ECLI:CZ:US:2023:3.US.1890.23.1
sp. zn. III. ÚS 1890/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Vladimíry Jičínské, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. května 2023 č. j. 2 As 257/2022-24, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Magistrátu hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, v čl. 36 odst. 1 a 2 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka se u Úřadu městské části Praha 6, odboru výstavby (dále jen "stavební úřad") podnětem ze dne 8. 7. 2019 domáhala podle §171 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"), provedení státního dozoru ohledně nepovolené stavby realizované manžely Jalovými (dále jen "stavebníci") na pozemcích, jejichž spoluvlastníkem je stěžovatelka, aniž by byl opatřen souhlas příslušného společenství vlastníků. Rozhodnutím ze dne 22. 4. 2021 č. j. MCP6 184877/2021 stavební úřad nařídil odstranění nepovolené stavby.
3. Proti rozhodnutí stavebního úřadu o odstranění nepovolené stavby stavebníci podali odvolání s odkazem na skutečnost, že dne 8. 5. 2021 podali novou žádost o dodatečné povolení nepovolené stavby (řízení o první žádosti o dodatečné povolení stavby bylo usnesením stavebního úřadu ze dne 26. 2. 2021 č. j. MCP6 099453/2021 zastaveno). Vedlejší účastník usnesením ze dne 13. 1. 2022 č. j. MHMP 55540/2022 sp. zn. 1413089/2021/STR přerušil odvolací řízení do doby pravomocného rozhodnutí o nové žádosti o dodatečné povolení stavby, neboť dospěl k závěru, že vydání rozhodnutí o odvolání závisí na rozhodnutí o této žádosti, o níž vedlejšímu účastníkovi jako odvolacímu správnímu orgánu nepřísluší rozhodnout, a o které nebylo dosud pravomocně rozhodnuto stavebním úřadem. Vedlejší účastník posoudil tuto skutečnost jako předběžnou otázku podle §57 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), jejíž vyřešení je stěžejní pro rozhodování ve věci.
4. Žalobou ze dne 2. 3. 2022 se stěžovatelka domáhala, aby Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") uložil vedlejšímu účastníkovi ve lhůtě 7 dnů od právní moci rozsudku rozhodnout o odvolání stavebníků proti rozhodnutí stavebního úřadu o nařízení odstranění nepovolené stavby Rozsudkem ze dne 18. 10. 2022 č. j. 3A 24/2022-90 městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl s odůvodněním, že správní orgán může podle §64 odst. 1 písm. c) správního řádu přerušit řízení o odstranění stavby z důvodu podání žádosti o dodatečné povolení stavby po stanovené lhůtě, dospěje-li k závěru, že výsledek řízení o dodatečné žádosti může mít vliv na řízení o odstranění stavby a tuto je třeba vyřešit jako předběžnou otázku.
5. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť shledal, že vedlejší účastník mohl i po uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí přerušit řízení o odstranění nepovolené stavby a že takové přerušení bylo důvodné.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti trvá na tom, že vedlejší účastník nebyl povinen řízení o odvolání proti rozhodnutí o odstranění nepovolené stavby přerušit, jelikož nová žádost o dodatečné povolení stavby již nepředstavovala předběžnou otázku. Současně stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, ze které podle jejího mínění vyplývá, že povinnost přerušit řízení o odstranění stavby připadá v úvahu pouze ve vztahu k žádosti o dodatečné povolení stavby, jež byla podána ve lhůtě 30 dní ode dne oznámení o zahájení řízení o odstranění stavby. Stěžovatelka je toho názoru, že vedlejší účastník odvolací řízení přerušil bezdůvodně a ke dni vydání rozhodnutí městského soudu byl stále nečinný. Stěžovatelka konstatuje, že ústavní stížností napadený rozsudek je v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu a upozorňuje, že dospěl-li Nejvyšší správní soud k právnímu názoru odlišnému od svého předchozího právního názoru, měla být věc postoupena rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Ústavní soud napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz]. K takovému pochybení správních soudů v nyní posuzované věci nedošlo.
9. V odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud poukázal na svou judikaturu, podle které bylo-li správní řízení o žádosti stěžovatele důvodně přerušeno, městský soud správně nepřikázal správnímu orgánu, aby ve věci rozhodl, na tomto závěru nemohou nic změnit ani případné průtahy v řízení, které předcházely rozhodnutí o přerušení řízení. Nejvyšší správní soud konstatoval, že vedlejší účastník sice řízení přerušil podle §64 odst. 1 písm. c) správního řádu (tedy na základě svého uvážení, nikoliv imperativu zákona), avšak i v tom případě je rozhodující důvodnost takového úkonu (posuzovaná k okamžiku rozhodování soudu o nečinnostní žalobě), nikoliv skutečnost, že tak správní orgán učinil v situaci, kdy se toho času již dopouštěl nečinnosti. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že městský soud nepochybil, pakliže neshledal vedlejšího účastníka (k okamžiku vydání svého rozhodnutí) nečinným toliko proto, že řízení o odvolání stavebníků přerušil až poté, co mu uplynula lhůta pro vydání rozhodnutí. Namítá-li stěžovatelka, že jsou tyto závěry Nejvyššího správního soudu v rozporu s jeho rozsudkem ze dne 12. 4. 2013 č. j. 5 Ans 4/2012-20, podle kterého přerušení lhůty může nastat pouze za jejího běhu, nikoli až po jejím skončení, je nutno uvést, že stěžovatelka poukazuje pouze na část odůvodnění citovaného rozsudku. Nejvyšší správní soud však v napadeném rozhodnutí citoval z rozsudku sp. zn. 5 Ans 4/2012 následující pasáž, v níž se uvádí, že "je nezbytné rozlišovat mezi posuzováním nečinnosti, resp. běhu lhůty pro rozhodnutí správního orgánu za účelem vyhodnocení včasnosti nečinnostní žaloby na straně jedné, a posuzováním nečinnosti za účelem věcného zjištění, zda ke dni rozhodnutí soudu nečinnost stále trvala, na straně druhé. V projednávané věci jde o druhý případ, a proto je v souladu se závěry výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012, č. j. 8 Ans 8/2012-50, nutné zopakovat a uzavřít, že ani případné průtahy v řízení, které předcházely rozhodnutí o přerušení řízení, nemohou nic změnit na tom, že je-li správní řízení důvodně přerušeno, nemůže soud správnímu orgánu přikázat, aby o věci rozhodl".
10. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci, kdy Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že přerušení řízení nebylo důvodné. Nejvyšší správní soud sice souhlasil se stěžovatelkou, že beneficium dodatečného povolení stavby nesmí být obstrukčně zneužíváno, v postupu stavebníků však obstrukční jednání neshledal. Nejvyšší správní soud konstatoval, že podáním opakované žádosti o dodatečné povolení stavby neučinili stavebníci úkon, který by nesměřoval k dosažení jimi sledovaného legitimního cíle, a poukázal též na skutečnost, že celkovou délku řízení o odstranění stavby nelze přičítat toliko k tíži stavebníkům, nýbrž také správním orgánům činícím své úkony se značnými prodlevami. Nejvyšší správní soud postup správních orgánů nepovažoval za akceptování svévole, nýbrž za důsledek toho, že stavebník může podat žádost o dodatečné povolení stavby ještě v rámci řízení o odvolání proti rozhodnutí o jejím odstranění, to však nic nemění na skutečnosti, že řízení o odstranění stavby se stále vede, byť je aktuálně přerušeno.
11. Takto řádně, logicky a srozumitelně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jehož závěry neshledal vybočující z mezí ústavnosti, neboť Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vycházel z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy, a se všemi námitkami, jež stěžovatelka vznesla v kasační stížnosti, se dostačujícím způsobem vypořádal.
12. Ústavní soud uzavírá, že se stěžovatelka domáhá přehodnocení závěru správních soudů, v ústavní stížnosti ovšem v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou před nimi již uplatnila, a která, jak je zřejmé z výše uvedeného, jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu