ECLI:CZ:US:2023:3.US.1939.23.1
sp. zn. III. ÚS 1939/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Alexandrou Floriánovou, advokátkou, sídlem Štefánikova 75/48, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2023, č. j. 36 Co 51/2023-1954, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. prosince 2022, č. j. 50 P 229/2020-1713, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a M. K. a nezletilých G. K. V. a S. M. V., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") svěřil obě nezletilé vedlejší účastnice (nyní ve věku 15 a 12 let) do péče první vedlejší účastnice (matky) [I. výrok], stěžovateli (otci) uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé G. K. částkou 8 000 Kč měsíčně a nezletilé S. M. částkou 7 000 Kč měsíčně (II. výrok), upravil styk stěžovatele s nezletilými tak, že je oprávněn se s nimi stýkat prostřednictvím asistovaného styku v Azylovém centru Gloria v rozsahu 2 hodin jedenkrát za 14 dní (III. výrok), uložil oběma rodičům povinnost zajistit účast nezletilých na terapii v Centru LOCIKA, z. ú. (IV. výrok), uložil každému z rodičů povinnost k náhradě nákladů státu ve výši 20 430 Kč (V. a VI. výrok), zamítl návrh stěžovatele na zvýšení výživného (VII. výrok), vyslovil, že tímto se mění rozsudek obvodního soudu ze dne 6. 9. 2019, č. j. 50 Nc 6275/2017-684 (VIII. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (IX. výrok).
3. Lze stručně shrnout, že nezletilé byly původně v souladu s rozsudkem obvodního soudu ze dne 6. 9. 2019 na základě schválené dohody rodičů svěřeny do péče stěžovatele a byl upraven styk s matkou každý sudý týden od čtvrtka po skončení vyučování do neděle do 18:30 hodin a každý lichý týden od čtvrtka po skončení vyučování do pátku do začátku vyučování. Následně bylo ve věci vydáno několik předběžných opatření, na základě nichž byly nezletilé nejprve na dobu tří měsíců svěřeny do péče Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, FOD Klokánek, rodičům byla uložena povinnost strpět umístění nezletilých v uvedeném zařízení a zákaz styku s nimi s výjimkou asistovaných kontaktů, později pak byly nezletilé dočasně svěřeny do péče prarodičů a styk s rodiči zůstal neupraven.
4. V posuzované věci obvodní soud po provedeném dokazování uzavřel, že zde byly důvody a zájem nezletilých odůvodňující změnu výchovného prostředí z výlučné péče stěžovatele na výlučnou péči matky. Soud vycházel zejména z návrhu kolizního opatrovníka a znaleckého posudku PhDr. Václava Jiřičky, Ph.D., a jeho výslechu, z něhož vyplývalo, že stěžovatelova péče výchovně zcela selhává. Nezletilé jsou ve stávajícím výchovném prostředí alarmujícím způsobem demotivovány ke styku a vztahu s matkou. Nezletilé matku odmítají, rozvíjejí se znaky naplňující tzv. syndrom zavrženého rodiče, aniž by však jejich odmítavý postoj pramenil z vlastních prožitků. Nezletilé jsou pod silným vlivem stěžovatele, jsou ovlivňovány a manipulovány, situace je patologická, nezletilé jsou extrémně emočně přetížené. Obvodní soud proto s ohledem na uvedená závažná zjištění nemohl vyhovět vyjádřenému přání nezletilých, které chtějí být v péči stěžovatele a péči matky odmítají. Při rozhodování o výživném soud vycházel mimo jiné z průměrného čistého příjmu stěžovatele ve výši 56 463 Kč a matčina příjmu ve výši 40 344 Kč a zohlednil doporučující tabulky Ministerstva spravedlnosti, jimž stanovené výživné odpovídá.
5. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu v I., II. a III. výroku o věci samé změnil tak, že nezletilé se svěřují do střídavé péče rodičů tak, že v péči stěžovatele jsou vždy v 1., 2., 3., 5., 6., 7., 9., 10., 11., 13., 14., 15., 17., 18., 19., 21., 22., 23., 25., 26., 27., 29., 30., 31., 33., 34., 35., 37., 38., 39., 41., 42., 43., 45., 46., 47., 49., 50. a 51. týdnu v roce, a to vždy od pondělí od 8:00 hodin prvního týdne období, kdy jsou v péči stěžovatele, do pondělí do 8:00 hodin týdně, kdy jsou v péči matky, přičemž v péči matky jsou vždy v 4., 8., 12., 16., 20., 24., 28., 32., 36., 40., 44., 48. a 52. týdnu v roce, a to vždy od pondělí od 8:00 hodin týdne, kdy jsou v matčině péči, do pondělí do 8:00 hodin následujícího týdne, kdy jsou ve stěžovatelově péči; dále soud rozhodl o místě předávání nezletilých v jejich vzdělávacím zařízení, případně v bydlišti toho rodiče, u kterého jsou v péči, a upravil prázdninový styk a styk o svátcích. Dále rozhodl o povinnosti stěžovatele přispívat na výživu starší nezletilé G. K. částkou 2 300 Kč měsíčně a mladší nezletilé S. M. částkou 2 100 Kč a povinnosti matky přispívat na výživu nezletilé G. K. částkou 2 600 Kč a nezletilé S. M. částkou 2 200 Kč. Tím byl nahrazen rozsudek obvodního soudu ze dne 6. 9. 2019, jakož i usnesení obvodního soudu ze dne 24. 2. 2023, č. j. 50 Nc 12011/2023-45, ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 15. 3. 2023, č. j. 36 Co 96/2023-85 (I. výrok). Dále městský soud rozhodl o povinnosti rodičů zaplatit státu na náhradě nákladů řízení každý částku 20 430 Kč (II. výrok). Ve IV. a VII. výroku rozsudek obvodního soudu potvrdil (III. výrok), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů (IV. výrok) a určil, že rozsudek je vykonatelný jeho vyhlášením (V. výrok).
6. Městský soud vycházel ze skutkového stavu spolehlivě a správně zjištěného obvodním soudem a z jím provedených důkazů (zejména znaleckého posudku). Po provedení pohovoru s nezletilými dospěl k závěru, že v jejich zájmu bude jejich svěření do nerovnoměrné střídavé péče rodičů v poměru tří po sobě jdoucích týdnů péče stěžovatele a jednoho navazujícího týdne péče matky v celkově čtyřtýdenním cyklu. Nezletilé vyjádřily jednoznačný názor, že si přejí výlučnou péči otce a pokud možno minimální či žádný styk s matkou, které přičítají události spojené s incidentem v rodině v roce 2017, jenž vyústil ve vykázání stěžovatele ze společné domácnosti a následný rozpad rodiny. Soudu se nepodařilo v omezeném čase jednoznačně objasnit, zda popsané hodnocení tehdejších událostí a jejich příčin je skutečně samostatným a osobním hodnocením nezletilých, jejich názor byl však jasný a silný. Při vědomí toho, že obě jsou ve věku, kdy jsou bezpochyby způsobilé svůj názor vytvořit, formulovat a sdělit, nebylo podle městského soudu od něho možno zcela odhlédnout. To vše přesto, že nejen ze znaleckého posudku, ale z celého obsahu soudního spisu jednoznačně vyplývalo, že názor nezletilých může být zásadně ovlivněn působením stěžovatele s ohledem na silně kontrolující a ovládající rysy jeho povahy. Městský soud tak byl postaven před složité rozhodnutí za situace, kdy vztahy rodičů jsou extrémně konfliktní a kdy nezletilé soudu prezentují nezvykle silné a nepřirozené odmítání matky. V určitém ohledu, jak vystihl kolizní opatrovník, tak bylo každé uspořádání takto vyhrocené situace pro nezletilé nevhodné až kritické. Zároveň však bylo nutno zohlednit, že výchovné schopnosti rodičů nebyly dokazováním ve věci zpochybněny. Městský soud proto ve snaze nalézt řešení, které by spojovalo jak rovnocenné postavení rodičů, jejich práva i povinnosti plynoucí z rodičovské odpovědnosti, tak právo nezletilých na péči obou rodičů, zvolil uvedený model nerovnoměrné střídavé péče, neboť ho považoval, pokud ne v nejlepším, čehož podle soudu ve věci ani nebylo možno dosáhnout, tak v dobrém zájmu nezletilých. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že bude-li matce, která (na rozdíl od stěžovatele) na posilování svých rodičovských kompetencí soustavně pracuje, poskytnut delší prostor k trávení času s nezletilými, jejich odmítání se může otupovat a mohou si k sobě znovu nalézt cestu. Jiný model, s kratší či žádnou péčí matky, takový výhled podle soudu neposkytoval. Při rozhodování o výživném městský soud vycházel z poměrů stěžovatele zjištěných obvodním soudem, v matčině případě vzal za základ příjem ve výši zhruba 22 000 Kč z dávek podpory v nezaměstnanosti, neboť bylo prokázáno, že matka je aktuálně bez zaměstnání. Zároveň vycházel z doporučujících tabulek Ministerstva spravedlnosti a zohlednil, že oba rodiče budou vyživovací povinnost částečně plnit výkonem osobní péče o nezletilé.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel kromě porušení svých ústavně zaručených práv, jejichž výčet uvádí v petitu, namítá v odůvodnění obsáhlé ústavní stížnosti rovněž porušení práv nezletilých. Napadená rozhodnutí nejsou v souladu s jejich nejlepším zájmem, neboť zcela popírají jejich opakovaně vyjadřovaný názor a přání. Stěžovatel blíže popisuje chování a jednání matky, což doprovází popisem údajných pochybení pracovníků orgánu sociálně právní ochrany dětí, Policie České republiky, psychologů, soudců rozhodujících ve věci i dalších osob, jež mají matce stranit. Rozhodnutí obvodního soudu o péči o nezletilé stěžovatel považuje za zmatečné, nemající oporu v provedeném dokazování. Obdobná pochybení spatřuje i v případě městského soudu, jehož rozhodnutí je rovněž v rozporu se zájmy nezletilých. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2022, sp. zn. II. ÚS 1626/22, v němž byl jako zásadní kritérium pro rozhodování v řízeních týkajících se nezletilých ve věku blížícím se dospělosti označen právě jimi vyjádřený názor, který má být pro soud hlavním hlediskem; tím se však soudy v posuzované věci neřídily. Stěžovatel rekapituluje, že nezletilé soustavně odmítají matčinu péči a cítí se jí být zásadním způsobem ohroženy. Přesto, že on se snaží nezletilé ke kontaktu s matkou vést a podporovat je v něm, ony se tomu brání. Na podporu uvedeného stěžovatel dokládá kopii sdělení Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, FOD Klokánek, z něhož vyplývá, že nezletilé v době, kdy měly být podle napadeného rozsudku městského soudu v péči matky, odešly místo k ní do tohoto zařízení. Rovněž dokládá kopie sdělení orgánu sociálně právní ochrany dětí a protokolu z případové konference ze dne 10. 5. 2023, jejímž cílem bylo vytvoření společného plánu k dosažení vykonatelnosti napadeného rozsudku městského soudu. Z uvedených listin vyplývá, že nezletilé i přes úpravu stanovenou stávajícími soudními rozhodnutími nadále odmítají styk s matkou. Podle stěžovatele veškeré pokusy o obnovení jejich vztahu selhávají a není v zájmu nezletilých nadále trvat na stanovené úpravě.
8. Obecné soudy dále pochybily při rozhodování o výživném, které je vůči stěžovateli diskriminační. Dalším důvodem ke zrušení napadených rozhodnutí má být v neposlední řadě skutečnost, že řízení je zatíženo průtahy. Pokud by soudy respektovaly participační práva nezletilých, mohly rozhodnout již před dvěma lety, neboť názor nezletilých na styk s matkou je neměnný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Navrhuje-li stěžovatel zrušení rozsudku obvodního soudu v celém rozsahu, není ústavní stížnost přípustná proti výrokům o péči, výživném a styku s nezletilými, neboť tyto výroky byly změněny I. výrokem rozsudku městského soudu. Ve zbývající části je ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení nejen svých ústavně zaručených práv, ale i práv nezletilých vedlejších účastnic. V řízení, kdy proti sobě stojí zájmy rodičů ve vztahu k nezletilému dítěti, je nezbytné, aby měl nezletilý opatrovníka a aby byl zastupován na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem, neboť zásadně nelze připustit, aby nezletilý, o jehož postavení vůči rodičům je rodiči veden spor, byl vtažen do řízení jedním z nich na jeho straně. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti (viz níže) však nebylo nutno činit uvedené procesní úkony.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud předně připomíná, že jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není tudíž další soudní instancí. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li pravomocným rozhodnutím obecného soudu v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem.
12. Obzvláště zdrženlivě Ústavní soud přistupuje k možnosti přehodnocování závěrů obecných soudů v rodinných věcech, neboť obecné soudy provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, a rozhodují na základě bezprostřední znalosti osob i poměrů v dané věci. Ústavní soud vzhledem ke své povaze i úpravě řízení nemůže obecné soudy v popsaných aspektech nahrazovat. Tyto premisy platí o to více v řízeních ve věcech nezletilých dětí, která jsou vyvolána vyhrocenými rodičovskými konflikty.
13. Základem stěžovatelovy argumentace je tvrzení, že soudy nezohlednily vyjádřený názor nezletilých, které chtějí být pouze v jeho péči a s matkou chtějí být v minimálním či nejlépe v žádném kontaktu. Tím mělo dojít k porušení ústavně zaručených práv nezletilých i stěžovatele.
14. Ústavní soud ve své judikatuře soustavně připomíná, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány [viz např. nález ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59)].
15. Při hledání nejlepšího zájmu nezletilých musejí soudy při svém rozhodování vzít v úvahu i jejich přání, jsou-li schopni je vyjádřit. Současně však platí, že přání dítěte, byť ve věku blížícím se zletilosti, nelze absolutizovat a je nutno ho posuzovat v širších souvislostech; vyjádřený názor dítěte nelze bez dalšího převzít a rozhodnutí založit výlučně na něm [viz nález ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213), nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. proti Finsku ze dne 9. května 2006 č. 18249/02]. Soudy jsou naopak povinny v každém jednotlivém případě přání dítěte pečlivě a komplexně hodnotit, a při tomto procesu zohlednit nejen věk dítěte a jeho rozumovou a emocionální vyspělost, ale též míru nezávislosti jím vyjádřeného přání, a v neposlední řadě důsledky, ke kterým by uspořádání vztahů podle přání dítěte vedlo. Těmto požadavkům městský soud v posuzované věci dostál a ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
16. Předně je nutno poukázat na to, že z odůvodnění rozsudku městského soudu, ve spojení s odůvodněním rozsudku obvodního soudu, vyplývají velice závažná zjištění, jež svědčí o extrémně narušených a až patologických vztazích v rodině. Zejména je z nich patrná existence podezření, že nezletilé jsou silně a soustavně ovlivňovány stěžovatelem, a že jejich vyjádření nejsou z tohoto důvodu zcela nezávislá a svobodná. Ústavní soud zde odkazuje především na závěry v řízení zpracovaného znaleckého posudku a výslech znalce, z nichž krom jiného vyplývá, že vztah nezletilých ke stěžovateli je zcela nekritický, obdivný a závislý a dosahuje úrovně nepřiměřené, nezdravé fixace, přesahující kvalitu běžné rodičovské autority. Za zdroj negativních projevů nezletilých vůči matce znalec považoval hluboký vnitřní konflikt, v němž se nezletilé zcela přiklonily na stěžovatelovu stranu a prudce se vymezily proti matce. Stěžovatel však v nastalé situaci nezletilým nestanovuje v jejich vztahu k matce ani základní hranice a jeho rodičovská úloha tak selhává, což si však stěžovatel není ochoten připustit. Byť sám sebe staví do role mediátora, ve skutečnosti jde ve vztahu k nezletilým o velmi kontrolovanou situaci. Znalec rovněž opakovaně zdůraznil neautenticitu projevů nezletilých a poukázal na jejich extrémní zatížení, kdy již v době znaleckého zkoumání měly být emočně téměř na hranici toho, co jsou schopny unést (viz blíže body 37 až 52 odůvodnění rozsudku obvodního soudu a body 6, 20 a 21 odůvodnění rozsudku městského soudu).
17. Městský soud si byl popsaných zjištění vědom a (byť je stěžovatel opačného názoru) postupoval ústavně souladně, nerozhodl-li o péči o nezletilé výlučně na základě jejich vysloveného přání, nýbrž hodnotil-li ho ve světle dalších podstatných (a v řadě ohledů alarmujících) skutečností.
18. Přezkoumávané rozhodnutí městského soudu je v tomto ohledu v souladu se závěry uvedenými v nálezu sp. zn. II. ÚS 1626/22, na který stěžovatel ve stížnosti odkazuje. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1626/22 bylo porušení ústavně zaručených práv nezletilého zjištěno v postupu odvolacího soudu, který při rozhodování o nařízení předběžného opatření nezjišťoval názor nezletilého ve věku 14 let, neboť měl nesprávně za to, že jeho stanovisko bude významné až v řízení o věci samé, přičemž v dané věci rozhodl v rozporu s přáním tohoto nezletilého. V posuzované věci byly naproti tomu nezletilé opakovaně vyslechnuty, ať již orgánem sociálně právní ochrany dětí, znalcem nebo obecnými soudy, jejich vyjádření byla zohledněna a následně se přímo promítla do rozhodnutí městského soudu o péči.
19. Ústavní soud připouští, že stávající úprava péče o nezletilé může být jen stěží označena za ideální, o čemž svědčí mimo jiné i stěžovatelem dokládané kopie zpráv orgánu sociálně právní ochrany dětí, z nichž vyplývá, že rozsudek městského soudu není respektován a že nezletilé kontakt s matkou nadále odmítají. Žádný soud však nemůže vztahy v rodině, navíc takto extrémně narušené, upravit dokonalým způsobem. Svým rozhodnutím se může pouze snažit do budoucna vyloučit či alespoň omezit další důsledky konfliktních vztahů rodičů a jejich negativní dopad na nezletilé. O to se městský soud v posuzované věci pokusil, pokud na jedné straně nezletilé s ohledem na jejich jednoznačná vyjádření svěřil pro delší časová období do péče stěžovatele, zároveň jim však stanovil určitý prostor k trávení času i v péči matky, což považoval za poslední v úvahu přicházející řešení poskytující vyhlídky na možné obnovení jejich vzájemných vztahů.
20. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného vypořádání stěžovatelových výhrad k úpravě péče uvádí, že napadené rozhodnutí městského soudu je na hranici přezkoumatelnosti spíše ve vztahu k nepoměrně většímu rozsahu cyklu péče stěžovatele o nezletilé oproti matce. Přestože se městský soud nevyhradil vůči skutkovým zjištěním obvodního soudu ohledně negativního vlivu otce na nezletilé, kdy znalec, kolizní opatrovník i ombudsman varovali před škodlivými důsledky péče otce na nezletilé, ani proti konstatování znalce, že přání nezletilých být ve výhradní péči otce a nestýkat se s matkou je důsledkem otcova působení na nezletilé, rozhodl o rozsáhlé péči otce, pouze s odkazem na obtížnost celkové rodinné situace. Matka i kolizní opatrovník nezletilých, jejichž práva mohla být tímto přístupem zasažena, však rozhodnutí městského soudu akceptovali, proto Ústavní soud v souladu se zásadou zdrženlivosti pouze konstatuje, že stěžovatelova práva úpravou péče porušena v žádném ohledu nebyla.
21. K námitkám týkajícím se rozhodnutí o výživném Ústavní soud uvádí, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení, Ústavnímu soudu tak v zásadě nepřísluší přehodnocování závěrů týkajících se nejen úpravy péče o nezletilé dítě či styku s ním, ale ani konkrétní výše stanoveného výživného. Zároveň platí, že byť je posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé dítě věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, je tento soud povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného (viz např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297). Vzhledem k tomu, že městský soud postupoval v souladu s uvedenými požadavky, je ústavní stížnost i v této části zjevně neopodstatněná.
22. Z odůvodnění rozsudku městského soudu srozumitelně vyplývá, jaká skutková zjištění v otázce určení běžného výživného soud učinil a jak věc posoudil po právní stránce. Své závěry zároveň dostatečným, přesvědčivým a ústavně souladným způsobem zdůvodnil a Ústavní soud i přes stěžovatelovy námitky neshledal žádné natolik závažné pochybení, které by jej opravňovalo k jeho jinak výjimečnému zásahu.
23. Domáhá-li se stěžovatel konstatování porušení svého práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, jsou jeho námitky v tomto ohledu pouze pokračujícím nesouhlasem se způsobem, jakým bylo ve věci rozhodnuto. Z jeho tvrzení, že v případě odlišného rozhodnutí soudů, která by byla založena (výlučně) na vyjádřeních nezletilých, by soudní řízení trvalo podstatně kratší dobu, nevyplývá bez dalšího, že řízení před obecnými soudy bylo zatíženo průtahy, případně že by se soudy v jeho průběhu dopouštěly nečinnosti. Ani sám stěžovatel žádné konkrétní průtahy v řízení nenamítá a nevznáší v tomto ohledu žádnou relevantní argumentaci.
24. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti (viz výše bod 9) jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) uvedeného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu