ECLI:CZ:US:2023:3.US.1831.23.1
sp. zn. III. ÚS 1831/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti obchodní korporace MK holding, s. r. o., sídlem Ocelkova 643/20, Praha 14 - Černý Most, zastoupené Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou, sídlem Mezibranská 1579/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2023, č. j. 23 Cdo 3742/2022-676, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2022, č. j. 3 Cmo 102/2021-637, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2020, č. j. 16 Cm 92/2010-547, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2018, č. j. 3 Cmo 237/2015-407, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, č. j. 32 Cdo 3809/2016-326, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace STES a. s., sídlem Atletická 2474/8, Praha 6 - Břevnov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Právní předchůdce stěžovatelky - Fotbalový klub Bohemians Praha, a. s. (dále jen "FC Bohemians") - se žalobou domáhal vůči vedlejší účastnici zaplacení částky 6 144 000 Kč. Žalovaná částka měla představovat dluh na smluvené odměně za poskytnutí audiovizuálních práv souvisejících s účastí FC Bohemians v národní fotbalové lize, kterou provozoval jediný akcionář vedlejší účastnice (žalované), a to Českomoravský fotbalový svaz, o. s. (ČMFS), resp. od roku 2011 Fotbalová asociace České republiky (FAČR). Vedlejší účastnice v řízení nezpochybňovala výši ani důvod vzniku žalobou uplatněných pohledávek, avšak tvrdila, že všechny pohledávky postupně zanikly započtením. ČMFS totiž postoupila své dceřiné společnosti (vedlejší účastnici) pohledávky, které měla za klubem FC Bohemians z titulu uložených disciplinárních sankcí.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") žalobě nejprve vyhověl rozsudkem ze dne 10. 6. 2015, č. j. 16 Cm 92/2010-222, neboť shledal smlouvu o postoupení pohledávky mezi ČMFS a vedlejší účastnicí neplatnou. Postoupení pohledávky by znamenalo změnu v neprospěch dlužníka (FC Bohemians).
3. K odvolání vedlejší účastnice Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 9. 5. 2016, č. j. 3 Cmo 237/2015-300, potvrdil rozsudek městského soudu jako věcně správný. Smlouvu o postoupení pohledávky považoval taktéž za neplatnou, byť z jiných důvodů než soud prvého stupně. Vrchní soud uvedl, že pohledávka z titulu peněžité pokuty uložené orgánem spolku členu tohoto spolku nemůže být postižena výkonem rozhodnutí, tudíž nelze uvažovat o tom, že by byla postižitelná výkonem rozhodnutí mimo tento spolek ve smyslu §525 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v rozhodné době (dále jen "občanský zákoník").
4. Na základě dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 1. 2. 2017, č. j. 32 Cdo 3809/2016-326 (který je nyní napaden ústavní stížností), rozsudek vrchního soudu zrušil s tím, že není zřejmé, podle jaké právní normy nemůže být pohledávka z pokuty postižena výkonem rozhodnutí. Dodal, že tvrzená nevykonatelnost pohledávky podle stanov na úrovni spolku nemůže sama o sobě vést k závěru o nepostižitelnosti pohledávky výkonem rozhodnutí ve smyslu §525 odst. 1 občanského zákoníku. Nejvyšší soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo 525/2004, s tím, že jeho závěry se uplatní i v projednávané věci.
5. Dne 23. 5. 2016 postoupila původní žalobkyně FC Bohemians žalovanou pohledávku na stěžovatelku a stěžovatelka vstoupila do řízení na místo původní žalobkyně.
6. Vrchní soud po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 19. 6. 2018, č. j. 3 Cmo 237/2015-407, zrušil rozsudek městského soudu a uvedl, že pokud lze na souzenou věc aplikovat zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 525/2004, pak i pohledávka z titulu peněžité pokuty za porušení vnitřních předpisů spolku je pohledávkou způsobilou k postoupení ve smyslu §525 odst. 1 občanského zákoníku a nemůže tedy obstát závěr soudu prvního stupně, že tuto pohledávku postoupit nelze.
7. Městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 28. 2. 2020, č. j. 16 Cm 92/2010-547, žalobu při novém projednání věci zamítl a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 525/2004, jakož i na kasační rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 3809/2016-326 vydaný v dané věci. Dospěl k závěru, že k započtení žalovaných pohledávek došlo a žaloba tak není důvodná.
8. K odvolání stěžovatelky potvrdil vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 7. 6. 2022, č. j. 3 Cmo 12/2021-637, rozsudek městského soudu jako věcně správný.
9. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 26. 4. 2023, č. j. 23 Cdo 3742/2022-676, jako nepřípustné.
10. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 11, 20, 36 odst. 1 a 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušeny zásady plynoucí z čl. 1 Ústavy.
II.
Argumentace stěžovatelky
11. Stěžovatelka dovozuje porušení svých ústavně zaručených práv z několika důvodů. Tvrdí, že soudy nesprávně posoudily právní otázku možnosti započtení pohledávky vzniklé ze soukromoprávního vztahu proti pohledávce, která vznikla jako spolková disciplinární sankce. Připomíná, že stanovy spolku (ČMFS) zakazovaly jakoukoli sankcí postihnout majetek člena spolku, není-li sankce uhrazena dobrovolně, a zdůrazňuje zásadu autonomie vůle a zásadu pacta sunt servanda (povinnost dodržovat stanovy spolku). Tvrdí, že uložená sankce byla soudně napadena. Stěžovatelka dále uvádí, že i pokud by bylo možno považovat spolkem uloženou disciplinární sankci za občanskoprávní závazek, jednalo by se v nyní posuzované věci jen o naturální obligaci. Zároveň tvrdí, že možnost postoupení pohledávky "mimo spolek" představuje zneužití a obcházení práva. Stěžovatelka má za to, že soudy se s její argumentací nevypořádaly řádně, resp. přistoupily k řešení věci velmi formalisticky.
12. Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší soud porušil její právo na přístup k soudu, resp. zákaz odepření spravedlnosti, neboť její dovolání odmítl pro nepřípustnost a meritorně se nezabýval stěžovatelkou nastolenými otázkami.
13. Dále stěžovatelka tvrdí, že bylo porušeno její právo na zákonného soudce v řízení před vrchním soudem, neboť rozhodující senát byl nesprávně obsazen, a vytýká dovolacímu soudu, že se touto její námitkou vznesenou v dovolání nezabýval s odkazem na řízení o zmatečnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud úvodem připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
16. Většinu své argumentace věnuje stěžovatelka zpochybňování právního závěru obecných soudů, že pohledávku, kterou měl ČMFS vůči právní předchůdkyni stěžovatelky, nebylo možno postoupit vedlejší účastnici a v důsledku tedy ani započíst. Ústavní soud předně uvádí, že mu až na naprosté výjimky nepřísluší revidovat výklad podústavního práva (zde výklad §525 občanského zákoníku), provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci, a to dokonce ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určitého ustanovení podústavního práva [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 987/18 ze dne 2. 7. 2019 (N 127/95 SbNU 46)]. Úloha sjednocovat výklad podústavního práva náleží primárně Nejvyššímu soudu (srov. §14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích).
17. Nejvyšší soud se v nyní posuzované věci danou otázkou meritorně zabýval, neboť v napadeném rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3809/2016 shledal přípustnost dovolání vedlejší účastnice právě z důvodu, že se vrchní soud v prvním rozhodnutí ve věci "při řešení otázky, zda-li pohledávka z titulu peněžité pokuty uložené orgánem spolku členu tohoto spolku podle stanov spolku může či nemůže být postižena výkonem rozhodnutí" odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tuto otázku Nejvyšší soud, byť s poměrně stručnou argumentací, posoudil tak, že odkázal na závěry uvedené v rozsudku sp. zn. 32 Odo 525/2004 (možnost postoupit pohledávku vzniklou z titulu členských příspěvků v rámci zájmového sdružení právnických osob). Nejvyšší soud v rozhodnutí připustil, že nejde o skutkově totožnou věc (v projednávaném případě nejde o pohledávku zájmového sdružení, nýbrž o pohledávku spolku, a rovněž tak nejde o pohledávku z titulu členského příspěvku, nýbrž na zaplacení pokuty), nicméně závěry jsou pro danou věc použitelné (str. 64, odstavec 4 odůvodnění rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3809/2016). Pokud tedy následně městský i vrchní soud vycházely z toho, že postoupení pohledávky vzniklé v důsledku disciplinární sankce uložené spolkem členovi spolku je možné, postupovaly v intencích kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu.
18. Nejvyššímu soudu tedy nelze vytýkat, že dovolání podané stěžovatelkou proti rozsudku vrchního soudu sp. zn. 3 Cmo 102/2021 odmítl pro nepřípustnost, neboť zásadní otázku, tj. zda bylo možno v souzené věci pohledávku spolku (zde ČMFS) vůči svému členovi (zde FC Bohemians) postoupit na další osobu (zde vedlejší účastnice), již Nejvyšší soud vyřešil v předchozím kasačním rozhodnutí. Ve vztahu k ostatním dovolacím námitkám Nejvyšší soud nepřípustnost dostatečně odůvodnil.
19. Usnesením Nejvyššího soudu proto nedošlo k odepření přístupu k soudu či k odmítnutí spravedlnosti, neboť rozhodování o přípustnosti bývá v rozhodovací praxi Ústavního soudu označováno jako kvazimeritorní (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3019/17 ze dne 12. 12. 2017, bod 24) a otázku přístupu k dovolacímu soudu nelze posuzovat zcela shodně u odmítnutí dovolání pro vady a odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Zatímco při odmítnutí dovolání pro vady je znemožněn jak přístup k Nejvyššímu soudu, tak následně též možnost napadat předchozí soudní rozhodnutí v řízení před Ústavním soudem pro řádné nevyčerpání všech procesních prostředků nápravy, při odmítnutí dovolání pro nepřípustnost se soud argumenty stěžovatelů zabývá a reaguje na ně, byť jen z pohledu posouzení přípustnosti dovolání [srov. stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Kvazimeritorní posouzení věci, byť ústící v odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, do samotného práva na přístup k soudu nezasahuje v případě, že Nejvyšší soud na argumenty dovolatelů dostatečně a korektně reaguje. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že odůvodnění odmítavého rozhodnutí (jakkoliv stručné) se nesmí omezit na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující pouze obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ [srov. např. nález ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391)]. V nyní posuzované věci však o takový případ nejde, napadené usnesení Nejvyššího soudu požadavkům na dostatečné odůvodnění, resp. dostatečnou individualizaci důvodů, které vedly k závěru o nepřípustnosti dovolání, dostálo.
20. Namítá-li stěžovatelka, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 525/2004, na které Nejvyšší soud a posléze i městský a vrchní soud odkázal, se týká skutkově odlišné situace, je nutno upozornit, že Nejvyšší soud rozhodoval s vědomím a výslovným přiznáním této odlišnosti, závěry o postupitelnosti pohledávky vztáhl právě na možnost postoupení pohledávky spolku vzniklé uloženou sankcí.
21. Stěžovatelka dále namítá nedostatečnost odůvodnění napadených rozhodnutí městského a vrchního soudu. Městský soud se s námitkami stěžovatelky vznesenými opětovně v ústavní stížnosti vypořádal (body 24 - 29 odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu), jeho odůvodnění dostojí ústavním požadavkům na řádné odůvodnění. Soud dovodil, že sporná pohledávka je existujícím občanskoprávním závazkem, jejímu postoupení nebránil žádný zákonný důvod, postoupením se nezhoršuje postavení dlužníka a její postoupení nebylo smluvně (resp. stanovami) vyloučeno. Polemizuje-li stěžovatelka s právními závěry dovozenými z provedených důkazů, připomíná Ústavní soud, že rozhodnutí obecných soudů by mohl zrušit, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Jde-li o pouhou věcnou polemiku se správností právních závěrů soudu, není v kompetenci Ústavního soudu nahrazovat činnost další soudní instance.
22. Stěžovatelka shledává porušení sdružovacího (spolkového) práva zaručeného čl. 20 Listiny, avšak vzhledem k tomu, že sama není spolkem ani členem jiného spolku, napadená rozhodnutí nemohla zasáhnout do jejího sdružovacího práva.
23. K námitce tvrzeného porušení práva na zákonného soudce Ústavní soud upozorňuje, že námitka nesprávného obsazení soudu je jedním z důvodů pro podání žaloby pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Pokud Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí o dovolání stěžovatelky odkázal na zmatečnostní řízení, resp. uvedl, že ke zmatečnostním vadám může přihlédnout pouze v případě, že je dovolání přípustné, nelze jeho postupu nic vytknout. Z výše uvedeného zároveň plyne, že samotná námitka nesprávného obsazení soudu vznesená nyní stěžovatelkou v řízení o ústavní stížnosti je předčasná, neboť o této otázce bude nejprve rozhodovat soud v řízení o zmatečnosti.
24. Ústavní soud proto uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by napadená rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva.
25. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu