ECLI:CZ:US:2023:3.US.1460.22.1
sp. zn. III. ÚS 1460/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2022 sp. zn. 7 To 15/2022 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 2. 2022 č. j. 34 T 5/2002-1830, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na lidskou důstojnost zaručené čl. 10 odst. 1 Listiny, právo na ochranu soukromého a rodinného života zaručené čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy a právo na svobodu pohybu zaručené čl. 14 Listiny. Stěžovatel dále namítá porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 39 Listiny, čl. 7 Úmluvy a čl. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel byl v roce 2003 pravomocně odsouzen za trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v rozhodném znění, k 13 letům odnětí svobody a k trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Proti odsouzení i trestu se stěžovatel bránil, mj. žádal o obnovu řízení, přičemž zamítnutí žádosti bylo aprobováno Ústavním soudem v usnesení o odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost ze dne 18. 8. 2005 sp. zn. II. ÚS 484/04. V záhlaví uvedeným usnesením Krajského soudu v Plzni byla zamítnuta žádost stěžovatele o upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě stížnost, která byla zamítnuta v záhlaví označeným usnesením Vrchního soudu v Praze.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že další trvání jeho trestu vyhoštění není již odůvodněno legitimním cílem. Uložený trest již dosáhl naplnění svého účelu, a to jak s ohledem na 12 let trvání vyhoštění, tak i s ohledem na další skutečnosti, vymezené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3628/18, jako trvalé vedení řádného života, absenci protiprávního jednání, rozvinutý rodinný život a opakované vyjádření lítosti ve vztahu k trestnému činu a jeho dopadům. Stěžovatel má za to, že obecné soudy v napadených rozhodnutích nedostatečně zohlednily okolnosti jeho případu. Stěžovatel brojí proti tomu, že závěr o nenaplnění výše uvedených skutečností obecné soudy dovodily z nečinnosti státních orgánů Ruské federace, ačkoli stěžovatel v řízení nabízel svou součinnost. Napadená rozhodnutí nejsou dle stěžovatele ústavněprávně konformní, neboť z jejich odůvodnění v zásadě vyplývá, že upuštění od výkonu trestu vyhoštění nebude pro stěžovatele nikdy možné. Stěžovatel má za to, že spáchání i zvlášť závažného zločinu samo o sobě neodůvodňuje nemožnost nápravy stěžovatele. Stěžovatel dále brojí proti tomu, že obecné soudy své závěry opřely i o znalecké posudky z roku 2003, které navíc vytěžily pouze selektivně. Napadená rozhodnutí navíc porušují stěžovatelovo právo na rodinný život s dcerou a manželkou, které žijí v České republice.
5. Ústavní soud vyzval podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Oba obecné soudy ve svém vyjádření pouze odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud proto jejich vyjádření neposílal stěžovateli k replice, neboť z nich neplynuly žádné nové argumenty ani skutečnosti, na které by bylo třeba reagovat.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu, neboť rozhodování trestních soudů je v této oblasti nezastupitelné. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze při extrémním vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)]. Tyto přístupy lze vztáhnout i na rozhodování o dalším výkonu trestu, včetně rozhodování o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu.
9. Ústavní soud se trestem vyhoštění na dobu neurčitou ve své rozhodovací činnosti zabýval opakovaně. Předně je třeba připomenout, že tento trest sám o sobě není neústavní, neboť z Listiny nelze dovodit ústavně zaručené základní právo cizince na návrat do České republiky, z níž byl vyhoštěn, přičemž tento druh trestu v dané výměře klade důraz na ochranu společnosti oproti nápravě pachatele, což je dáno i ryze praktickými důvody, spočívajícími v nesnadné možnosti kontrolovat chování odsouzeného po provedení vyhoštění v cizí zemi [nález sp. zn. III. ÚS 3101/13 ze dne 18. 9. 2014 (N 171/74 SbNU 481). Právo na vstup či návrat cizince do určité konkrétní země nevyplývá ani z Úmluvy. V nálezu sp. zn. III. ÚS 3628/18 ze dne 3. 12. 2019 (N 203/97 SbNU 175) pak Ústavní soud dovodil, že §350h odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, je ústavněprávně konformně třeba vykládat tak, že důvody pro upuštění od trestu vyhoštění na dobu neurčitou mohou být i zjištění, že se pachatel napravil, jeho pobyt na území České republiky nadále nepředstavuje bezpečnostní hrozbu, neohrožuje suverenitu České republiky ani nevytváří riziko pro jiný obecný zájem a i represivní účel trestu již byl dosažen. Ústavní soud nicméně v nálezu nepředjímal, jak mají obecné soudy v konkrétním případě o žádosti odsouzeného o případném upuštění od vyhoštění na dobu neurčitou rozhodnout, neboť takové rozhodnutí náleží do pravomoci právě obecných soudů, samozřejmě při naplnění všech ústavněprávních předpokladů, jako je například přesvědčivost odůvodnění (srv. body 64-67 citovaného nálezu).
10. Stěžovateli je třeba přisvědčit, že východiska citovaného nálezu jsou pro jeho případ relevantní a obecné soudy byly povinny naplnění daných kritérií přezkoumat, což však učinily. Obecné soudy dovodily, že s ohledem na velmi vysokou společenskou nebezpečnost stěžovatelem spáchaného trestného činu - plánovaná a dopředu připravená loupežná vražda, spojená s obchodem s drogami a provedená v zásadě gangsterským způsobem importovaným v dané době do České republiky právě z území Ruské federace - je třeba otázku nápravy stěžovatele a rizika jeho dalšího pobytu na území České republiky ve vztahu k bezpečnosti státu zkoumat velmi opatrně a podrobně. Vzhledem k tomu, že se prvoinstančnímu soudu, navzdory značnému úsilí, nepodařilo získat od Ruské federace žádné informace o chování stěžovatele po propuštění z trestu výkonu odnětí svobody a v řízení nebyly stěžovatelem předloženy ani žádné jiné důkazy, které by tuto skutečnost hodnověrným způsobem dosvědčovaly, dospěly obecné soudy k závěru, že ochranná funkce trestu vyhoštění v daném případě stále převažuje a že stěžovatel dosud svým chováním neprokázal, že se napravil a dalšího výkonu trestu vyhoštění tedy není zapotřebí.
11. Ústavní soud závěry obecných soudů shledává udržitelnými a z ústavního hlediska na nich neshledal žádnou ústavněprávně relevantní vadu. Je třeba rovněž zdůraznit, že situace stěžovatele je v mnoha ohledech zásadně odlišná od případu, který byl přezkoumáván v nálezu sp. zn. III. ÚS 3628/18. Ve věci šlo o pachatele méně závažného trestného činu s uloženým nižším trestem odnětí svobody (2 roky), za který byl navíc odsouzen před více než 20 lety. Trest vyhoštění tedy odsouzený vykonával po dobu delší než dvaceti let a v řízení předložil velmi rozsáhlý soubor argumentů osvědčujících naplnění Ústavním soudem vymezených kritérií pro upuštění od trestu vyhoštění na neurčito. V nyní posuzované věci stěžovatel, odsouzený za zvlášť závažnou trestnou činnost, v době podání návrhu na upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění na dobu neurčitou tento trest vykonával po dobu cca deseti let, tedy po dobu stále poměrně krátkou jak v absolutním pojetí (vzhledem ke specifické povaze délky trestu vyhoštění na dobu neurčitou mající trvat v zásadě po zbytek života odsouzeného), tak i relativně v kontextu obdobných institutů.
12. Pokud jde o stěžovatelovu námitku týkající se narušení rodinného života, je třeba konstatovat, že veškeré stěžovatelem zmiňované rodinné vazby již byly zvažovány při uložení trestu v původním řízení, a nejedná se tak o nové skutečnosti. Stěžovatel dále nepředestřel žádné důvody, pro které by manželka a dcera nemohly žít se stěžovatelem mimo území České republiky. Zásah do stěžovatelova rodinného života tak Ústavní soud neshledal nepřiměřeným ve vztahu k jiným, v posuzovaném případě převažujícím zájmům, zejména zájmu na ochraně bezpečnosti státu.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že namítaná základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu