ECLI:CZ:US:2023:3.US.152.23.1
sp. zn. III. ÚS 152/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. Ch., zastoupeného Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem Milevská 2094/3, Praha 4, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 11. 2022 sp. zn. 4 Nt 3015/2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále stěžovatel namítá porušení čl. 2 odst. 1, 2 a 3 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, usnesením Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu SKPV, Odbor výnosů a praní peněz (dále jen "policejní orgán"), ze dne 30. 9. 2022 byla podle §79f odst. 1 a 3 zákona č. 141/1961 Sb., zákon o trestním řízení soudním (trestní řád), v rozhodném znění, a na základě předchozího souhlasu státního zástupce zamítnuta stěžovatelova žádost o konverzi zajištěných peněžních prostředků mezi bankovními účty, a to z účtu stěžovatele vedeného v rublech na účet stěžovatele vedeného v dolarech. V záhlaví označeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 8 byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti rozhodnutí policejního orgánu.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že policejní orgán v jeho věci jedná svévolně, diskriminačně, v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a v rozporu s právními předpisy. Stěžovatel má za to, že jeho podání nemělo být posouzeno jako žádost o zrušení zajištění, neboť šlo pouze o konverzi zajištěných peněžních prostředků z měny rubl na dolar za účelem zamezení strmému znehodnocení hodnoty peněžních prostředků. Policejní orgán, jakož i obvodní soud podle stěžovatele ve svém posouzení nezohlednily povahu opatření o zajištění věci a smysl žádosti o konverzi peněžních prostředků. Stěžovatel zdůrazňuje, že zajištěné peněžní prostředky jsou stále v jeho vlastnictví, účelem zajištění je pouze omezení dispozičního práva vlastníka věci. Zamítnutím žádosti o konverzi peněžních prostředků dochází dle stěžovatele k záměrnému poškozování jeho věci. Dále stěžovatel napadá předchozí rozhodnutí policejního orgánu o zamítnutí žádosti o zrušení zajištění a skutečnost, že byl policejním orgánem vyzván k upřesnění plné moci. Závěry policejního orgánu považuje stěžovatel za svévolné, neboť nejprve policejní orgán hodnotil předložené listiny jako účelové a nevěrohodné, aby následně dospěl na základě zhodnocení účetních dokumentů k závěru, že z předložené rozvahy není zřejmé, jak společnost vytvořila tak vysoké zisky. Stěžovatel považuje tyto závěry policejního orgánu za svévoli, zneužití práva a jednání mimo rámec svěřené pravomoci. Dále stěžovatel namítá, že mu obvodní soud upřel právo na soudní ochranu tím, že pouze převzal argumentaci policejního orgánu, aniž by řádně vypořádal jeho stížnostní námitky.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Do pravomoci ostatních soudů a jiných orgánů veřejné moci je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1054/12).
8. Majetkové zajišťovací instituty upravené v §79a a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně základních lidských práv a svobod. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci [srv. např. nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)]. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně základních lidských práv a svobod, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království, stížnost č. 5493/72). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srv. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429)].
9. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.
10. V posuzované věci stěžovatel nenamítá nedostatek zákonného podkladu zajištění, ani nepříslušnost rozhodujícího orgánu, Ústavní soud se proto zaměřil na posouzení toho, zda napadené rozhodnutí nemůže být projevem svévole. Příslušné orgány veřejné moci stěžovatelovu žádost o konverzi peněžních prostředků posoudily jako žádost o zrušení či omezení zajištění ve smyslu §79f odst. 1 trestního řádu, neboť příslušná zákonná úprava orgánům činným v trestním řízení jiné nakládání se zajištěnými věcmi neumožňuje. Ústavní soud nepovažuje uvedený postup za svévolný, nýbrž z ústavního pohledu zcela udržitelný. Pokud pak jde o odůvodnění nemožnosti zrušit ani omezit dříve vydané rozhodnutí o zajištění, Ústavní soud má za to, že orgány činné v trestním řízení stěžovatelovu žádost podrobně posoudily na základě skutečností dosud zjištěných a obsažených ve spisovém materiálu, argumenty stěžovatele vypořádaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Ústavní soud jejich závěry shledává z ústavního hlediska udržitelnými.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že dotčená základní práva stěžovatele napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu