ECLI:CZ:US:2023:3.US.2022.23.1
sp. zn. III. ÚS 2022/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Daniely Zemanové, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. Š., zastoupené Mgr. Adamem Hrabovským, advokátem se sídlem Hlinky 57/142a, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2022 č. j. 11 T 12/2021-460 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. února 2023 č. j. 2 To 96/2022-497, za účasti Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení je postup obecných soudů ve smyslu §306 odst. 1, ve spojení s §300 odst. 1 písm. a) zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech (dále jen "ZMJS") - konkrétně řízení o uznání rozsudku Porotního soudu v Bolzanu, Italská republika, ze dne 15. 9. 2017 sp. zn. 2/2017, který nabyl právní moci 4. 5. 2021, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání trestného činu úmyslné vraždy s přitěžujícími okolnostmi podle čl. 575, čl. 577 č. 2 a č. 3 trestního zákoníku Italské republiky, v němž je na území České republiky spatřován zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 2 trestního zákoníku. Odsouzena byla k trestu odnětí svobody na doživotí.
3. Krajský soud napadeným rozsudkem rozhodl o uznání citovaného rozsudku Porotního soudu v Bolzanu, přičemž navazujícím výrokem byla stěžovatelka odsouzena podle §306 odst. 1 ve spojení s §124 odst. 2 písm. b), odst. 4 ZMJS a §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku k výkonu trestu odnětí svobody v délce trvání 20 let, k jehož výkonu byla zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Soud se v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky (srov. níže). Pokud šlo o výměru uložené sankce - trestu odnětí svobody na doživotí, krajský soud postupoval v souladu s §14 odst. 2 písm. b) ZMJS, ve spojení s §140 odst. 2 trestního zákoníku, když trest uložený italským justičním orgánem výrazně přesahoval horní hranici trestní sazby za odpovídající trestný čin dle právního řádu České republiky; proto jej snížil na dobu 20 let.
4. Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením podle §256 trestního řádu odvolání státního zástupce i stěžovatelky zamítl. Konstatoval, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zákonné, správné a odpovídající všem kritériím zákona, ať už jde o konkrétní ustanovení ZMJS v souvislosti s uznávacím řízením, tak i pokud jde o zajištění všech procesních práv stěžovatelky; rozhodováno bylo ve smyslu ustanovení §308 odst. 5 ZMJS v neveřejném zasedání, neboť v dané věci nebylo rozhodováno rozsudkem.
5. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. Proto Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti opakovaně polemizuje jak se skutkovými závěry italského soudu, tak i s postupem obecných soudů v České republice. Uvádí přitom tytéž námitky, s nimiž se již vypořádal jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací. Obecné soudy se podle stěžovatelky nedostatečně vypořádaly s jejími argumenty o porušení jejího práva na spravedlivý proces v řízení u Porotního soudu v Bolzanu. Podle stěžovatelky jde o zcela evidentní justiční omyl italských soudů, protože byla odsouzena za spáchání vraždy svého manžela bez jediného přímého důkazu, pouze na základě řetězce nepřímých důkazů, jejichž interpretace ze strany italského soudu budí zásadní pochybnosti. Namítaná pochybení obecných soudů při uznávání rozhodnutí italského soudu lze stručně shrnout do následujících okruhů: pochybení při doručování podstatných dokumentů, porušení práva na obhajobu v řízení, nedostatečné tlumočení a předklad listin v řízení, nepřesvědčivost závěrů o vině stěžovatelky a nemožnost projednat odvolání stěžovatelky ve veřejném zasedání u Vrchního soudu v Olomouci - tedy opět porušení základního práva na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Podstatou uznání cizozemského rozhodnutí je jeho akceptování ze strany České republiky jako rozhodnutí, které odpovídá jejímu právnímu řádu. Jeho účelem není nahrazování rozhodnutí, tedy přezkum cizozemského rozhodnutí ve věci samé, neboť tím již bylo rozhodnuto o vině a uložen trest. Uznání a výkon rozhodnutí v trestních věcech jsou založeny mimo jiné na tom, že rozhodnutí cizozemského orgánu se přezkoumává jen z určitých hledisek, a to těch, vyjmenovaných v §120 ZMJS. Dodržení zásad spravedlivého procesu se pak v řízení, v němž bylo vydáno cizozemské rozhodnutí ve smyslu ZMJS, zjišťuje nepřímo s tím, že tento proces je vícestupňový a je rozdělen mezi ministerstvo spravedlnosti a příslušné soudy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1220/19 ze dne 2. 5. 2019). Cizozemská rozhodnutí, o jejichž uznání a výkon v dané věci jde, přitom ani podle Ústavního soudu nejsou v rozporu s ústavním pořádkem či s takovou zásadou právního řádu České republiky, na které je třeba bez výhrady trvat, jak je má na mysli §5 ZMJS.
10. Pokud jde o námitku stěžovatelky stran údajného pochybení při doručování podstatných dokumentů a porušení práva na obhajobu v řízení před italskými soudy, touto námitkou se obecné soudy dostatečně vypořádaly. Soud prvního stupně na č. l. 6 - 8 napadeného rozsudku podrobně zdůvodnil, proč neshledal důvod pro neuznání rozsudku Porotního soudu v Bolzanu. Konstatoval, že stěžovatelka byla od samého počátku zastoupena obhájcem, jakkoliv ji zpočátku hned nekontaktoval, resp. stěžovatelka nekontaktovala přiděleného obhájce. Následně si stěžovatelka sama zvolila jiného obhájce, kterého pověřila zastupováním v řízení před italským soudem. Skutečnost, že do plné moci byla ručně dopsána doručovací adresa, neodporovala rozsahu jeho pravomocí založených zmocněním, když obhájce měl právo stanovit (si) adresu pro účely doručování písemností ze strany italských soudů. Soud rovněž poukázal na princip vzájemné důvěry justičních orgánů států Evropské unie; jak Italská republika, tak i Česká republika jsou signatáři Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a již proto se předpokládá dodržování základních lidských práv ze stran italských justičních orgánů. K tomu dodal, že bezvadnost trestního řízení není oprávněn zkoumat. Stěžovatelka přitom měla možnost bránit se proti tvrzeným vadným úkonům či postupům již v průběhu řízení před italskými soudy, a to nejen v odvolacím řízení, ale i před Nejvyšším soudem Italské republiky. Stran námitek doručování písemností nadto soud uvedl, že sama stěžovatelka přiznala, že o odsouzení věděla ihned po vyhlášení odsuzujícího rozsudku právě od svého právního zástupce. Uvedené závěry soudu prvního stupně potvrdil i odvolací soud.
11. Stěžovatelka dále tvrdí, že bylo porušeno její právo na tlumočníka, poskytnuté tlumočení a překlad listin v trestním řízení byl nedostatečný. Těmito tvrzeními se soud prvního stupně také řádně zabýval, zejména na č. l. 6 a 7 napadeného rozsudku a odvolací soud na č. l. 6 napadeného usnesení. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka měla při jednání u soudu k dispozici tlumočníka a pokud přítomen nebyl, bylo jednání odročeno. Uvedenou námitku přitom v řízení před italskými soudy - odvolacím soudem a Nejvyšším soudem - stěžovatelka neuplatňovala a netvrdila, že by bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces. Rozsudek Porotního soudu v Bolzanu byl řádně přeložen do českého jazyka.
12. Obecné soudy se rovněž zabývaly námitkou, podle níž závěry o vině stěžovatelky nebyly dostatečně přesvědčivé. K tomu zejména odvolací soud zdůraznil, že rozhodování o uznání cizozemského rozhodnutí není přezkumem správnosti samotného rozsudku či jakýmsi druhem obnovy řízení. Nadto dodal, že případem se zabývaly tři (italské) soudní instance, které se zabývaly i možnými jinými alternativami smrti manžela stěžovatelky. Na navazující argumentaci soudu se pro stručnost odkazuje (viz zejména č. l. 7 napadeného usnesení odvolacího soudu).
13. Jak již vyplývá z předchozích bodů usnesení, Ústavní soud dospěl po podrobném prostudování napadených rozhodnutí k závěru, že obecné soudy v dané věci vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně konformně a také odůvodnění jejich rozhodnutí vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí.
14. Důvodnou neshledal Ústavní soud ani námitku, že vrchní soud rozhodoval o odvolání stěžovatelky při neveřejném zasedání, a tím stěžovatelce odepřel možnost se ve věci vyjádřit, neboť vrchní soud postupoval v souladu s ustanovením §308 odst. 5 věty druhé ZMJS, dle kterého se veřejné zasedání koná pouze v případě, rozhoduje-li odvolací soud rozsudkem.
15. Na základě všech uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu