ECLI:CZ:US:2023:3.US.1541.23.1
sp. zn. III. ÚS 1541/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Dvořáka, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2023, č. j. 30 Cdo 556/2023-84, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2022, č. j. 16 Co 323/2022-55, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. srpna 2022, č. j. 18 C 19/2022-39, a s nimi spojeným návrhem na zrušení §15 odst. 1 a 2 a §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal finančního zadostiučinění ve výši 162 500 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení na ochranu osobnosti, které na dvou stupních soudní soustavy trvalo tři a půl roku. Před zahájením řízení Ministerstvo spravedlnosti stěžovateli poskytlo částečné plnění ve výši 37 500 Kč, stěžovatel však považoval za adekvátní částku 200 000 Kč. Obvodní soud jako soud prvního stupně žalobu stěžovatele zamítl s tím, že poskytnuté plnění je dostatečné. Městský soud jako soud odvolací ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu jako nepřípustné.
2. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Spolu s ústavní stížností stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená ustanovení zákona č. 82/1998 Sb.
II. Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí extrémním způsobem popírají konstantní judikaturu a princip proporcionality. Má za to, že rozhodování soudů o nepřiměřené délce řízení se "smrsklo" na mechanické stanovení základní částky, a to bez ohledu na individuálnost každé jednotlivé kauzy a vývoj společnosti, nereflektujíce přitom míru inflace. V souvislosti s návrhem na zrušení §15 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. stěžovatel namítá nepřiměřenost lhůty šesti měsíců na předběžné projednání nároku ze strany příslušného úřadu, a to zejména s přihlédnutím k vývoji technologií užívaných pro organizaci státní správy a justice.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti a návrhu s ní spojeného
5. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána pouze věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
6. Závěry obecných soudů týkající se výše přiznaného přiměřeného zadostiučinění považuje Ústavní soud za udržitelné, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i s judikaturou vlastní. Stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti žádnou ústavněprávní argumentaci, která by tyto závěry zpochybnila, nenabízí. Obecné soudy náležitě vysvětlily, z jakých kritérií při stanovení výše peněžitého zadostiučinění vycházely, a to jak ohledně základní částky, tak její následné modifikace (složitost věci, průtahy na straně soudů i stěžovatele a zvýšený význam řízení pro stěžovatele). V tomto ohledu lze odkázat především na body 7 až 9 rozsudku městského soudu. K argumentům týkajícím se valorizace základní částky se dostatečným způsobem vyjádřil Nejvyšší soud. Ve svém usnesení mimo jiné odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, jehož závěry by měly být stěžovateli známy, jelikož je zastoupen totožným právním zástupcem.
7. K námitce nepřiměřenosti lhůty pro předběžné projednání nároku lze v plném rozsahu odkázat na bod 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Mechanismus stanovený zákonem č. 82/1998 Sb. doposud považuje za účinný prostředek nápravy i Evropský soud pro lidská práva (viz např. rozsudek ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 8. 2. 2018, stížnost č. 10092/13 a další).
8. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že dotčená základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. K návrhu stěžovatele na zrušení napadených ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud konstatuje, že má akcesorickou povahu, a proto sdílí osud ústavní stížnosti, jak plyne z §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2162/13 ze dne 24. 9. 2013).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu