ECLI:CZ:US:2023:3.US.177.23.1
sp. zn. III. ÚS 177/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2022 č. j. 54 Co 102/2022-555, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil výrok II. shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl spor o určení vlastnictví k pozemkům podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (žalobcem Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou). Stěžovatel však v rámci ústavní stížnosti brojí pouze proti posouzení účelnosti nákladů vynaložených na právní zastoupení stěžovatele - hlavního města Prahy (postavení prvního žalovaného).
3. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 27. 8. 2021 č. j. 18 C 484/2015-474, žalobu zamítl v části, v níž se žalobce domáhal určení, že Česká republika - Státní pozemkový úřad je vlastníkem pozemků parc. č. 1774/3 a 1774/2, kat. území Hloubětín, obec Praha (výrok I.), a určil, že Česká republika - Státní pozemkový úřad je vlastníkem pozemků parc. č. 1774/8, 263/4. 263/3, 522/2, 254/4, 1779/1, 1780/1, 1780/3, 1782/3, kat. území Hloubětín, obec Praha (výrok II.). Současně rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovaným náklady řízení (mj. ve vztahu ke stěžovateli ve výši 40 419 Kč). Odvolací soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. a žalobu v tomto rozsahu zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů; žalobci uložil povinnost zaplatit stěžovateli náklady ve výši 18 200 Kč.
4. Odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení zdůraznil, že podle ustálené judikatury lze v případě statutárních měst presumovat, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů. Výjimku tvoří pouze případy, kdy předmětem sporu byla velmi specializovaná problematika, avšak i v tomto případě by podle judikatury měli být pracovníci s vysokoškolským vzděláním schopni řešit právní záležitosti týkající se činností příslušných subjektů (třebaže nepůjde o standartní agendu, ale například o restituční spory). Proto soud stěžovateli přiznal na náhradě nákladů řízení - kromě uhrazeného soudního poplatku - paušální náhrady za 44 úkonů podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že předmětný spor trval více než osm let a zdůraznil jeho složitost a náročnost. Polemizuje též s odůvodněním napadeného rozsudku, které nepovažuje za adekvátní dané problematice a uvádí, že Městský soud v Praze o dané problematice nerozhoduje jednotně. Soud podle něj rezignoval na zkoumání (ne)splnění kritérií, kterými judikatura podmiňuje přiznání náhrady nákladů na právní zastoupení. Oproti tomu - místo, aby uvedl konkrétní skutečnosti a okolnosti daného případu - odkázal na obecné formulace bez bližšího porovnání.
6. Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. V nyní posuzované věci směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutí o nákladech řízení. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávními přezkumu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi konstantně upozorňuje, že problematika nákladů řízení zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť ji nelze klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé, jakkoliv se může (citelně) dotknout některého z účastníků řízení [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)].
8. Na druhé straně je třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však Městský soud v Praze nedopustil. Samotné rozhodování o nákladech řízení je věcí právních úvah obecného soudu; je tedy primárně doménou tohoto soudu a Ústavní soud není oprávněn takové rozhodnutí v detailech přezkoumávat. K tomu je zapotřebí dodat, že podle zjištění Ústavního soudu je napadené rozhodnutí odůvodněno způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Městský soud přehledně uvedl, jaké judikatorní závěry na danou věc aplikoval a proč tedy nakonec přistoupil ke "krácení" náhrady nákladů řízení stěžovatele (oproti nákladům stěžovatelem vyčísleným). Jakkoliv tedy obecný soud v odůvodnění užil spíše obecné příměry a judikatorní závěry, nečiní to jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným. Nadto se jedná o spor, který trvá řadu let (jak upozornil sám stěžovatel) a postoj soudu k otázce nákladů řízení proto již svou povahou nemůže být pro účastníky zcela překvapivý (obdobný spor nevede stěžovatel poprvé).
9. Ústavní soud na závěr rovněž zdůrazňuje, že v posuzované věci nebylo vydáno konečné rozhodnutí. Žalobce podal proti napadenému rozsudku obecného soudu dne 20. 1. 2023 dovolání. Nemůže být proto vyloučeno, že rozhodnutí soudu - mj. i v případě nákladového výroku - dozná změn. I z tohoto důvodu by byl případný zásah Ústavního soudu nejen předčasný, ale i nepřípadný, jelikož řízení před obecnými soudy dále pokračuje.
10. Ústavnímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu