ECLI:CZ:US:2023:3.US.2040.22.3
sp. zn. III. ÚS 2040/22
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Mareše, zastoupeného Mgr. Kateřinou Korpasovou, advokátkou, sídlem Mozartova 679/21, Liberec, proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2022, č. j. 7 Cmo 252/2021-583, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Soni Křížové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Procházkou, advokátem, sídlem Rooseveltova 16, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Výrokem II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2022, č. j. 7 Cmo 252/2021-583, bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Tento výrok se proto ruší.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti věci, obsah spisového materiálu a dosavadní průběh řízení
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výroku II. v záhlaví označeného usnesení Vrchního soudu v Praze ("vrchní soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ("krajský soud") se podává, že tento soud usnesením ze dne 21. 7. 2021 č. j. 38 Cm 83/2019-549 určil, že dodatek č. 1 ze dne 7. 6. 2011 ke smlouvě o převodu obchodního podílu společnosti BESL Jablonec s. r. o. ("společnost"), uzavřené dne 17. 2. 2010 mezi Petrem Křížem a stěžovatelem, je neplatný.
3. Soud tak rozhodoval o návrhu vedlejší účastnice, která tvrdila, že byla manželkou Petra Kříže, zemřelého dne 12. 6. 2011, a že na základě jeho závěti je jeho jedinou dědičkou. Zemřelý manžel vedlejší účastnice byl společníkem v uvedené obchodní společnosti a z tohoto titulu se rozhodl převést svůj padesátiprocentní obchodní podíl na této společnosti na stěžovatele (syna vedlejší účastnice), a to za dohodnutou cenu ve výši 5 mil. Kč. Dne 7. 6. 2011 (tzn. 5 dní před smrtí, kdy již byl ve vážném zdravotním stavu) ovšem Petr Kříž podepsal uvedený dodatek č. 1 ke smlouvě o převodu obchodního podílu ze dne 17. 2. 2010, jímž byla změněna cena za převod předmětného padesátiprocentního podílu z částky 5 000 000 Kč na částku 340 000 Kč. Podle vedlejší účastnice je dodatek k této smlouvě o převodu obchodního podílu absolutně neplatný, neboť k jeho uzavření došlo v rozporu s dobrými mravy a současně absentuje její souhlas jako manželky společníka. Vedlejší účastnici se sice podle krajského soudu nepodařilo prokázat, že by její posléze zesnulý manžel nebyl uvedeného podpisu dodatku ze zdravotního hlediska schopen, nicméně vzhledem k uplatněné námitce relativní neplatnosti byl dodatek ke smlouvě o převodu obchodního podílu ze dne 7. 6. 2011 relativně neplatným právním jednáním pro absenci souhlasu vedlejší účastnice.
4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením změnil rozhodnutí krajského soud tak, že návrh vedlejší účastnice na určení neplatnosti předmětného dodatku č. 1 zamítl. Krajský soud totiž údajně zaměnil právo vedlejší účastnice na určení neplatnosti právního jednání s právem dovolat se jednostranným právním jednáním relativní neplatnosti podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013. Uvedené pochybení vedlo k nesprávnému závěru, že pro posouzení běhu promlčecí lhůty je rozhodné, kdy bylo právo vedlejší účastnice uplatněno u soudu, a nikoliv to, kdy její dovolání se relativní neplatnosti došlo stěžovateli. Přitom je třeba vycházet z ustálené judikatury Nejvyššího soudu [např. rozsudek ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 22 Cdo 2453/2012 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz)], podle níž postačuje, aby oprávněná osoba uplatnila tzv. relativní neplatnost právního jednání mimosoudně. Už z toho nutno podle vrchního soudu dovodit, že účinky tzv. relativní neplatnosti nastávají jen tehdy, došlo-li její uplatnění ostatním účastníkům právního jednání, které má být relativně neplatné. Sporný dodatek č. 1 ke smlouvě o převodu obchodního podílu byl přitom podepsán dne 7. 6. 2011, o čemž vedlejší účastnice věděla, ovšem její právní jednání spočívající v dovolání se účinků relativní neplatnosti bylo stěžovateli jako účastníkovi doručeno až dne 9. 2. 2015, tedy zjevně po uplynutí tříleté promlčecí lhůty. Nadto vrchní soud (na rozdíl od krajského soudu) dovodil, že vedlejší účastnice na předmětném určení neměla naléhavý právní zájem, což je samo o sobě bez dalšího důvodem pro zamítnutí jejího návrhu. Podstatná totiž není sama o sobě otázka určení neplatnosti uvedeného dodatku ke smlouvě, ale až určení, že majetek (pohledávka za stěžovatelem) zemřelému ke dni jeho smrti náležel.
5. V návaznosti na tyto závěry vrchní soud nyní napadeným výrokem II. vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 107 078,36 Kč. Při určení této výše náhrady nákladů řízení vyšel mimo jiné z náhradní tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč ve smyslu §9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu (což je podstata nyní posuzované ústavní stížnosti).
6. Protože Soňa Křížová (vedlejší účastnice) podala dovolání navazující na shora citované rozhodnutí vrchního soudu, postupoval Ústavní soud podle ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. a usnesením sp. zn. III. ÚS 2040/22 ze dne 31. 8. 2022 přerušil řízení o podané ústavní stížnosti do doby, než bude Nejvyšším soudem rozhodnuto o dovolání. Usnesením ze dne 7. 9. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2823/2022, Nejvyšší soud dovolání vedlejší účastnice odmítl. Usnesením sp. zn. III. ÚS 2040/22 ze dne 4. 10. 2023 proto Ústavní soud rozhodl, že se v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele pokračuje.
7. Nejvyšší soud v uvedeném usnesení stručně řečeno konstatoval, že dovoláním zpochybněný závěr vrchního soudu, podle něhož vedlejší účastnici na určení neplatnosti dodatku č. 1 nesvědčí naléhavý právní zájem, je v souladu s ustálenou judikaturou. Je tomu tak proto, že samotná existence vedlejší účastnicí v řízení uplatňované pohledávky není sporná. Proto nic nebrání tomu, aby o ní bylo rozhodnuto v rámci řízení o dodatečném projednání dědictví, když právě v rámci tohoto řízení bude jako otázka předběžná hodnocena i platnost dodatku č. 1.
II. Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že vrchní soud postupoval nesprávně, určil-li výši mimosmluvní odměny podle §9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu. To platí o to více, vycházel-li krajský soud při určení hodnoty věci, respektive při určení tarifní hodnoty sporu, z penězi ocenitelného plnění podle §8 odst. 1 advokátního tarifu; v tomto případě z částky 4 660 000 Kč, jakožto rozdílu mezi částkou 5 mil. Kč a 340 000 Kč. Určil-li vrchní soud hodnotu věci jinak, porušil tím stěžovatelovo právo na legitimní očekávání, neboť změnu oproti rozhodnutí krajského soudu nijak neodůvodnil a jeho rozhodnutí je proto překvapivé a svévolné. Navíc žádný z účastníků nesprávný způsob určení odměny advokáta ze strany krajského soudu nenamítal. Přitom k náhradnímu kritériu pro určení tarifní hodnoty podle §9 advokátního tarifu je potřeba přistupovat jako k tzv. zbytkovému ustanovení a výjimce z pravidla, když primárním má být postup podle kritéria peněžité hodnoty sporu ve smyslu §8 odst. 1 advokátního tarifu. To údajně vyplývá i ze stěžovatelem odkazované judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Stěžovatel s aplikací náhradního kritéria podle §9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu nesouhlasí také proto, že ve výši odměny dostatečně neodráží riziko, které právní zástupce zastupováním účastníka řízení ve sporu o milionové hodnoty podstupuje. Ústavní soud by se podle stěžovatele měl ke vztahu §8 advokátního tarifu a §9 advokátního tarifu jednoznačně vyjádřit, i kdyby měl autoritativně konstatovat (s čímž ovšem stěžovatel nesouhlasí), že soudy mají primárně postupovat nikoliv podle §8, nýbrž podle §9 advokátního tarifu. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel odkázal na nález ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 3281/22, v němž se Ústavní soud zabýval sporem, jehož předmětem byla neplatnost smlouvy o převodu obchodního podílu, který byl následně - bez souhlasu manželky tehdejšího stěžovatele - převeden za řádově nižší částku, než byla jeho skutečná hodnota. Ústavní soud tehdy podle stěžovatele konstatoval, že v daném případě nebylo sporu o tom, že obchodní podíl je věcí ocenitelnou, která byla dokonce pro účely soudního řízení oceněná. Za této situace obecný soud pochybil, pokud při stanovení výše náhrady nákladů řízení vycházel z náhradní tarifní hodnoty podle §9 advokátního tarifu a nikoliv z ceny věci ve smyslu §8 advokátního tarifu.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Vyjádření účastníka řízení, vedlejší účastnice řízení a replika stěžovatele
10. Vrchní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
11. Vedlejší účastnice ve vyjádření uvedla, že se žalobou na určení neplatnosti předmětného dodatku ke smlouvě nebyla úspěšná z důvodu údajné absence naléhavého právního zájmu na jí požadovaném určení. Měla totiž podle obecných soudů od počátku žalovat na zaplacení rozdílu mezi původně dohodnutou cenou obchodního podílu na společnosti a částkou, která byla stěžovatelem nakonec za obchodní podíl uhrazena. Co se týká aplikace náhradní tarifní hodnoty podle §9 advokátního tarifu, vedlejší účastnice se domnívá, že vrchní soud postupoval zcela správně. V dané souvislosti odkazuje na to, že jí vyvolaný spor se týká úkonů obchodní společnosti; to se projevilo mimo jiné v tom, že spor rozhodoval v prvním stupni krajský soud. Správnost postupu vrchního soudu, který pro určení výše náhrady nákladů řízení vycházel z náhradní tarifní hodnoty, podle vedlejší účastnice vyplývá i z toho, že předmětem daného řízení v užším slova smyslu byl návrh na určení neplatnosti dodatku ke smlouvě a jednalo se tedy o předmět penězi neocenitelný. To je ovšem zásadní rozdíl ve srovnání s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3281/22, kde předmětem řízení bylo určení neplatnosti samotné smlouvy o převodu obchodního podílu; předmětem smlouvy o převodu obchodního podílu přitom skutečně je věc penězi ocenitelná, neboť obchodní podíl je ocenitelný. V dané souvislosti vedlejší účastnice odkazuje i na usnesení vrchního soudu ze dne 1. 2. 1999 sp. zn. 10 Cmo 91/99, podle kterého v případě sporu o určení platnosti odstoupení od smlouvy [tedy nikoliv sporu o určení (ne)platnosti smlouvy jako takové] nelze vycházet z tarifní hodnoty podle §8 advokátního tarifu. Podobně je podle vedlejší účastnice penězi neocenitelné například prominutí dluhu, když ale k prominutí dluhu v jejím případě reálně došlo.
12. Stěžovatel v replice k vyjádření vedlejší účastnice uvádí, že řízení, z něhož vzešlo nyní napadené rozhodnutí, nelze srovnávat s prominutím dluhu (tzn. s prominutím zbytku ceny obchodního podílu), a ani nešlo o odstoupení od smlouvy o převodu obchodního podílu. Naopak předmětem sporu v daném řízení byla (ne)platnost smlouvy, resp. jejího dodatku, jejímž obsahem byla snadno vyčíslitelná pohledávka. Proto vrchní soud nepostupoval správně, pokud při stanovení výše náhrady nákladů řízení nevyšel z hodnoty pohledávky ve smyslu §8 odst. 1 advokátního tarifu.
V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud úvodem připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení některého základního práva nebo svobody.
14. Ústavní soud dále připomíná, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, přičemž závazná je i ta část odůvodnění nálezu, která je spjata s jeho výrokem, neboť právě (a jen) v rámci tohoto odůvodnění musí být daný výrok vykládán. Toto konstatování činí zdejší soud zejména proto, že v nyní posuzované věci je argumentováno mj. nálezem sp. zn. I. ÚS 3281/22 a aplikovatelností jeho právních závěrů i na nyní posuzovanou věc.
15. Ústavní soud rovněž opakovaně uvedl [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 41/02 ze dne 28. 1. 2004 a další], že právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu - má-li obecnou povahu - je závazný při řešení typově shodných případů. Je tomu tak mj. proto, že jde ve svém důsledku o způsob interpretace a aplikace norem ústavního pořádku. Ústavní soud dovodil vázanost obecných soudů právním názorem Ústavního soudu rovněž z obecného principu rovnosti v právech podle čl. 1 věty prvé Listiny, neboť rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům zakládá právo kromě jiného též na předvídatelné rozhodování v obdobných případech, čímž vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení principu rovnosti v právech je v této souvislosti nutno považovat zejména ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu jejich základních práv a svobod, ačkoliv ve skutkově obdobných případech v minulosti byla Ústavním soudem přiznána.
16. Rozhodnutí Ústavního soudu představují závazná interpretační vodítka pro rozhodování ve skutkově a právně obdobných věcech, od nichž je sice možné se odklonit, to ovšem pouze ve výjimečných a racionálně odůvodněných případech. Judikatura Ústavního soudu přitom plně zavazuje rovněž samotný Ústavní soud, resp. jeho jednotlivé senáty; s výjimkou případu uvedeného v ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu, podle něhož dospěje-li senát v souvislosti se svou rozhodovací činností k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předloží otázku k posouzení plénu; stanoviskem pléna je senát v dalším řízení vázán.
17. Jak již bylo uvedeno, v nálezu sp. zn. I. ÚS 3281/22 Ústavní soud mimo jiné dovodil, že §9 advokátního tarifu lze užít pouze tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Při určení tarifní hodnoty ve sporech o vlastnictví či sporech o neplatnost právního jednání soud primárně vychází z ceny věci, která je předmětem sporu. Schází-li však při řešení takového sporu ověřitelný údaj o ceně věci, jde o spor ve smyslu §9 advokátního tarifu.
18. Z kontextu nálezu sp. zn. I. ÚS 3281/22 se dále podává, že v předmětné věci šlo o žalobu na určení neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu; šlo tedy ve svém důsledku o stanovení hodnoty předmětu právního jednání - smlouvy o převodu obchodního podílu, kdy k určení hodnoty obchodního podílu nechala žalobkyně vypracovat znalecký posudek, který byl součástí spisu. Hodnota předmětu sporu tedy v průběhu řízení byla znalecky zjištěna. Ve spise byl k dispozici ověřitelný údaj o ceně obchodního podílu, byť to z hlediska meritorního rozhodnutí ve věci nakonec ani nebylo zapotřebí (žaloba byla zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na žalobou požadovaném určení). V tehdy posuzovaném případě byla tedy předmětem řízení věc nejen penězi ocenitelná, ale dokonce taková, která byla v průběhu soudního řízení oceněna; za takové situace proto nemůže obstát závěr vycházející z §9 advokátního tarifu, že totiž ocenění předmětu sporu jen pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení by nebylo přiměřené (řečeno slovy §9 odst. 1 advokátního tarifu, zjištění skutečné hodnoty sporu by bylo spojeno s neúměrnými obtížemi). V takovém případě pak nelze podle Ústavního soudu vycházet z náhradní tarifní hodnoty věci podle §9 advokátního tarifu. Na určení odměny zástupce stěžovatelů tedy měl soud primárně použít §8 advokátního tarifu, podle kterého se za tarifní hodnotu, není-li stanoveno jinak, považuje výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva, jichž se právní služba týká. Nepostupoval-li vrchní soud při rozhodování o náhradě nákladů právního zastoupení podle §8 advokátního tarifu, a to navzdory ustálené judikatuře formulované pro danou oblast, přičemž svůj postup neodůvodnil, dopustil se libovůle, čímž porušil právo tehdejších stěžovatelů na soudní ochranu.
19. Z právě uvedených závěrů, vztahujících se na aplikaci advokátního tarifu, vyplývá, že nesprávné použití tarifní hodnoty, resp. náhradní tarifní hodnoty může v konkrétním případě znamenat porušení základního práva na soudní ochranu. V případě nesprávného použití (sic) podústavní právní normy totiž může dojít k porušení legitimního očekávání k nabytí majetku spadajícího mimo jiné i pod ochranu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Vzhledem k rozsahu sporné částky (tedy ceny obchodního podílu, která měla být podle původní dohody mezi stěžovatelem a jeho posléze zesnulým otcem uhrazena, a ceny, kterou nakonec reálně uhradil) se v nyní posuzovaném případě zjevně nejedná ani při určení náhrady nákladů řízení (odměnu advokáta z toho nevyjímaje) o částku zanedbatelnou, tzn. o částku bagatelní, která by již z povahy věci vylučovala kognici Ústavního soudu.
20. Úkolem Ústavního soudu je proto především posoudit, zda jsou východiska, obsažená v nálezu sp. zn. I. ÚS 3281/22, aplikovatelná i v nyní posuzované věci.
21. Ústavní soud předně konstatuje, že v obou případech šlo o vlastnictví obchodního podílu, což je věc penězi ocenitelná, přičemž ve věci řešené nálezem sp. zn. I. ÚS 3281/22 byl sporný obchodní podíl pro účely soudního řízení znalecky oceněn. Neobstojí přitom argumentační polemika vedená vedlejší účastnicí v tom směru, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 3281/22 šlo o určení (ne)platnosti smlouvy o převodu obchodního podílu, kdežto nyní soudy posuzovaly "jen" (ne)platnost dodatku ke smlouvě o převodu obchodního podílu. Z toho vedlejší účastnice dovozuje, že předmět nynějšího sporu byl penězi neocenitelný, pročež je podle ní správné spor pojímat (s přiměřeným odkazem na usnesení vrchního soudu sp. zn. 10 Cmo 91/99) jako prominutí dluhu.
22. K tomu totiž Ústavní soud uvádí, že při aplikaci a interpretaci právního předpisu je nutné mít především na paměti, že tato činnost musí být předvídatelná a srozumitelná [srov. k tomu např. nález sp. zn. IV. ÚS 334/11 ze dne 26. 11. 2012]. To proto, že předvídatelnost (výkladu) práva je důležitým atributem právního státu. Vedlejší účastnicí předkládaná argumentace však podle Ústavního soudu dostatečně předvídatelný výklad nepředstavuje, jelikož je založena na značně umělém odlišení obou případů, když hledá jejich nepříliš významné rozdíly a přehlíží naopak jejich podstatu. V tomto ohledu má Ústavní soud za to, že podstata obou těchto případů je v základních rysech zcela srovnatelná, jelikož šlo o vlastnické právo k obchodnímu podílu jako ocenitelné věci.
23. Z nálezové judikatury dále vyplývá (právě i s ohledem na to, že eventuálně nesprávné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může znamenat citelný zásah do majetkové sféry účastníka řízení), že soud musí vždy možnou ocenitelnost předmětu řízení zkoumat (srov. k tomu např. nález sp. zn. II. ÚS 538/10 ze dne 24. 3. 2011), když případné obtíže při ocenění hodnoty věci nebo práva ve smyslu §9 advokátního tarifu musí soud poměřovat s mírou disproporce, která účastníku řízení může vzniknout při použití náhradní tarifní hodnoty namísto primárního kritéria hodnoty věci nebo práva. Poměřovat je konečně nutné ustanovením §9 odst. 1 advokátního tarifu předvídané "nepoměrné obtíže" při zjišťováni hodnoty sporu nebo práva celkovou délkou a obtížností řízení o věci samé. Čím komplikovanější je řízení jako takové, tím spíše lze tolerovat jistou časovou prodlevu a náklady spojené s oceněním sporu. Uvedené východisko je podle Ústavního soudu podpořeno i nálezem sp. zn. IV. ÚS 2688/15 ze dne 19. 12. 2017, podle něhož má obecný soud nutnost ocenění hodnoty věci nebo práva pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení předvídat již během řízení a má takové skutečnosti přizpůsobit svůj postup. Jak nicméně Ústavní soud rovněž zdůraznil v právě odkazovaném nálezu, "znalecký posudek představuje v tomto směru nepochybně nejpřesnější způsob stanovení hodnoty předmětu sporu, nejedná se však o způsob jediný. Soud může, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, vycházet i z jiných důkazů, shledá-li je hodnověrnými. [...] Obecným soudům nic nebrání ani v tom, aby případně na základě vlastní úvahy údaj uváděný účastníkem dále korigovaly. K právu vítězného účastníka na náhradu nákladů řízení je totiž i významně podhodnocený odhad ceny nemovitosti mnohem šetrnější, než když soud na určení ceny zcela rezignuje."
24. V nyní posuzované věci Ústavní soud uvádí, že z obsahu vyžádaného spisu krajského soudu neplyne, že by během soudního řízení byl k dispozici znalecký posudek zabývající se hodnotou obchodního podílu. Podstatná však je okolnost, že hodnota obchodního podílu předmětné společnosti (i vzhledem k argumentaci obou účastníků řízení) nebyla hlavním tématem sporu a soudy se proto otázkou hodnoty obchodního podílu hlouběji nezabývaly, neboť ji účastníci řízení nezpochybňovali.
25. Také proto krajský soud pro účely výpočtu náhrady nákladů řízení vycházel z tarifní hodnoty sporu jako rozdílu mezi cenou, kterou měl stěžovatel za obchodní podíl původně zaplatit, a cenou, kterou nakonec zaplatil (krajský soud tedy postupoval při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle §8 advokátního tarifu). Hodlal-li za této situace vrchní soud postupovat jinak, měl podle Ústavního soudu o to pečlivěji vysvětlit, proč při změně rozhodnutí krajského soudu o věci samé zároveň změnil i kritérium pro určení tarifní hodnoty sporu. Takto však vrchní soud nepostupoval. Ústavní soud přitom ustáleně judikuje, že chybí-li v soudním rozhodnutí řádné odůvodnění, může to vést k neústavnosti takového rozhodnutí. Absence zřejmých důvodů soudního rozhodnutí totiž představuje libovůli, která není v právním státě akceptovatelná.
26. Zásah do základních práv stěžovatele, kterého se vrchní soud neodůvodněnou změnou při výpočtu náhrady nákladů řízení dopustil, pak Ústavní soud posuzuje právě důvody naznačenými shora. Vrchním soudem provedená změna při výpočtu náhrady nákladů řízení znamená pro stěžovatele potenciální zásah do vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny minimálně v řádech statisíců korun. Jak se totiž podává i jen z odůvodnění ve věci vydaných rozhodnutí, krajský soud ve svém usnesení, jež bylo posléze vrchním soudem změněno, určil povinnost k náhradě nákladů řízení mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem v částce přes 600 000 Kč. Naopak vrchní soud ústavní stížností napadeným výrokem stanovil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku přes 100 000 Kč, což je velmi výrazný rozdíl. Učinil tak za situace, kdy řízení trvalo několik let, soudy v dané věci rozhodovaly opakovaně, a kdy se musely nejprve shodnout i na základních procesních otázkách při vedení řízení. Za dané situace proto neodůvodněná změna východiska pro určení náhrady nákladů řízení (pro stěžovatele značně překvapivá) bez dalšího neobstojí, neboť z průběhu řízení vyplývalo, že účastníci považovali ocenění předmětu řízení za nesporné, vrchní soud neuvedl, proč toto ocenění nepovažuje za odpovídající či věrohodné. Ústavní soud odkazuje na shora uvedený závěr, podle něhož znalecký posudek není jediným možným způsobem ocenění, avšak pro úplnost uvádí, že ani vypracování znaleckého posudku k ohodnocení obchodního podílu, považoval-li by vrchní soud takový postup za nutný, by vzhledem k průběhu a délce řízení samotného neznamenalo ojedinělou výraznější komplikaci.
27. S ohledem na všechny uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené rozhodnutí vrchního soudu (jeho výrok II.) pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.
28. Tvrzenému porušení vlastnického práva stěžovatele Ústavní soud nepřisvědčil, protože zrušením napadeného rozhodnutí (výroku II.) otevřel procesní prostor pro vydání rozhodnutí nového, tentokrát již nezasaženého uvedeným ústavním deficitem.
29. V následném řízení je přitom vrchní soud vázán právními závěry obsaženými v tomto nálezu (vycházejícími z nálezu sp. zn. I. ÚS 3281/22), což konkrétně znamená, že musí zvážit, zda hodnota obchodního podílu byla v řízení do té míry zpochybněna, že nelze vycházet z údajů tvrzených samotnými účastníky řízení. Bude-li mít vrchní soud o hodnotě obchodního podílu relevantní pochybnosti, je i s ohledem na eventuální rozdíl ve výši náhrady nákladů řízení určené podle §8 a podle §9 advokátního tarifu namístě vypracování znaleckého posudku k hodnotě obchodního podílu jako věci jinak běžně ocenitelné. Aplikace náhradní tarifní hodnoty ve smyslu §9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu pak není v daném případě sice zcela vyloučena (neboť řízení se týkalo obchodní společnosti), nicméně přistoupí-li vrchní soud k její aplikaci, musí její užití náležitě odůvodnit, a to i s ohledem na důsledky vztažené ke stěžovatelovu majetku. Bude-li vrchní soud takto postupovat (to znamená, bude-li při stanovení náhrady nákladů řízení vycházet z údajů o hodnotě obchodního podílu, jak je uváděna samotnými účastníky řízení, nebo k této otázce nechá vypracovat znalecký posudek), přičemž svůj postup řádně odůvodní, naplní tak mimo jiné zásadu předvídatelného soudního rozhodování a také princip právní jistoty a legitimního očekávání, že ve srovnatelných případech bude soudem rozhodováno obdobně jako jedné ze základních charakteristik práva na soudní ochranu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. prosince 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu