ECLI:CZ:US:2023:3.US.2035.23.1
sp. zn. III. ÚS 2035/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. C., zastoupeného Mgr. Lucií Martin Nešporovou, advokátkou, sídlem Slezská 1297/3, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2023, č. j. 12 Co 346/2022-741, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a R. R. J. a nezletilých A. J. C. a S. L. C., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 31. 8. 2022, č. j. 50 Nc 6350/2020-623, svěřil nezletilé do nerovnoměrné střídavé péče rodičů [stěžovatele a první vedlejší účastnice (dále též jen "matka")] a uložil stěžovateli povinnost sdělit matce termíny další péče vždy tři měsíce před stanoveným termínem. Místem předávání nezletilých určil školské zařízení nezletilých, v případě, že nebude probíhat výuka, tímto místem určil místo bydliště toho rodiče, u něhož péče končí (I. výrok). Stěžovateli uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé A. J. (ve věku 14 let) částkou 8 000 Kč měsíčně a nezletilé S. L. (ve věku 8 let) částkou 6 000 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 1. 2022 k rukám matky vždy do 15. dne v měsíci předem. Dále stanovil dluh na výživném za dobu od 1. 1. 2022 do 31. 8. 2022 ve výši 42 640 Kč na nezletilou A. J. a ve výši 35 400 Kč na nezletilou S. L. a uložil ho stěžovateli zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám matky (II. výrok). Matce uložil povinnost přispívat na výživu nezletilých částkami 2 500 Kč a 2 000 Kč měsíčně vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám stěžovatele počínaje právní mocí tohoto rozsudku (III. výrok). Zbývajícími výroky rozhodl, že stanovená úprava platí pro dobu po rozvodu (IV. výrok) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (V. výrok).
2. K odvolání obou rodičů rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu v I. výroku změnil v části týkající se konkrétního rozvržení střídání nezletilých v péči rodičů (I. výrok), odlišně upravil povinnosti rodičů spojené s uskutečňováním styku (II. výrok), změnil místo předávání nezletilých a stanovil zvláštní režim střídavé péče (III. výrok). Ve II. výroku o výživném rozsudek obvodního soudu změnil jen tak, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilých částkami 5 000 Kč a 4 000 Kč měsíčně počínaje právní mocí rozsudku, jinak tento výrok potvrdil. Výrok o dlužném výživném odvolací soud změnil tak, že nedoplatek na výživném za období od 1. 1. 2022 do 30. 4. 2023 činí pro starší nezletilou 85 690,49 Kč a pro mladší nezletilou 58 665 Kč; stěžovateli uložil povinnost nedoplatek zaplatit do dvou měsíců od právní moci rozsudku k rukám matky (IV. výrok). Ve III. a IV. výroku odvolací soud rozsudek obvodního soudu potvrdil (V. výrok) a o nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (VI. výrok).
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, namítá, že městský soud napadeným rozsudkem porušil jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek a právo na soudní ochranu [(čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě], proto navrhuje tento rozsudek zrušit. Zároveň žádá, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost části IV. výroku napadeného rozhodnutí, kterou městský soud rozhodoval o nedoplatku stěžovatele na výživném pro nezletilé vedlejší účastnice.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Obvodní soud podle stěžovatele při stanovení běžného výživného vycházel z fiktivního příjmu, kterého stěžovatel nikdy nedosahoval. Městský soud sice následně výživné snížil, čímž pochybení obvodního soudu napravil, nesprávně však vyčíslil dluh na výživném, neboť při jeho výpočtu vycházel z původních částek stanovených obvodním soudem. Takový postup je nelogický a nesprávný. Městský soud nijak neodůvodnil, proč dluh na výživném neurčil z běžného výživného, které stanovil správným způsobem z prokázaného příjmu stěžovatele, a proč naopak vycházel z nesprávných zjištění obvodního soudu. Stěžovatel v odvolání poukazoval na nejasnost rozhodnutí obvodního soudu spočívající v tom, že stěžovateli byla povinnost přispívat na výživu nezletilých stanovena od 1. 1. 2022, zatímco matce až od právní moci rozsudku. Rovněž se domáhal, aby do jeho čistého příjmu nebyly započítávány diety v plné výši. Není zřejmé, proč městský soud stěžovateli uložil povinnost zaplatit dlužné výživné bez možnosti splátek.
5. Vzhledem k tomu, že by uhrazení dluhu na výživném ve stanovené výši způsobilo stěžovateli nenapravitelnou újmu, požádal zároveň o odklad vykonatelnosti IV. výroku rozsudku městského soudu v části týkající se dlužného výživného.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost podal včas oprávněný stěžovatel, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhuje zrušení rozsudku městského soudu v celém rozsahu, z uplatněných námitek je však zřejmé, že fakticky napadá pouze část IV. výroku, kterým soud rozhodl o dlužném výživném. Ústavní soud se proto zaměřil na tuto část napadeného rozhodnutí.
8. Ústavní soud v úvodu odůvodnění předesílá, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení, a Ústavnímu soudu proto v zásadě nepřísluší přehodnocování závěrů o konkrétní výši stanoveného výživného. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů a Ústavní soud zasahuje pouze v případech extrémního vybočení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci Ústavní soud i přes stěžovatelovy námitky neshledal žádné natolik závažné pochybení, které by jej opravňovalo k jinak výjimečnému zásahu.
9. Podstata stěžovatelova nesouhlasu se závěry městského soudu (a jeho prostřednictvím částečně též se závěry obvodního soudu) je založena pouze na nesouhlasu s výší výživného na nezletilé dcery, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu věci, a nemá tudíž ústavněprávní rozměr.
10. Jak z napadeného rozhodnutí městského soudu, tak z rozhodnutí obvodního soudu, které bylo rovněž přiloženo k ústavní stížnosti, je zřejmé, že stěžovatelův průměrný měsíční příjem, který byl podkladem pro určení běžného i dlužného výživného, soudy nestanovily ve "fiktivní" výši, nýbrž vycházely z potvrzení zaměstnavatele o příjmech stěžovatele za období od roku 2019 do března 2023 (bod 7 odůvodnění rozsudku obvodního soudu a bod 50 odůvodnění napadeného rozsudku). Způsob, jakým soudy dospěly ke konkrétním částkám stěžovatelova průměrného měsíčního příjmu, z nichž následně vycházely při určení výše výživného, je přezkoumatelný a Ústavní soud v něm nespatřuje jakýkoliv ústavně relevantní exces.
11. Totéž platí i o namítaném pochybení při stanovování průměrného příjmu stěžovatele spočívajícím v započtení diet v plné výši. Tuto námitku vypořádal již městský soud (byť stručně), který přezkoumal úvahy obvodního soudu a uzavřel, že i v případě, že by stěžovateli vyplácené diety zohlednil pouze v rozsahu jedné třetiny, bylo by běžné výživné určené obvodním soudem stále přiměřené (bod 64 odůvodnění rozsudku městského soudu).
12. Jde-li o vyčíslení dluhu na výživném provedené městským soudem, ani zde Ústavní soud neshledal jakýkoliv prostor k zásahu. Stížnostní námitky v této části vycházejí spíše z nepochopení napadeného rozsudku, z jehož odůvodnění stěžovatel dovozuje závěry, které z něho ve skutečnosti nevyplývají. Byť je namístě připustit, že městský soud mohl své úvahy v této části rozhodnutí vysvětlit srozumitelněji, nic to nemění na tom, že z ústavněprávního hlediska obstojí.
13. Městský soud ve skutečnosti nenapravil žádné "pochybení" obvodního soudu při stanovení běžného výživného pro nezletilé; jeho rozsudek v této části naopak shledal správným, s tím, že konkretizoval, že obvodním soudem určené částky výživného se uplatní pro období od 1. 1. 2022 do 31. 8. 2022, tedy pro období, kdy byly nezletilé ve výlučné péči matky. Nižší výživné městský soud stanovil až pro období budoucí, tedy pro období od právní moci rozsudku obvodního soudu. Důvodem pro takovýto postup byla zjevně potřeba promítnutí rozhodnutí o svěření nezletilých do střídavé péče rodičů do rozhodnutí o rozsahu jejich vyživovacích povinností.
14. Postup městského soudu, který při určování konkrétních částek dlužného výživného vycházel z povinnosti stěžovatele přispívat na výživu nezletilých v "původních" vyšších částkách určených obvodním soudem, je tak s ohledem na uvedené logický a rozumný. Je tomu tak proto, že dluh na výživném stěžovateli vznikl právě za období předcházející právní moci rozsudku, jímž byly nezletilé svěřeny do střídavé péče (tedy celkově za období od ukončení společné domácnosti rodičů až do skončení odvolacího řízení). Z tohoto důvodu proto bylo namístě, jak správně učinil městský soud, vycházet z běžného výživného stanoveného obvodním soudem, a nikoliv městským soudem, k jehož úhradám je stěžovatel zavázán až do budoucna (tj. po nastoupení právní moci rozsudku obvodního soudu).
15. Stěžovatel dále poukazuje na "nejasnost" spočívající v tom, že mu soud uložil povinnost přispívat na výživu nezletilých již od 1. 1. 2022, zatímco matce obdobnou povinnost uložil až od právní moci rozsudku obvodního soudu. K tomu Ústavní soud nad rámec odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že zpochybněná úprava je promítnutím skutečnosti, že v období předcházejícím právní moci rozsudku obvodního soudu matka po ukončení společné domácnosti plnila svou vyživovací povinnost osobní péčí o nezletilé. Není proto nejasné nebo nelogické, byla-li jí povinnost přispívat na výživu nezletilých stanovenými částkami uložena až od právní moci rozsudku, jímž došlo ke změně její dosavadní výlučné péče na střídavou péči obou rodičů.
16. Městský soud odůvodnil své rozhodnutí o uložení povinnosti stěžovateli uhradit dluh na výživném do dvou měsíců od právní moci rozsudku, a nikoliv ve splátkách, tím, že nezletilé měly toto výživné již dostat. Jedná se o legitimní zdůvodnění a Ústavní soud se s ohledem na stěžovatelovy zjištěné příjmy a celkové poměry na rozdíl od stěžovatele nedomnívá, že by dlužné výživné bylo pro něho likvidační.
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
18. Akcesorický návrh na odložení vykonatelnosti části IV. výroku napadeného rozsudku sdílí právní "osud" ústavní stížnosti a zvláštního výroku není třeba (srov. usnesení ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1026/22).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu