ECLI:CZ:US:2023:3.US.1658.23.1
sp. zn. III. ÚS 1658/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Terezou Večeře Chadimovou, advokátkou, sídlem Karlov 254, Velká Bíteš, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. dubna 2023, č. j. 10 To 111/2023-39, a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 21. února 2023, č. j. 16 PP 92/2022-21, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Jičíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv, vyplývajících z čl. 8, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v délce 2 roky a 8 měsíců a 242 dnů. Stěžovatel vykonává čtyři tresty postupně uložené celkem 12 rozhodnutími různých okresních soudů, ve výkonu trestu je podruhé. Po provedeném dokazování dospěl okresní soud k závěru, že ač stěžovatel prokázal podmínku polepšení se ve výkonu trestu odnětí svobody, není u něj splněna podmínka očekávání vedení budoucího řádného života. Žádné zájmové sdružení se za stěžovatele nezaručilo. Stěžovatel nespolupracuje s Probační a mediační službou, je však třeba připustit, že z důvodu překážek na její straně. Ačkoliv má stěžovatel zajištěnou obživu a bydlení, převažují v jeho případě podle okresního soudu rizikové faktory. Jde o vysoké dluhy, závažnost spáchané trestné činnosti a bagatelizující a nekritický postoj stěžovatele ke spáchané trestné činnosti. Ani předchozí výkon trestu neměl na stěžovatele dostatečný vliv, neboť rozličnou trestnou činnost spáchal po předchozím podmíněném propuštění. V takové situaci není podle okresního soudu stěžovatelův příslib dostatečný.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Stěžovatelova trestní minulost nasvědčuje tomu, že ukládání trestů a jejich výkon nemá dostatečný výchovný vliv (stěžovatel byl jedenáctkrát trestán a ve výkonu trestu odnětí svobody je podruhé). Opakované trestné činnosti se dopustil krátce po předchozím podmíněném propuštění, páchání trestné činnosti bagatelizuje, což snižuje možnost očekávání vedení řádného života.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že výklad právních předpisů, jak jej v dané věci provedly soudy, neodpovídá smyslu podmíněného propuštění a trestněprávním zásadám. Ke stanovení prognózy vedení budoucího života přistupovaly soudy toliko zohledněním předchozího trestného jednání (a dokonce jeho závažnosti). Nevzaly v potaz aktuální poznatky o chování stěžovatele. Tím postupovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Uvedl-li okresní soud, že stěžovatel doposud nedosáhl přeřazení do věznice s mírnějším zabezpečením, pak na vině je zjevně organizace vězeňství, což nelze přikládat k tíži stěžovatele. O důvěře vězeňské služby svědčí zařazení stěžovatele do skladu kantýny. Z provedených důkazů je zjevná stěžovatelova snaha o resocializaci. Tím se však soudy nezabývaly. Fakticky tak zcela vyloučily možnost stěžovatelova podmíněného propuštění.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy v případech porušení zákonnosti nebo jiné nesprávnosti, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. To platí i pro rozhodování Ústavního soudu ve věcech přezkumu soudních rozhodnutí o návrzích na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. V souvislosti se stanovením mezí ústavněprávního přezkumu těchto rozhodnutí Ústavní soud rovněž konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění [srov. nálezy ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439), a ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323), či např. usnesení ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 75/13, ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2832/13, a ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 2478/14]. Posouzení naplnění podmínek pro propuštění odsouzeného je v diskreci obecných soudů, které jsou limitovány obecnými ústavními zásadami jejich rozhodování (např. zákazem svévole).
8. Jde-li o posouzení tzv. třetí podmínky podmíněného propuštění (tedy existenci záruk vedení řádného života na svobodě), v této oblasti soudního rozhodování je úkolem Ústavního soudu přezkoumat, zda kritéria, která soudy v obecné rovině zvolily při stanovení předpovědi chování odsouzeného, odpovídají svým obsahem této zákonné podmínce, případně zda jiná důležitá kritéria neopomněly zohlednit. Ke kasaci soudních rozhodnutí v minulosti přistoupil Ústavní soud zejména tehdy, uplatnily-li soudy určitá kritéria, která se stanovením takové prognózy vůbec nesouvisela (či souvisela jen okrajově), popř. je aplikovaly předpojatým způsobem bez důkazní opory [srov. např. nález ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411)]. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v dané věci neshledal.
9. Stěžovateli nelze přisvědčit, že by stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění byla odmítnuta pouze paušálním odkazem na jeho trestní minulost (u níž je navíc třeba zohlednit takové aspekty jako počet odsouzení ve vztahu k věku pachatele) za současného přehlédnutí všech ostatních (zejména pozitivních) okolností. Takový postup by byl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1804/21). Přestože lze soudům vytknout stručnost jejich úvah, jde-li o stěžovatelovu trestní minulost, je z napadených rozhodnutí zřejmé, že zvažovaly zejména časové souvislosti dříve páchané trestné činnosti a krátkou dobu od posledního stěžovatelova propuštění (srov. bod 15 usnesení krajského soudu). Zároveň zdůraznily, že stěžovatel nedoložil natolik výjimečnou změnu okolností výkonu jeho trestu (resp. stěžovatelova chování), která by eliminovala hrozbu recidivy, jež se při posledním podmíněném propuštění naplnila.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti přehlíží, že polepšení v podmínkách výkonu trestu nepředstavuje automatickou záruku vedení řádného života, a že je jeho povinností (chce-li se domoci podmíněného propuštění) naplnění této podmínky tvrdit a prokázat. Podle Ústavního soudu podmíněné propuštění představuje výjimku z obecného pravidla výkonu celého spravedlivě a dle zákona vyměřeného trestu, jenž se automaticky nezkracuje pouze slušným (tedy normálním) chováním během určité části výkonu tohoto trestu (srov. nález ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1804/21, nebo usnesení ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2420/21). Ke splnění podmínek pro zrychlené ukončení výkonu trestu je podle Ústavního soudu zásadní, aby odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu odnětí svobody je v jeho případě nadbytečný (srov. např. usnesení ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2073/19). Obtíže, které jsou u některých odsouzených s tímto prokazováním logicky spojené, však nemusí být s ohledem na mimořádnost institutu podmíněného propuštění vykládány ve prospěch odsouzeného a lze je chápat jako spravedlivý důsledek odpovědnosti za spáchaný trestný čin. Podle Ústavního soudu je v souladu s ústavním pořádkem, tíží-li důkazní břemeno ohledně zbytnosti dalšího výkonu trestu pouze odsouzeného a neuplatní-li se, zvláště v případě odsouzených, kteří již v minulosti prokázali opakovaně neschopnost zdržet se dalšího páchání trestné činnosti, zásada presumpce automatické nápravy (srov. např. usnesení ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 2891/16).
11. V projednávané věci byla trestní minulost stěžovatele pouze jednou z okolností, k níž soudy přihlédly. Oba soudy uvedly další důvody, které považovaly vedle stěžovatelovy trestní minulosti za podstatné, a to zejména nedostatek sebereflexe stěžovatele, který se projevil ve výslovném zlehčování závažné majetkové trestné činnosti. Postoj odsouzeného k jeho trestné činnosti patří mezi ty skutečnosti, které je na místě vzít v řízení o žádosti o podmíněné propuštění v úvahu (srov. usnesení ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 148/15, usnesení ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2391/16, nebo nález ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 2204/17). Nekritický přístup k trestné činnosti je obecně okolností zvyšující riziko recidivy (viz usnesení ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2315/10, nebo usnesení ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1397/18). Odsouzený by měl v ideálním případě k trestné činnosti projevit kritický postoj, nikoliv jen lítost (viz usnesení ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 3746/15).
12. Stejně tak existenci významných dluhů lze považovat za rizikovou okolnost, a to tím spíše u pachatele majetkové trestné činnosti, případně trestné činnosti, jejíž podstata spočívá v jiném trestném opatřování si finančních prostředků (např. prodej drog). Tuto skutečnost sice soudy hodnotily pouze povrchně a do budoucna by se měly zaměřit na vývoj stěžovatelovy dluhové situace a jeho schopnosti tento problém řešit, avšak takové dílčí pochybení nemůže být samo o sobě důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem.
13. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu