ECLI:CZ:US:2023:3.US.1652.23.1
sp. zn. III. ÚS 1652/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Ing. Davida Krajíčka, zastoupeného JUDr. Nikolou Janákovou, advokátkou, sídlem Blatenská 3218/83, Chomutov, proti II. výroku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2023, č. j. 23 Cdo 637/2022-279, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Anity Ešpandrové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Vedlejší účastnice se v řízení před obecnými soudy domáhala určení, že je vlastnicí konkrétních pozemků a rodinného domu (dále jen "nemovitosti"). Spor se vedl o právní účinky odstoupení od kupní smlouvy pro tvrzené nezaplacení části kupní ceny.
2. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 19. 6. 2020, č. j. 7 C 445/2018-156, žalobu vedlejší účastnice zamítl, neboť dospěl k závěru, že od kupní smlouvy odstoupila opožděně a odstoupení tak nevyvolalo právní účinky zrušení kupní smlouvy.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 16. 9. 2021, č. j. 27 Co 48/2021-250, změnil rozsudek soudu prvého stupně tak, že vedlejší účastnice je vlastnicí nemovitostí, neboť dospěl k závěru, že odstoupení od smlouvy bylo učiněno platně.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání. Nejvyšší soud II. výrokem napadeného usnesení jeho dovolání odmítl jako nepřípustné. Dalšími výroky tohoto usnesení Nejvyšší soud odmítl dovolání vedlejší účastnice (I. výrok) a nepřiznal žádnému z účastníků dovolacího řízení právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok).
5. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, neboť jím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na soudní ochranu, neboť nepřisvědčil jeho námitce, že se krajský soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce dvojinstančnosti občanského soudního řízení.
7. Podle stěžovatele krajský soud nedostatečně zjistil skutkový stav ohledně toho, jakým způsobem a kdy přesně byla stěžovatelem zaplacena část kupní ceny ve výši 1 510 000 Kč. Stěžovatel dále tvrdí, že krajský soud učinil oproti soudu prvého stupně zcela nový skutkový závěr týkající se nezaplacení části kupní ceny ve výši 1 510 000 Kč, aniž provedl všechny stěžovatelem navržené důkazy, přičemž tento postup dostatečně nezdůvodnil. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že při dokazování před krajským soudem "šlo pouze o doplnění jedné skutečnosti, o níž částečně dokazování provedl i soud prvního stupně". Nejvyšší soud porušil podle stěžovatele jeho právo na soudní ochranu tím, že jeho námitkám nepřisvědčil, rozhodl v rozporu s vlastní judikaturou a jeho rozhodnutí je překvapivé.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhl zrušení celého napadeného usnesení, z obsahu stížnosti je však zřejmé, že ho napadá v rozsahu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud úvodem připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí je završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
11. Ústavní soud si vyžádal soudní spis a seznámil se s rozhodnutími okresního a krajského soudu, jakož i s dovoláním stěžovatele.
12. Stěžovatel v dovolání namítal (strana 10 a 11 dovolání) mj. porušení zásady dvojinstančnosti občanského soudního řízení s tím, že krajský soud měl tuto otázku procesního práva vyřešit v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (strana 6 a 7) je zřejmé, že Nejvyšší soud na dovolací argumentaci stěžovatele reagoval dostatečně s odkazem na svou dosavadní rozhodovací praxi. Zde uvedené závěry Ústavní soud považuje za správné a pro stručnost na ně odkazuje. Rovněž závěr, že částečné dokazování ohledně zaplacení částky 1 510 000 Kč prováděl již okresní soud, vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí okresního soudu (bod 21).
13. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že krajský soud rozhodl poté, kdy sám ve věci doplnil dokazování (body 20 až 29 odůvodnění rozsudku krajského soudu), přičemž další důkazní návrhy stěžovatele označil za nadbytečné. V tomto ohledu tak nevykazuje rozhodnutí krajského soudu jakékoli ústavní vady, které by měl Nejvyšší soud, jak požaduje stěžovatel, napravovat. Opírá-li se stěžovatel o nález "sp. zn. I. ÚS 3093/2014" [správně I. ÚS 3093/13 ze dne 17. 12. 2014 (N 231/75 SbNU 581), je nutno uvést, že se týkal odmítnutí dovolání pro vady, kterými dovolání netrpělo, což není nyní posuzovaný případ, neboť dovolání stěžovatele nebylo shledáno jako vadné, pouze jako nepřípustné. Ústavní soud též připomíná, že právo na dvojinstančnost řízení v ústavní rovině zakotveno není, s výjimkou některých trestněprávních věcí (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).
14. Dalšími dílčími argumenty stěžovatele směřujícími vůči rozsudku krajského soudu se Ústavní soud podrobněji nezabývá, neboť rozsudek krajského soudu nebyl v řízení před Ústavním soudem napaden, a dále jde o argumenty polemizující s věcnou správností rozsudku, což - jak bylo shora uvedeno - již vybočuje z referenčního rámce přezkumu v řízení o ústavní stížnosti.
15. Ústavní soud tak uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, obsahu napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu i obsahu spisového materiálu nepřisvědčil stěžovateli, že by došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu