost se dostatečně seznámit s podmínkami poskytovaného úvěru a sám si je i zvolit (přinejmenším ohledně výše smluvních úroků), přičemž k uzavření úvěrové smlouvy nebyl nikterak nucen. K námitce stěžovatele, že nebyla zkoumána jeho úvěruschopnost lze pak jen podotknout, že vedlejší účastník řízení jako fyzická osoba zajisté nemá možnost procházet a zkoumat veškeré registry, které se týkají dlužníků, jak je tomu běžně u bankovních či nebankovních společností. Pakliže vedlejší účastník řízení vycházel, co se týče schopnosti splácet úvěr, z tvrzení stěžovatele, které se posléze ukázalo jako nepravdivé (stěžovatel byl trestním příkazem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 29. 5. 2018 č. j. 2 T 45/2018-311 uznán vinným z úvěrového podvodu), nepovažuje Ústavní soud závěr krajského soudu, že rozhodčí nález je způsobilým exekučním titulem, a to i z hlediska zachování dobrých mravů, za nikterak nepřiměřený.
20. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to tak, že ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu