ECLI:CZ:US:2023:3.US.1440.23.1
sp. zn. III. ÚS 1440/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Libora Hlavsy, advokáta, sídlem Guldenerova 510/5, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. března 2023 č. j. 8 Ao 10/2022-111, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti, jejího doplnění a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Mimořádné opatření ze dne 29. 12. 2021 č. j. MZDR 14601/2021-34/MIN/KAN ve znění opatření obecné povahy ze dne 14. 1. 2022 č. j. 1518/2022-1/MIN/KAN vydané vedlejším účastníkem k ochraně obyvatelstva před dalším rozšířením onemocnění covid-19 na základě §69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném od 1. 5. 2020, a §2 odst. 2 písm. b) až e) a písm. i) zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 14. 1. 2022 (dále jen "pandemický zákon"), stanovilo s účinností od 3. 1. 2022 podmínky pro vstup osob do některých vnitřních a venkovních prostor nebo pro účast na hromadných akcích nebo na jiných činnostech. Pro možnost využití některých služeb, vstup do provozoven či účast na akcích bylo mj. vyžadováno naplnění podmínek dle čl. I bodu 15 mimořádného opatření. Těmito podmínkami bylo a) absolvování RT-PCR vyšetření na přítomnost viru SARS-CoV-2 s negativním výsledkem nejdéle před 72 hodinami, jde-li o osobu do dovršení 18 let věku, osobu, která se nemůže podrobit očkování proti onemocnění covid-19 pro kontraindikaci, nebo osobu tzv. rozočkovanou; b) uplynutí nejméně 14 dní od dokončeného očkovacího schématu, a to schváleným léčivým přípravkem; nebo c) prodělání laboratorně potvrzeného onemocnění covid-19, jestliže uplynula doba izolace a od prvního pozitivního testu neuplynulo více než 180 dní. Uvedené mimořádné opatření bylo s účinností od 17. 1. 2022 změněno mimořádným opatřením vedlejšího účastníka ze dne 14. 1. 2022 č. j. MZDR 1518/2022-1/MIN/KAN, a to v rozsahu čl. I bodu 10 a bodu 14. Dne 26. 1. 2022 vydal vedlejší účastník další mimořádné opatření č. j. MZDR 2873/2022-1/MIN/KAN, kterým s účinností od 15. 2. 2022 změnil napadené mimořádné opatření ve znění mimořádného opatření ze dne 14. 1. 2022, tak, že omezil tzv. bezinfekčnost očkovaných osob na 270 dní, nebyla-li podána posilující dávka [čl. I bod 15 písm. b) mimořádného opatření]. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 2. 2. 2022 č. j. 8 Ao 2/2022-53 zrušil k 10. 2. 2022 napadené mimořádné opatření v části čl. I bodu 3 písm. b) v rozsudku uvedených slovech a bodu 6 písm. b) odrážky i) ve slově "nebo" a odrážky ii) a písm. d). K témuž datu vedlejší účastník následně mimořádným opatřením ze dne 9. 2. 2022 č. j. MZDR 1518/2022-2/MIN/KAN zrušil celé napadené mimořádné opatření.
3. Stěžovatel se návrhem ze dne 23. 1. 2022 domáhal zrušení mimořádného opatření ze dne 29. 12. 2021 č. j. MZDR 14601/2021-34/MIN/KAN ve znění opatření obecné povahy ze dne 14. 1. 2022 č. j. 1518/2022-1/MIN/KAN. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší správní soud návrh stěžovatele odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §13 odst. 3 pandemického zákona.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší správní soud odmítl provést soudní přezkum zásahu do stěžovatelových práv za situace, kdy vedlejší účastník úmyslně opakovaně měnil mimořádná opatření, aby byl vyloučen jejich soudní přezkum. Při posouzení aktivní legitimace stěžovatele přitom Nejvyšší správní soud úmyslně nepřihlédl k tomu, že stěžovatel byl v postavení neočkované osoby, kterou vedlejší účastník nepřímo nutil k očkování prostřednictvím vydávání napadených opatření. Stěžovatel nesouhlasí, že by neunesl důkazní břemeno ohledně doložení prodělání nemoci a přítomnosti protilátek, a postup soudu považuje za "úhybný manévr", jak se zbavit projednávání návrhu stěžovatele. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že v pozici laika mohl stěží vyvracet tvrzení odborně a personálně vybaveného orgánu s podřízenými organizacemi založené na důkazech a stanoviscích, které se neustále mění. Stěžovatel je přesvědčen, že jej Nejvyšší správní soud úmyslně nevyzval k odstranění vad (§37 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní), aby mohl postupem podle §13 odst. 3 pandemického zákona odmítnout návrh stěžovatele poukazující na konkrétní účelová tvrzení vedlejšího účastníka. Stěžovatel si je vědom neaktuálnosti napadeného mimořádného opatření, podle svých slov však "nechce nechat zapadnout", že státní orgány v důsledku politické objednávky jemu neznámých osob jednají s lidmi, jako by neměli základní lidská práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokát, proto podle stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.) nemusí být právně zastoupen, jak vyžadují §29, §30 odst. 1 a §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že napadené rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen vykládat a používat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401), dostupný stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud považuje být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jej bylo možno kvalifikovat jako výklad práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další].
7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Usnesení Nejvyššího správního soudu vychází z relevantních zákonných ustanovení, jeho skutkové i právní závěry jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními.
8. Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení s odkazem na svou judikaturu vysvětlil, že institut zjevné neopodstatněnosti (§13 odst. 3 pandemického zákona) má své místo mj. tam, kde se již ve své rozhodovací praxi obdobnou věcí zabýval, rozhodl zamítavým rozsudkem a nemá důvod se od svého dříve vyjádřeného právního názoru odchýlit. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci, kdy se obdobnými právními věcmi Nejvyšší správní soud zabýval již v rozsudku tzv. bezinfekčnosti u stravovacích a ubytovacích služeb, rozsudku sp. zn. 8 Ao 9/2022, rozsudku uznávání protilátek V a v rozsudku výhrady víry při přezkumu OOP, rozhodl o nich zamítavým rozsudkem a neshledal v nyní projednávané věci důvod se od svého dříve vyjádřeného právního názoru odchýlit.
9. Dospěl-li tedy Nejvyšší správní soud k názoru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §13 odst. 3 pandemického zákona a není proto dán důvod, aby se tímto návrhem znovu podrobně věcně zabýval, nelze tomuto jeho závěru z pozice ústavnosti čeho vytknout. Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích zabývajících se výkladem §13 odst. 3 pandemického zákona označil za ústavně souladný postup Nejvyššího správního soudu podle uvedeného ustanovení za situace, kdy se Nejvyšší správní soud námitkami směřujícími proti napadenému mimořádnému opatření vedlejšího účastníka již dříve meritorně zabýval (např. usnesení ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. 1430/2021).
10. K uvedenému je nutno dodat, že Nejvyšší správní soud sice odmítl návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný, nicméně poté se s jednotlivými námitkami stěžovatele vypořádal. Nejvyšší správní soud zejména zdůraznil, že z odůvodnění mimořádného opatření nevyplývá, že by jeho cílem mělo být nepřímé donucení neočkovaných osob k očkování stanovením určitých zákazů a omezení. Bylo zcela na stěžovateli, zda se nechá očkovat či nikoliv. Jde-li pak o samotnou existenci epidemie, která je materiálním předpokladem pro vydání opatření podle §2 odst. 1 pandemického zákona, tou se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval, proto dospěl k závěru, že není třeba v nynějším řízení dokazovat existenci epidemie z lékařského hlediska ke dni vydání mimořádného opatření, jak se domáhá stěžovatel, z téhož důvodu se nezabýval ani tím, jakým způsobem byly vykazovány pozitivně testované hospitalizované osoby ani údajnou manipulací s počty hospitalizovaných a úmrtí. Cítí-li se být stěžovatel diskriminován tím, že se očkované osoby pro účely využívání služeb a provádění činností regulovaných mimořádným opatřením nemusí testovat, a že jako advokát nemůže vykonávat advokacii na místech regulovaných mimořádným opatřením, Nejvyšší správní soud uvedl, že podle čl. I bodu 15 písm. a) mimořádného opatření mohly prokázat tzv. bezinfekčnost negativním výsledkem PCR testu pouze osoby mladší 18 let, osoby s kontraindikací proti očkování a osoby tzv. rozočkované, stěžovatel tak svoji tzv. bezinfekčnost nemohl prokázat negativním výsledkem PCR testu, neboť do žádné z těchto skupin nespadal. Vedlejší účastník podle Nejvyššího správního soudu v mimořádném opatření řádně odůvodnil, proč osoby starší 18 let věku nemohou prokázat svoji tzv. bezinfekčnost negativním výsledkem PCR testu, když uložení negativního testu sice může snižovat pravděpodobnost zavlečení nákazy, ale žádným způsobem nechrání jedince před nákazou v případě výskytu infekční osoby, současně nelze vyloučit, že v mezidobí od provedení PCR testu do obdržení výsledku nedošlo s ohledem na stávající epidemickou situaci a virovou nálož v populaci k nákaze testované osoby. Nejvyšší správní soud se vypořádal i s námitkou stěžovatele týkající se neunesení důkazního břemene. Nejvyšší správní soud řádně odůvodnil, že bylo na stěžovateli, aby soudu předložil relevantní důkazní materiál, chtěl-li unést své důkazní břemeno, neboť v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy se uplatňuje zásada projednací, nikoliv zásada vyšetřovací. Vedlejší účastník vyšel při přijímání mimořádného opatření z odborných podkladů, které mohl stěžovatel kvalifikovaně zpochybnit, což však neučinil. Spekulativní tvrzení stěžovatele o motivech vedlejšího účastníka a s tím spojené důkazní návrhy neměl Nejvyšší správní soud pro přezkum mimořádného opatření za podstatné, proto se jimi blíže nezabýval. Také tento závěr Nejvyššího správního soudu neshledal Ústavní soud vybočujícím z mezí ústavnosti.
11. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by řádně odůvodněné napadené usnesení Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolné či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně odůvodněno, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele způsobem, jenž Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vycházel z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl, když vyšel z dostatečných skutkových zjištění a aplikoval odpovídající zákonné normy i judikaturu Ústavního soudu.
12. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že Nejvyšší správní soud opakovaně odmítl soudní přezkum zásahů do práv stěžovatele, nesprávně posoudil aktivní legitimaci stěžovatele či jej nevyzval k odstranění vad návrhu, směřují tyto jeho výtky v podstatě proti jiným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu (usnesení ze dne 20. 1. 2022 č. j. 2 Ao 37/2021-47 a ze dne 6. 1. 2022 č. j. 9 Ao 32/2021-70), které přiložil k ústavní stížnosti. Přezkum těchto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu však není předmětem řízení v nyní posuzované věci.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu