ECLI:CZ:US:2023:3.US.1974.23.1
sp. zn. III. ÚS 1974/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů Milana Masného a Elišky Masné, obou zastoupených JUDr. Petrem Zajícem, LL. M., Ph. D., advokátem, sídlem Kadlčákova 1507, Frýdlant nad Ostravicí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2023 č. j. 28 Cdo 924/2023-1368 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 2022 č. j. 11 Co 68/2022-1315, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Josefa Lipka a Barbory Lipkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na ochranu před nuceným omezením vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny.
2. Stěžovatelé (žalobci) se žalobou po vedlejších účastnících řízení (žalovaných) domáhali zaplacení částky původně ve výši 132 808 Kč s příslušenstvím, jakožto bezdůvodného obohacení představovaného poměrnou částí nákladů na opravu cesty, která slouží jako přístupová komunikace k nemovitostem vedlejších účastníků řízení a které stěžovatelé vynaložili místo nich.
3. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") v pořadí prvním rozsudkem ze dne 13. 6. 2016 č. j. 14 C 7/2013-657 žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i ve vztahu ke státu (výroky II a III). Okresní soud vyšel ze zjištění, že vedlejší účastníci řízení jsou osobami oprávněnými z věcného břemene zřízeného v roce 1951 a umožňujícího jim průchod a průjezd k jejich nemovitostem přes pozemky ve vlastnictví stěžovatelů. Cesta k tomu sloužící byla stěžovateli na podzim roku 2010 rekonstruována, přičemž na financování oprav se dohodli se Zdeňkem Masným a Kamilem Skulinou, kteří cestu rovněž využívali k přístupu ke svým domům. Všichni zmínění svůj podíl na částce za opravu uhradili na rozdíl od vedlejších účastníků řízení. Na základě provedených důkazů pak okresní soud uzavřel, že se účastníci sporu dohodli odlišně od způsobu předvídaného v §151n odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), a že jde o nepřiměřené náklady, pročež neshledal žalobu důvodnou. Vedle dohody účastníků o zřízení cesty okresní soud také zdůraznil, že původní komunikaci bylo možné opravit za nižší náklady, než jsou žalobou požadovány.
4. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 4. 5. 2017 č. j. 11 Co 505/2016-737 rozsudek okresního soudu v části výroku I změnil tak, že uložil vedlejším účastníků řízení povinnost zaplatit společně a nerozdílně stěžovatelům částku 22 577 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbylém rozsahu výroku I jej potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, mezi účastníky i státu (výroky III až VI). Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu, avšak nesdílel jeho právní závěr stran dohody mezi účastníky o zřízení přístupu k nemovitostem vedlejších účastníků řízení odlišnou cestou, neboť takovému ujednání bránila skutečnost, že potřebné pozemky nejsou a nebyly ve vlastnictví stěžovatelů, již se tudíž nemohli platně zavázat k zřízení cesty přes ně. Nebyla-li prokázána dohoda mezi účastníky, bylo třeba aplikovat §151n odst. 3 obč. zák. Krajský soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, že nešlo o opravu přiměřenou, nýbrž zvýšení kvality opravované cesty použitím nadstandardních prvků. Vlastníku nic nebrání takovou rekonstrukci provést, ovšem na oprávněné z věcného břemene není možné přenášet veškeré takto vynaložené náklady. Nebylo-li v současné době možno zjistit, v jakém rozsahu bylo cestu nutné opravovat, určil krajský soud adekvátní sumu pomocí úvahy ve smyslu §136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), částkou 60 000 Kč. Odkázal přitom na odborné posouzení, které náklady na realizaci jedné z variant spočívající v lokálních úpravách stanovilo ve výši 59 442,10 Kč. Při zohlednění rozsahu užívání příjezdové cesty vedlejšími účastníky řízení a ostatními sousedy, dospěl k závěru, že jsou vedlejší účastníci řízení povinni vydat stěžovatelům bezdůvodné obohacení získané ve smyslu §454 obč. zák. ve výroku vyčíslené.
5. K dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 5. 12. 2018 č. j. 28 Cdo 2361/2018-808 zrušil rozsudek krajského soudu ve výrocích II až VI a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že závěr soudu je třeba podložit logickým a v rozhodnutí pečlivě osvětleným úsudkem vycházejícím z v řízení provedených důkazů, přičemž musí být zjevné i jednotlivé úvahové kroky soudu. Nelze připustit, aby byl závěr soudu projevem libovůle, nýbrž musí být řádně zdůvodněn, odpovídat obecným zásadám logiky a vyznačovat se svou přesvědčivostí. Naznačil, že volná úvaha soudu ve smyslu §136 o. s. ř. je namístě toliko tehdy, lze-li výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, či nelze-li ji zjistit vůbec. Kromě toho ještě zdůraznil, že náklady, které je oprávněná osoba z věcného břemene povinna vynaložit na zachování věci či její opravy, nemají být neúměrné či neúčelné. Právo odpovídající věcnému břemeni má jiný (užší) obsah než právo vlastnické, resp. spoluvlastnické. Oprávněný je povinen nést jen přiměřené náklady, tyto náklady nese jen na zachování věci a její opravy, nikoliv tedy výlohy jiné, sledující například vyšší kvalitu věci, než byla dosavadní.
6. Krajský soud následně usnesením ze dne 6. 5. 2019 č. j. 11 Co 505/2016-839 zrušil rozsudek okresního soudu ze dne 13. 6. 2016, č. j. 14 C 7/2013-657 v části výroku I ohledně žaloby na zaplacení částky 110 231 Kč s příslušenstvím i ve výrocích II a III a věc mu v daném rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Jelikož okresní soud veden svým právním názorem neprováděl dokazování, nečinil zjištění podstatná pro posouzení přiměřené výše nákladů na opravu předmětné komunikace, a v řízení před ním došlo ke zpochybnění znaleckého posudku, vrátil mu věc v naznačeném rozsahu, aby potřebné dokazování doplnil a vyvodil z něj odpovídající právní závěry.
7. Okresní soud následně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 18. 10. 2021 č. j. 14 C 7/2013-1080 uložil společně a nerozdílně vedlejším účastníkům řízení povinnost zaplatit stěžovatelům částku 110 231 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu (výroky II a III). Po doplnění dokazování dospěl okresní soud k závěru, že oprávněný z věcného břemene je povinen se podílet na zachování a opravě věci, která je předmětem služebnosti. V daném případě přitom nešlo o vybudování nové cesty, ale o opravu stávající komunikace, která byla nezbytná, neboť zmíněná cesta již přestávala sloužit svému účelu, přičemž jsou vedlejší účastníci řízení povinni nést podle §151n odst. 3 obč. zák. přiměřeně náklady na její zachování. Prostředky vynaložené na opravu shledal potom jako přiměřené a účelně vynaložené nesměřující k neopodstatněnému zlepšení věci. Stran rozložení nákladů na opravu vynaložených okresní soud uzavřel, že se na nich mají vedlejší účastníci řízení jako oprávnění z věcného břemene (služebnosti) podílet ve stejném rozsahu jako vlastníci cesty.
8. Krajský soud poté rozsudkem ze dne 24. 11. 2022 č. j. 11 Co 68/2022-1315 rozsudek okresního soudu ve výroku I v rozsahu částky 57 388 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu v naznačeném rozsahu zamítl (výrok I), ve zbývající části výroku I rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i státem (výroky III až VI). Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu ohledně přiměřenosti nákladů na opravu předmětné komunikace v části, v níž byl změněn původní povrch z makadamu na asfaltobetonový. Za nepřiměřené však považoval náklady na vybudování odvodnění v podobě odvodňovacího kanálku a zpevnění cesty obrubníky a přídlažbou. Uvedl, že v daném případě náklady na vybudování odvodnění neodpovídají kritériu nákladů na zachování věci a její opravy, nýbrž již jde o zvýšení kvality věci. V řízení přitom vyšlo najevo, že se odvodnění dalo uskutečnit i jinou úspornější metodou.
9. Následná dovolání stěžovatelů i vedlejších účastníků řízení Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 5. 2023 č. j. 28 Cdo 924/2023-1368 odmítl, jelikož nebyla přípustná. K námitce stěžovatelů ohledně přiměřenosti vynaložených nákladů uvedl, že tyto nemají být neúměrné či neúčelné, přičemž je na soudech, aby zhodnotily, které z vynaložených nákladů patří ještě mezi úměrné a účelně vynaložené, a které již nikoliv. Krajský soud svůj závěr o přiměřených nákladech podložil logickým a v rozhodnutí pečlivě osvětleným úsudkem vycházejícím z provedených důkazů. Na jejich základě potom dospěl k závěru, že náklady na odvodnění neodpovídají kritériu nákladů na zachování věci a její opravy, tedy kritériu přiměřenosti nákladů, neboť odvodnění mohlo být provedeno jiným (hospodárnějším) způsobem, a to příčným povrchovým spádováním. Přípustnost dovolání nemohla založit ani otázka, zda jsou přiměřenými náklady na zachování a opravu věci i náklady, které slouží k vybudování prvků, jež původní věc neměla, avšak vzhledem k historickému vývoji a technickému pokroku jsou nutné k její řádné funkci, či otázka, zda u předmětné cesty jde v případě nákladů na prvky obruby, přídlažby a kanálku o náklady přiměřené, neboť šlo ve skutečnosti o námitky skutkové, které neumožňují, aby se jimi Nejvyšší soud zabýval. Zbývajícími námitkami (nerespektování totožnosti předmětu řízení vymezeného žalobou, nepředvídatelnost rozhodnutí, kritika postupu v odvolacím řízení a nepřihlédnutí k námitce o neodbornosti a podjatosti soudní znalkyně) pak stěžovatelé vytýkali vady odvolacího řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
II.
Argumentace stěžovatelů
10. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapitulují obsah napadených rozhodnutí a průběh řízení. Krajskému soudu vytýkají překvapivost a nepředvídatelnost jeho rozhodnutí. V této souvislosti zdůrazňují, že neměli možnost se vyjádřit k úvahám krajského soudu, který ze stěžovateli požadované úhrady za provedenou opravu cesty vypustil náklady vynaložené na odvodňovací kanálek, obrubníky a přídlažbu. Krajský soud tak posuzoval náklady na cestu širokou 2,9 m namísto její skutečné šíře 3,5 m. Dále namítají, že mezi skutkovými zjištěními, z nichž vycházel krajský soud, a právním posouzením věci existuje extrémní rozpor. Krajský soud totiž ze stěžovateli požadované částky vypustil náklady na odvodnění cesty, přestože ze znaleckého posudku vyplynulo, že odvodněna být musela. Vyslovují přesvědčení, že otázka odvodnění cesty při zachování její funkčnosti je otázkou odbornou. Pakliže krajský soud na základě vlastní volné úvahy z rozpočtu vyškrtl odvodňovací prvky, které z pohledu soudního znalce byly minimalistickým řešením, postupoval svévolně. Podle stěžovatelů není přípustné nahrazovat odpověď na odbornou otázku výslechem svědka (v daném případě Michala Rylky). Dále namítají, že se krajský soud odchýlil od skutkových zjištění okresního soudu, dezinterpretoval výpověď soudního znalce Ing. Smelíka ohledně možnosti odvodnění cesty a nebral v potaz celkový kontext všech výpovědí svědka Rylky. Poukazují na to, že kdyby odvodňovací prvky cesta neměla, nastala by závadná a podle tvrzení znalce Ing. Smelíka nepřípustná situace. Podle přesvědčení stěžovatelů, které vychází ze závěrů znalce Ing. Smelíka, byly náklady vynaložené na odvodnění, které zvýšilo živostnost samotné cesty, přiměřené, účelné a úměrné. Krajský soud postupoval v rozporu se závazným názorem vysloveným v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018 č. j. 28 Cdo 2361/2018-808 a svévolně použil volnou úvahu, aniž by byly naplněny podmínky podle §136 o. s. ř. Jeho rozhodnutí je navíc nepřezkoumatelné a nelogické. Stěžovatelé dále namítají, že byli nuceně omezeni na svém vlastnickém právu, aniž by k tomu byly splněny podmínky. Krajský soud je zbavil práva na náhradu přiměřených nákladů na zachování a opravu cesty podle §151n odst. 3 obč. zák. a vedlejším účastníkům řízení dokonce poskytl část cesty k bezplatnému užívání. Další námitkou vytýkají krajskému soudu, že nerespektoval totožnost předmětu řízení vymezeného žalobou, když předmět řízení bezdůvodně omezil o cca 20% tím, že zúžil šíři cesty (vypuštěním odvodňovacích prvků). Krajský soud i Nejvyšší soud pak postupovaly v rozporu se zásadou rozumnosti. Závěrem stěžovatelé poukazují na podjatost znalkyně Ing. Macháčkové, s níž se obecné soudy nevypořádaly, přestože její znalecká výpověď představovala jeden z klíčových důkazů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Stěžovatelé brojí proti rozhodnutím, jimiž nebylo zčásti vyhověno jejich žalobě, jíž se domáhali vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v souvislosti s náklady vynaloženými na opravu cesty v jejich vlastnictví, k jejímuž užívání jsou vedlejší účastníci řízení oprávnění z titulu věcného břemene. Přestože je jejich ústavní stížnost poměrně obsáhlá, jejím hlavním a v podstatě jediným motivem je několikráte se opakující námitka, že krajský soud bezdůvodně vyňal ze stěžovateli požadovaného bezdůvodného obohacení náklady vynaložené na odvodňovací prvky, které jsou však podle jejich tvrzení pro zachování funkčnosti cesty nezbytné. Na rozdíl od krajského soudu se stěžovatelé domnívají, že tyto náklady byly vynaloženy účelně a byly i přiměřené.
14. Ústavní soud námitky stěžovatelů nesdílí. Posouzením přiměřenosti vynaložených nákladů se podrobně zabýval krajský soud (viz body 23 až 27 rozsudku). Vyšel přitom z judikatury Nejvyššího soudu, kterou ostatně Nejvyšší soud zopakoval i ve svém kasačním rozhodnutí, zdůrazňující, že oprávněný z věcného břemene nese náklady pouze na zachování věci a její opravy, nikoliv jiné výlohy sledující např. vyšší kvalitu věci. Krajský soud přihlédl i k historickému vývoji a technickému pokroku a zdůraznil, že stav cesty je nutno posuzovat podle jejího současného využití. Vyjádřil se přitom i k vybudování odvodňovacích prvků, které nepovažoval za nezbytné pro zachování funkčnosti cesty a její opravu, což potvrdili v řízení vyslechnutí znalci, popř. svědci (Ing. Smelík, Ing. Macháčková a svědek Rylka). Uvádějí-li stěžovatelé, že z jejich výpovědí (zejména z výpovědi znalce Ing. Smelíka) mělo vyplynout něco jiného, pak jde o snahu o přehodnocení v řízení provedených důkazů Ústavním soudem. Přehodnocování provedených důkazů, však Ústavnímu soudu, jak bylo naznačeno výše, nikterak nepřísluší.
15. Namítali-li stěžovatelé, že krajský soud bezdůvodně zamítl žalobu ohledně odvodňovacích prvků, i když nutnost odvodnění vyplynula ze znaleckého posudku, pak je třeba připomenout, že části jejich žaloby krajský soud nevyhověl nikoliv bezdůvodně, nýbrž proto, že náklady vynaložené stěžovateli na nadstandardní opravy (odvodňovací kanálek, obrubníky a přídlažbu) posoudil jako nepřiměřené neodpovídající kritériu nákladů na zachování věci, jak má na mysli §151n odst. 3 obč. zák. a k němu se vztahující judikatura. Tedy jinak řečeno, tyto náklady nebyly stěžovatelům přiznány proto, že nebyly vynaloženy v souvislosti s nezbytně nutnou opravou cesty, nýbrž šly nad rámec takové opravy a svým způsobem tak šlo o zhodnocení věci. Jednoznačný závěr o potřebě provedení odvodnění cesty právě naznačeným způsobem (pomocí odvodňovacího kanálku, obrubníků a přídlažby), který stěžovatelé prezentují jako jedině možný, z provedeného dokazování nikterak nevyplynul. Naopak ze znaleckých i svědeckých výpovědí vyplynulo, že odvodnění šlo řešit i jinak, zejména vyspádováním komunikace, což lze považovat za standardní postup. Proto nelze ani přitakat námitce, že krajský soud založil své rozhodnutí na volné úvaze a porušil tím §136 o. s. ř.
16. K námitkám stěžovatelů založeným na tvrzené nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud uvádí, že rozhodnutí obecných soudů považuje za kvalitně, logicky a srozumitelně odůvodněné, a proto je nelze považovat za rozhodnutí nepřezkoumatelná, popř. za projev soudní libovůle. Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní. V tomto smyslu Ústavní soud hodnotil napadená rozhodnutí jako výsledek soudního rozhodování, jenž je z ústavně právního pohledu zcela akceptovatelný. Ústavní soud je v tomto ohledu nucen konstatovat, že ústavní stížnost je vesměs opakováním argumentů, s nimiž se krajský soud i Nejvyšší soud adekvátně vypořádaly.
17. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce překvapivosti a nepředvídatelnosti rozsudku krajského soudu, když stěžovatelé údajně neměli možnost vyjádřit se k ponížení jimi vynaložených nákladů z důvodu jejich nepřiměřenosti. Argumentaci nepřiměřeností stěžovateli vynaložených nákladů uplatnili vedlejší účastníci řízení ve svém odvolání proti rozsudku okresního soudu (bod 2 rozsudku krajského soudu) a stěžovatelé se k ní obšírně vyjádřili (bod 3 rozsudku krajského soudu). Krajský soud pak námitky stěžovatelů obsažené ve vyjádření zohlednil. Z pohledu zachování práva na soudní ochranu, jež v sobě zahrnuje i právo na předvídatelnost soudního rozhodování, resp. zákaz překvapivosti soudního rozhodnutí, tak nelze krajskému soudu nic vytýkat.
18. Pokud jde o odmítnutí dovolání stěžovatelů Nejvyšším soudem, Ústavní soud připomíná, že posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu. Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk spravedlivého procesu. V posuzovaném případě Ústavní soud porušení záruk řádného procesu neshledal.
19. Ústavní soud uzavírá, že jakkoliv stěžovatelé namítají porušení ústavně zaručených práv (zejména krajským soudem) na soudní ochranu či vlastnického práva, z obsahu ústavní stížnosti se podává, že jejich argumentace se pohybuje toliko v rovině polemiky se skutkovými a právními závěry. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavnímu soudu nenáleží přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu