ECLI:CZ:US:2023:3.US.1643.23.1
sp. zn. III. ÚS 1643/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka a Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o ústavní stížnosti stěžovatele V. P. N., zastoupeného Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. března 2023, č. j. 5 To 65/2023-88, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. února 2023, č. j. 1 T 20/2023-54, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 a čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 1 T 20/2023 vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením vzal městský soud stěžovatele do vyhošťovací vazby podle §350c odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Dříve téhož dne vydal městský soud pravomocný trestní příkaz, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se stěžovatel podle městského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že policistům předložil padělaný cestovní pas a padělanou tzv. ID kartu Ukrajiny. Za toto jednání byl odsouzen k trestu vyhoštění ve výměře tří let a trestu propadnutí věci (falešných dokladů). Soud zjistil, že stěžovatel nemá v České republice rodinu ani zaměstnání (vzhledem k absenci víza jej ani nemůže získat). Přicestoval za pomoci převaděčů za účelem výdělku. Nemá žádné platné cestovní doklady. Podle městského soudu je tak riziko, že by se mohl skrývat, případně jinak mařit výkon trestu vyhoštění.
3. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl, neboť se ztotožnil s hodnocením městského soudu. Namítá-li stěžovatel, že trestní příkaz nenabyl právní moci, neboť mu nebyl doručen přeložený, zjistil krajský soud, že stěžovatel za přítomnosti tlumočníka prohlásil, že nepožaduje písemný překlad dokumentů uvedených v §28 odst. 2 trestního řádu a současně nepožaduje vyrozumění zastupitelského úřadu. Trestní příkaz byl stěžovateli i jeho obhájci doručen krátkou cestou a byl mu ve vazebním zasedání přetlumočen. Poté stěžovatel (po poradě s obhájcem) uvedl, že se vzdává práva na podání odporu, přičemž totéž učinil i státní zástupce. Podle krajského soudu tímto okamžikem trestní příkaz nabyl právní moci.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že trestní příkaz, kterým mu byl uložen trest vyhoštění, nenabyl právní moci. Stěžovatel se vzdal práva na podání odporu ještě předtím, než byl poučen o právu na písemný překlad trestního příkazu. Z toho důvodu je podle stěžovatele nutné považovat vzdání se práva za neúčinné. Vzdát se práva na podání odporu lze až po doručení přeloženého trestního příkazu nebo po vzdání se práva na písemný překlad. Stěžovatel se uvedených práv nikdy nevzdal ve smyslu čl. 3 odst. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/64/EU o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení (dále jen "směrnice"). Dále stěžovatel namítá, že ani jeho trestní stíhání nebylo zahájeno v souladu se zákonem. Státní zástupce stěžovateli nedoručil návrh na potrestání, který mu teprve následně krátkou cestou doručil soud, avšak bez zajištění jeho přetlumočení. Napadené usnesení krajského soudu je podle stěžovatele nepřezkoumatelné, neboť nereaguje na námitku o nedodržení stěžovatelových práv ve smyslu směrnice. Česká zákonná úprava není podle stěžovatele eurokonformní. Směrnice garantuje vyšší úroveň ochrany práv obviněného, neboť obsahuje možnost "vzdát se" práv, zatímco trestní řád uvádí, že obviněný může "prohlásit, že pořízení překladu nepožaduje". Podle směrnice se lze vzdát pouze překladu již existujících listin. Ze spisu přitom vyplývá, že stěžovatel se práva na překlad listin nevzdal, nýbrž pouze prohlásil, že jejich překlad nepožaduje. Navíc šlo o listiny, které v té době ještě neexistovaly, a stěžovateli se v rozporu se směrnicí ani nedostalo právního poučení o důsledcích takového prohlášení.
5. Návrh na přednostní projednání ústavní stížnosti odůvodnil stěžovatel tím, že je momentálně omezen na osobní svobodě a hrozí mu výkon nezákonně uloženého trestu.
III.
Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele
6. Soudkyně zpravodajka postupem podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslala ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení.
7. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že námitky stěžovatele považuje za účelové a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
8. Městský soud ve svém vyjádření uvedl, že k totožným stěžovatelovým námitkám zaujal stanovisko v úředním záznamu na č. l. 66 spisu městského soudu. V něm uvedl, že ve spise je založeno poučení stěžovatele, které mu tlumočnice celé přeložila a v němž výslovně prohlásil, že nepožaduje písemný překlad uvedených dokumentů. U vazebního zasedání neměl soud důvod tomuto prohlášení nevěřit, zejména pokud stěžovatel za přítomnosti obhájce (po poradě s ním) a tlumočnice uvedl, že ví, proč je stíhán. Po skončení výslechu obhájce uvedl, že stěžovatel považuje všechny skutečnosti za nesporné a souhlasí s vydáním trestního příkazu. Trestní příkaz mu byl doručen v českém jazyce, po přetlumočení stěžovatel prohlásil, že jeho obsahu rozumí. Po poradě s obhájcem se vzdal práva na podání odporu. K přetlumočení trestního příkazu došlo i přesto, že stěžovatel uvedl, že překlad této listiny nepožaduje. Změnil-li později stěžovatel svůj názor na nutnost překladu uvedených listin, soud to respektoval a nechal listiny přeložit. Na právní moc trestního příkazu to však nemůže mít vliv.
9. Krajské státní zastupitelství v Brně a Městské státní zastupitelství v Brně se k výzvě nevyjádřila. Protože byla ve výzvě poučena, že nevyjádří-li se, bude to podle §28 odst. 2 a §63 zákona o Ústavním soudu bráno jako vzdání se postavení vedlejšího účastníka řízení, nebylo s nimi již dále jednáno.
10. Podaná vyjádření byla stěžovateli zaslána na vědomí a k případné replice, čehož stěžovatel nevyužil.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Ačkoliv jednou z obecných podmínek projednání ústavní stížnosti je trvající zásah do základních práv a svobod stěžovatele, v případech omezení osobní svobody není na překážku meritornímu posouzení skutečnost, že stěžovatel již není na osobní svobodě omezen [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 25/08 ze dne 6. 5. 2008 (ST 25/49 SbNU 673); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: https://nalus.usoud.cz/]. Je tedy nerozhodné, že podle obsahu spisu byl realizován trest vyhoštění a stěžovatel se již nenachází ve vazbě (viz č. l. 138).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud dále posoudil všechny výše uvedené okolnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Těžiště stěžovatelovy argumentace tvoří námitky, podle nichž nebyla dodržena jeho procesní práva v postavení obviněného. Konkrétně stěžovatel namítá, že se nevzdal svého práva na podání odporu a práva na překlad důležitých listin trestního řízení. S těmito námitkami se Ústavní soud neztotožnil.
14. Jde-li o vzdání se práva na podání odporu, není zřejmé, z čeho stěžovatel dovozuje, že takové vzdání lze učinit až po soudním poučení o právu na písemný překlad trestního příkazu. Trestní řád (ani žádný jiný předpis) takovou podmínku nestanoví. Podle §314g odst. 1 trestního řádu se může obviněný vzdát práva na podání odporu po doručení trestního příkazu. Ten byl stěžovateli řádně doručen krátkou cestou, což stěžovatel potvrdil podpisem, přetlumočen, načež stěžovatel uvedl, že obsahu trestního příkazu rozumí. Po poučení soudem o významu trestního příkazu a po poradě s obhájcem stěžovatel uvedl, že se vzdává práva podat odpor a následně, že nepožaduje pořízení překladu trestního příkazu. Takový postup vyhovuje podle Ústavnímu soudu znění i smyslu uvedeného ustanovení trestního řádu a ústavním požadavkům, neboť dává obviněnému dostatečně širokou paletu možností obhajoby. Nelze dospět k závěru, že by stěžovatel byl na svých procesních právech zkrácen. Ze spisu vyplývá, že o možnosti pořízení překladu trestního příkazu (resp. o vzdání se takového práva) byl stěžovatel poučen dne 16. 2. 2023 (tedy dva dny před vazebním zasedáním, v němž byl vydán trestní příkaz) při výslechu na policii za přítomnosti tlumočnice, přičemž uvedl, že překlad dokumentů nepožaduje (č. l. 14). Ani toto poučení nepovažuje Ústavní soud za nedostatečné (viz níže). Podle Ústavního soudu tak trestní příkaz nabyl právní moci a tím byla splněna základní podmínka pro rozhodnutí o tzv. vyhošťovací vazbě.
15. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitkám týkajícím se vzdání se práva na překlad důležitých listin trestního řízení. Zejména neshledal jakýkoliv právně významný rozdíl mezi úpravou směrnice (užívající slovní spojení "obviněný se může vzdát práva") a úpravou §28 odst. 2 trestního řádu (podle něhož může "obviněný prohlásit, že pořízení překladu nepožaduje"). Podle Ústavního soudu obě ustanovení zakotvují v podstatě totožnou právní normu. Z hlediska obsahu práv obviněného mezi nimi není relevantní rozdíl. Nelze proto přisvědčit názoru, že by česká zákonná úprava odporovala směrnici. Stěžovatel v ústavní stížnosti nevysvětluje, v čem by úroveň ochrany podle směrnice měla být vyšší.
16. Dovozuje-li stěžovatel, že podle směrnice se lze vzdát pouze překladu již existujících listin, resp. již vynesených rozhodnutí, není zřejmé, z čeho takový názor vyplývá. Podle Ústavního soudu z žádného ustanovení směrnice takové pravidlo nevyplývá. Ustanovení čl. 3 odst. 8 směrnice klade na vzdání se práva následující požadavky: 1) musí jít o překlad dokumentů uvedených v daném článku (zejména v odst. 2 až 4); 2) obviněný musí předtím absolvovat právní poradu nebo být poučen o následcích vzdání se daného práva; 3) vzdání musí být jednoznačné a dobrovolné. Tyto podmínky byly v dané věci splněny. Ostatně ani stěžovatel netvrdil v ústavní stížnosti opak, s výjimkou námitky absence řádného poučení, kterou však nijak nerozvedl. Zjevným důsledkem vzdání se práva na písemný překlad, kterého si stěžovatel i jeho obhájce museli být vědomi, je to, že dané listiny nebudou písemně přeloženy. O takovém důsledku není nutné obviněného zvláště poučovat, neboť vyplývá již ze samotného dotazu na požadavek překladu. Jiný procesně významný následek ve smyslu čl. 3 odst. 8 směrnice, o kterém by bylo nutné obviněného poučit, vzdání se práva na pořízení písemného překladu v českém právu nemá (neovlivňuje sám o sobě např. právní moc rozhodnutí, přítomnost tlumočníka nebo obhájce, atd.).
17. Skutečnost, že stěžovateli nebyl státním zastupitelstvím doručen návrh na potrestání, není podle Ústavního soudu při hodnocení napadených vazebních rozhodnutí relevantní. Návrh na potrestání byl stěžovateli i obhájci doručen, načež stěžovatel uvedl, že podstatě obvinění rozumí a obsáhle se ke stíhanému jednání doznal.
18. Přisvědčit nelze ani stěžovatelovu tvrzení o nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení krajského soudu. Krajský soud (byť stručně) popsal všechny podstatné okolnosti, z nichž dovodil, že stěžovatelova procesní práva nebyla porušena. Vzhledem k tomu, že stěžovatel své námitky ohledně porušení směrnice v podané stížnosti (a stejně tak v ústavní stížnosti) nijak podrobně nerozvedl, nebylo podle Ústavního soudu nutné, aby krajský soud rozváděl vlastní úvahy o eurokonformní aplikaci trestního řádu.
19. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
20. Návrhem na přednostní projednání se Ústavní soud zvlášť nezabýval, neboť stěžovatelova věc byla projednána v nejkratším možném termínu z toho důvodu, že šlo o vazební věc.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu