ECLI:CZ:US:2023:3.US.1782.23.1
sp. zn. III. ÚS 1782/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti korporace HRKLOMI družstvo, sídlem Družstevní 402, Hranice, zastoupené Mgr. Veronikou Olšarovou, advokátkou, sídlem Generála Hlaďo 4, Nový Jičín, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. června 2023 č. j. KSOL 16 INS 4976/2023, 2 VSOL 304/2023-A-70 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci ze dne 4. května 2023 č. j. KSOL 16 INS 4976/2023-A16, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Oberbank AG, sídlem Untere Donaulände 28, Linec, Rakouská republika, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na veřejné projednání věci a na vyjádření se ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. V insolvenční věci stěžovatelky (dlužnice) Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 4. 5. 2023 č. j. KSOL 16 INS 4976/2023-A16 (dále jen "krajský soud") vyhověl návrhu vedlejší účastnice řízení (věřitelky) a nařídil předběžné opatření, jímž ustanovil předběžným insolvenčním správcem obchodní společnost TP Insolvence, v. o. s. (výrok I.), stěžovatelce uložil, aby do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku nakládal pouze se souhlasem předběžného insolvenčního správce (výrok II.), osobám, které mají závazky vůči stěžovatelce, uložil povinnost poskytovat plnění předběžnému insolvenčnímu správci (výrok III.) a zakázal po dobu trvání předběžného opatření provádět započtení vzájemných pohledávek se stěžovatelkou (výrok IV.). Krajský soud postupoval podle §82 odst. 2 písm. a), §112 a §113 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, neboť shledal, že byly osvědčeny vedlejší účastnicí řízení tvrzené závažné důvody svědčící pro ustanovení předběžného insolvenčního správce i pro omezení stěžovatelky v nakládání se svým majetkem. Tyto důvody spatřoval krajský soud zejména v osobě jednatele stěžovatelky Marka Beránka, který je ovládající osobou koncernu několika společností s nepřehlednou strukturou, neplní své povinnosti plynoucí z jeho postavení statutárního orgánu (např. nevymáhá pohledávky za členem koncernu, nezakládá účetní závěrky do veřejného rejstříku) nebo neposkytuje součinnost insolvenčnímu správci obchodní společnosti MB DOMUS SE, která je součástí koncernu apod.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 14. 6. 2023 č. j. KSOL 16 INS 4976/2023, 2 VSOL 304/2023-A-70 usnesení krajského soudu ve výrocích II. až IV. změnil tak, že návrh vedlejší účastnice řízení zamítl (výrok I.). Ve výroku I. o ustanovení předběžného insolvenčního správce usnesení krajského soudu potvrdil (výrok II.). Vrchní soud zdůraznil, že v úvahu připadal pouze postup podle §82 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona. Důvodné a osvědčené skutečnosti, které odůvodňovaly ustanovení předběžného insolvenčního správce shledal v nepříznivém zdravotním stavu jednatele stěžovatelky, který jej limituje v plnění povinností v insolvenčním řízení. K samotnému ustanovení předběžného insolvenčního správce podotkl, že bylo učiněno opatřením předsedy soudu, které vrchní soud není oprávněn přezkoumávat, a to postupem podle §25 odst. 4 insolvenčního zákona (nebrání-li tomu jiné okolnosti, předseda insolvenčního soudu určí insolvenčním správcem dlužníků, kteří tvoří koncern, stejnou osobu). Usuzovala-li stěžovatelka na podjatost předběžného insolvenčního správce, pak jí vymezené důvody považoval vrchní soud za nekonkrétní a veskrze spekulativní.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti ze dne 3. 7. 2023 namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Krajskému soudu vytýká, že ustanovení předběžného insolvenčního správce nepředcházelo určení osoby insolvenčního správce ze strany předsedy krajského soudu podle §25 odst. 5 insolvenčního zákona, čímž byl porušen zákon. Domnívá se, že ústavní stížnost je přípustná, když proti napadenému rozhodnutí krajského soudu (výroku I. o ustanovení předběžného insolvenčního správce) není s ohledem na soudní judikaturu (např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2010 sp. zn. 3 VSPH 193/2010, KSPL 27 INS 8406/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2017 sen. zn. 29 NSČR 105/2017) přípustné odvolání ani dovolání.
5. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 15. 8. 2023 stěžovatelka upravila petit ústavní stížnosti tak, že napadla i usnesení vrchního soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti usnesení krajského soudu, které bylo podáno stěžovatelkou (bez právního zastoupení), o čemž zjevně stávající právní zástupkyně stěžovatelky netušila. Svoji argumentaci však oproti prvnímu podání nikterak nerozšířila.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Jediným argumentem stěžovatelky obsaženým v ústavní stížnosti včetně jejího doplnění je, že ustanovení do funkce insolvenčního správce nepředcházelo jeho určení opatřením předsedy krajského soudu podle §25 odst. 5 insolvenčního zákona. Stěžovatelka však zjevně přehlíží, že předběžný insolvenční správce nebyl určen podle §25 odst. 5, nýbrž podle §25 odst. 4 insolvenčního zákona, kdy stěžovatelka tvoří koncern mj. s obchodní společností MB DOMUS SE, jíž byla jako insolvenční správce ustanovena rovněž obchodní společnost TP Insolvence, v. o. s. Existuje-li v dané věci koncern, je určována jako insolvenční správce (nebrání-li tomu jiné okolnosti) stejná osoba, která již působí u jiného člena koncernu (v daném případě u obchodní společnosti MB DOMUS SE). Skutečnost, že stěžovatelka a obchodní společnost MB DOMUS SE, jakož i další subjekty, jejichž statutárním orgánem je Marek Beránek, vytvářejí koncern, je zřejmá z odůvodnění usnesení krajského soudu (viz body 9 a 10). Jakkoliv tedy vrchní soud v bodě 26 usnesení uvádí, že předběžný insolvenční správce byl určen opatřením předsedy soudu, ve výsledku není důvod, aby Ústavní soud do ústavní stížností napadených rozhodnutí zasahoval, neboť nebyl-li předběžný insolvenční správce určen opatřením předsedy soudu podle §25 odst. 5 insolvenčního zákona, který vymezuje pravomoc předsedy insolvenčního soudu určit insolvenčního správce mimo zákonné pořadí, neuplatní se ani závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3141/15 (N 164/82 SbNU 583; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V intencích citovaného nálezu by tak předmětem ústavněprávního přezkumu mohlo být opatření předsedy soudu o určení insolvenčního správce mimo stanovené pořadí, avšak ústavní stížnost nesměřuje proti takovému opatření, nýbrž proti usnesení krajského soudu, jímž bylo nařízeno předběžné opatření, kterým byl ustanoven předběžný insolvenční správce.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu