ECLI:CZ:US:2023:3.US.199.23.1
sp. zn. III. ÚS 199/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jana Filipa a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Cakla, zastoupeného Mgr. Petrou Zelenkovou, advokátkou se sídlem Hradiště 97/4, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022, č. j. 25 Cdo 2113/2022-140, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 2. 2022, č. j. 10 Co 60/2021-128, a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 17. 12. 2020, č. j. 21 C 168/2017-91, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jelikož se domnívá, že obecné soudy svým postupem v řízení porušily jeho právo na spravedlivý proces (soudní ochranu) zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně došlo k porušení jeho práva na ochranu osobnosti ve smyslu čl. 10 Listiny.
2. Z podané ústavní stížnosti a přiložených listin vyplynulo, že se stěžovatel jako žalobce u Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") domáhal náhrady újmy vyčíslené na 200 000 Kč, která mu měla být způsobena jednáním žalovaného M. Hajného (dále "žalovaný"). Žalovaný prý totiž zasáhl do jeho osobnostní sféry, když na stěžovatele podal stížnost k jeho nadřízenému v tomto znění: "V posledních týdnech se stále častěji setkávám s velmi nestandardním jednáním příslušníka Celní správy Ing. Cakla. Vzhledem k tomu, že se jeho invektivy k mé osobě stupňují, a vzhledem k tomu, že jsou směřovány k mému klientovi společnosti DoorHan, patrně ve snaze poškodit mé dobré jméno, rozhodl jsem se požádat Celní správu o prošetření postupů Ing. Cakla a o sjednání nápravy." Dále se stěžovatel domnívá, že žalovaný se vůči stěžovateli dopustil pomluvy, když do e-mailu uvedl údaj o splnění svých povinností vůči stěžovateli jako zaměstnanci Celní správy, který však byl nepravdivý.
3. Okresní soud žalobu stěžovatele zamítl, neboť dospěl k závěru, že žalovaný využil svého zákonného práva na podání stížnosti proti příslušníku celní správy, přičemž obsah stížnosti nevybočil z právně přípustných mezí. Okresní soud uzavřel, že se nejedná o excesivní výrok, který by byl způsobilý zasáhnout do osobnostní sféry stěžovatele dle §81 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "občanský zákoník"). V případě druhého tvrzení okresní soud naznal, že i přesto, že žalovaný svému klientovi sdělil nepravdivý údaj, nebyl tento údaj způsobilý k zásahu do jakékoliv složky osobnosti stěžovatele.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku okresního soudu odvolání ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále je "krajský soud"), který se však v rovněž nyní napadeném rozhodnutí ztotožnil se závěry okresního soudu a odvolání zamítl.
5. Následné dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné, neboť stěžovatel neidentifikoval žádnou otázku, která by založila jeho přípustnost, resp. Nejvyšší soud nedovodil ani existenci jiných důvodů zakládajících přípustnost dovolání, například když stěžovatel v dovolání označil některá rozhodnutí vrcholných soudů, nicméně jelikož nespecifikoval kolizi právních závěrů krajského soudu a Nejvyššího soudu, nemohly ani tyto údaje založit přípustnost dovolání. Úvahy a závěr krajského soudu nadto dle Nejvyššího soudu odpovídají ustálené judikatuře.
6. Ústavní soud konstatuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti směřují především k problematice skutkových zjištění, kdy stěžovatel okresnímu i krajskému soudu vytýká nedostatečná zjištění v rovině učiněných výroků žalovaného. V souvislosti s tím stěžovatel svou argumentaci rozvíjí na poli dokazování a narušení principů spravedlivého procesu. Pochybení obecných soudů spatřuje především v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí a v odmítnutí provedení navrhovaného výslechu svědků (dle stěžovatele stěžejních). Z ústavní stížnosti také vyplývá, že stěžovatel nesouhlasí s právními závěry napadených rozhodnutí, a to především proto, že soudy nezkoumaly pravdivost předmětných tvrzení žalovaného.
7. Ústavní soud nejprve posoudil procesní předpoklady ústavní stížnosti a shledal, že stěžovatel splnil veškeré podmínky řízení ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tj. ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, stěžovatel byl účastníkem původního řízení, je řádně zastoupen advokátem a v neposlední řadě podal ústavní stížnost v zákonné lhůtě dvou měsíců od doručení posledního rozhodnutí ve věci.
8. Po přezkoumání formálních požadavků přistoupil Ústavní soud k věcnému posouzení argumentace stěžovatele a na základě poskytnutých listin dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a z tohoto důvodu jej odmítl. Nutno uvést, že takový postup je zcela ve shodě s požadavkem efektivnosti a racionality řízení před Ústavním soudem, ve kterém jde ve své podstatě o posouzení obsahové "přijatelnosti" ještě před přistoupením k meritornímu rozhodnutí nálezem. Zdejšímu soudu totiž svěřuje čl. 83 Ústavy roli ochránce ústavnosti. Tuto svou činnost vykonává dle čl. 87 písm. d) Ústavy mimo jiné rozhodováním o ústavních stížnostech podaných proti pravomocným rozhodnutím, která zasáhla do základních práv a svobod stěžovatele. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přezkoumávat skutková zjištění obecných soudů a ani revidovat jejich rozhodnutí z hlediska výkladu a aplikace podústavního práva, popř. sjednocování judikatury. Tato role náleží obecným soudům, zatímco Ústavnímu soudu přísluší úkol spočívající výhradně v ochraně ústavnosti, což v tomto případě znamená, že jeho kasační zásah připadá v úvahu pouze v případě zjištěného porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Nic takového však v nyní posuzované věci Ústavní soud nezjistil.
9. Z argumentace stěžovatele vyplývá, že je nespokojen především s (ne)provedeným dokazováním, kdy okresní soud odmítl výslech dvou svědků, kteří měli dle stěžovatele prokázat, že tvrzení vedlejšího účastníka jsou nepravdivá. Soudy dle stěžovatele pochybily také v oblasti odůvodnění rozhodnutí, které stěžovatel považuje za nedostatečné.
10. K tomu Ústavní soud v obecné rovině uvádí, že přezkum dokazování je především otázkou podústavního práva, nicméně i ono se pohybuje v prostoru vymezeném základními právy. V nyní posuzované věci však zdejší soud pochybení dosahující porušení ústavně zaručených základních práv nezjistil, neboť obecné soud napadená rozhodnutí odůvodnily dostatečně a vypořádaly se v nich i s důkazními návrhy stěžovatele. Na tomto místě lze proto pro stručnost odkázat zejména na odůvodnění rozsudku okresního soudu (bod 28.), který se zde zřetelně vyjádřil k navrhovanému důkazu výslechem svědků a uvedl, že tento výslech nemá relevanci ve vztahu k předmětným výrokům žalovaného. Tento postup je zcela v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu (viz nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). Nejde tak v tomto kontextu o důkaz opomenutý, který by teprve vedl k protiústavnosti procesu dokazování (viz HUSSEINI, Faisal, KOPA, Martin. Čl. 36 [Právo na soudní a jinou právní ochranu]. In: HUSSEINI, Faisal, BARTOŇ, Michal, KOKEŠ, Marian, KOPA, Martin a kol. Listina základních práv a svobod. 1. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 197). Situace, označovaná jako opomenutý důkaz, by totiž nastala teprve tehdy, když by obecný soud navržený (relevantní) důkaz nejen neprovedl, nýbrž by ani nevyložil, z jakého důvodu tak neučinil, což se ovšem v tomto případě nestalo.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti nabídl k podložení vlastní argumentace několik rozhodnutí Ústavního soudu (například nález ze dne 8. 2. 2000 sp. zn. I. ÚS 156/99 nebo nález ze dne 3. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 2051/14.) K tomu je vhodné uvést, že uvedená rozhodnutí mají velmi málo společného s nyní posuzovanou záležitostí. Tvrzení žalovaného, které stěžovatel označuje za lživé a nepřípustné, totiž nebylo žádným způsobem zprostředkováno veřejnosti a nemohlo tak ani zasáhnout do osobnostní sféry stěžovatele, jak sám uvádí. Ústavní soud proto v tomto případě není nucen přistoupit k poměřování jednotlivých základních práv stěžovatele, neboť kolize základního práva na ochranu osobnosti se základním právem na svobodu projevu vůbec nenastala (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 2051/14). Jinak řečeno, k zásahu do osobnostních práv stěžovatele vůbec nedošlo, protože žalovaný (jak správně dovodil okresní soud - bod 24 napadeného rozsudku) pouze využil svého práva podat na stěžovatele (příslušníka celního úřadu) stížnost k jeho nadřízenému orgánu za účelem prošetření postupu stěžovatele v rámci jeho dohledové činnosti. Označil-li okresní soud tuto kritiku žalovaného za přiměřenou dané situaci a tento svůj závěr řádně odůvodnil, nespatřuje v jeho rozhodnutí (stejně jako v rozhodnutí následných) žádný exces, který by teprve byl způsobilý ke konstatování o protiústavnosti napadených rozhodnutí.
12. V ústavní stížnosti stěžovatel rovněž uvádí, že byl žalovaným obviněn z dlouhotrvající šikany a zneužití pravomocí úřední osoby, přičemž tato tvrzení ohrozila jeho vážnost u spoluobčanů a ve služebním poměru. Tato "obvinění" však žádným způsobem z předložených tvrzení žalovaného nevyplývají. Informace, uvedené ve stížnosti podané proti stěžovateli, nemohly ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, když stížnost byla směřována výhradně jeho nadřízenému. Vyjádření bylo vedeno zjevně spíše subjektivním pocitem žalovaného, který vyjádřil nespokojenost s jednáním příslušníka celní správy. Cílem podání byla žádost o prošetření správnosti postupů stěžovatele, nikoliv jej úmyslně pomluvit či snížit jeho vážnost.
13. Rovněž druhé tvrzení žalovaného nijak nesměřovalo do osobnostní sféry stěžovatele, jak ostatně uvedl okresní soud v bodu 25 napadeného rozhodnutí. Žalovaný sice připustil, že informace byla nepravdivá, avšak okresní soud v souladu s judikaturou (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000 sp. zn. I. ÚS 156/99) uvedl, že ne každá nepravdivá informace je způsobilá k neoprávněnému zásahu do osobnostních, přičemž použil kritérium přiměřenosti.
14. Ústavní soud proto uzavírá, že podání stížnosti bez náznaků dehonestace či urážlivých znaků nemůže vést k jakémukoliv postihu osoby, která pouze využila tohoto svého zákonného práva, a to ani v soukromoprávním řízení na ochranu osobnosti. Ústavní soud v tomto směru plně akceptuje argumentaci obecných soudů, podle které stěžovatel s ohledem na své postavení (služební poměr v celní správě) podléhá přezkumu své činnosti a každá osoba má právo podat podnět k prošetření postupů orgánů celní správy. Takové jednání musí stěžovatel strpět a nelze konstatovat, že by bylo zásahem do jeho základních práv.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavřel, že se jedná o návrh zcela neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podanou ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu