ECLI:CZ:US:2023:3.US.2059.23.1
sp. zn. III. ÚS 2059/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Ivana Uhlíře, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2023, č. j. 22 Co 205/2022-146, a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 6. června 2022, č. j. 6 C 278/2021-93, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a Daniely Jínové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel podal proti vedlejší účastnici a jejímu manželovi (dále též jen "žalovaní") žalobu na zaplacení částky 32 400 Kč (po každém ze žalovaných požadoval 16 200 Kč) z titulu bezdůvodného obohacení žalovaných za výlučné užívání garáže. Garáž je součástí domu, který byl v době zahájení sporu ve spoluvlastnictví stěžovatele (vlastnícího ideální polovinu nemovitosti) a obou žalovaných (vlastnících každý ideální čtvrtinu nemovitosti). Stěžovatel svůj podíl nabyl v dražbě. V průběhu odvolacího řízení žalovaný (manžel vedlejší účastnice) zemřel, soud v řízení pokračoval s vedlejší účastnicí.
2. Okresní soud v Nymburce (dále jen "okresní soud") žalobu stěžovatele zamítnul. Vycházel z dohody o spoluužívání nemovitosti z roku 2005. V době uzavření dohody vlastnil ideální polovinu nemovitosti manžel vedlejší účastnice a druhou ideální polovinu dcera žalovaných a její manžel. Smluvně si rozdělili užívání nemovitosti, garáž byl oprávněn užívat výlučně manžel vedlejší účastnice. Stěžovatel nabytím ideální poloviny nemovitosti v dražbě vstoupil do práv a povinností svých právních předchůdců, užívání garáže mu podle dohody spoluvlastníků nepřísluší. Žalovaní se proto nemohli užíváním garáže na jeho úkor bezdůvodně obohatit.
3. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu jako věcně správný.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tvrdí, že okresní i krajský soud výše uvedenými rozhodnutími porušil jeho práva chráněná čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), proto navrhuje, aby Ústavní soud obě rozhodnutí zrušil.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že nemá přístup k některým částem nemovitosti a nemůže je užívat. Nemovitost užívá v menším rozsahu než 50 %, což je méně, než odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu. Považuje se za spoluvlastníka s "holým vlastnictvím", tedy v pozici, kdy podíl na nemovitosti sice formálně vlastní, ale je zároveň vyloučen ze základních součástí vlastnických práv. Napadená rozhodnutí vylučují použití institutu regulace protiprávního stavu v podobě uznání bezdůvodného obohacení, který slouží k nápravě nerovností.
6. Stěžovatel odkazuje na čl. 11 odst. 4 Listiny a tvrdí, že dochází k faktickému a trvalému "vyvlastnění" práv stěžovatele bez náhrady. Omezení vlastnického práva není ve veřejném zájmu. I v případě, že by bylo možné dovodit veřejný zájem v podobě dohody spoluvlastníků o užívání, zde chybí náhrada za takové nucené užívání nemovitostí. Stěžovatel též poukazuje na čl. 11 odst. 2 Listiny a rovnost vlastnictví.
7. Soudy se nedostatečně zabývaly otázkou vypořádání užitků plynoucích z vlastnického práva. V této otázce došlo k podstatné změně poměrů změnou vlastníka, neboť původní dohoda byla uzavřena mezi osobami blízkými.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Přezkoumává proto napadená rozhodnutí pouze z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v rozhodnutí nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
10. Provádění a hodnocení důkazů je v kompetenci obecných soudů, jejich závěry nepřísluší Ústavnímu soudu přehodnocovat, až na výjimky zjevných excesů či omylů. Ústavní soud by mohl zasáhnout pouze tehdy, pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Jde-li o pouhou věcnou polemiku se správností rozhodnutí, resp. polemiku se způsobem hodnocení důkazů či navazujících právních závěrů, není v kompetenci Ústavního soudu nahrazovat činnost další soudní instance.
11. K tvrzenému porušení svých ústavních procesních práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 Úmluvy neuvádí stěžovatel žádnou konkrétní argumentaci. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna, je z nich patrno, z jakých důkazů soudy vycházely a jakými právními úvahami se řídily. Neprovedení některých důkazů okresní soud přehledně odůvodnil (body 18 a 19 odůvodnění napadeného rozsudku). Samotný nesouhlas s věcným řešením sporné právní otázky nemůže být bez dalšího argumentem pro porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu.
12. Stěžovatel dále namítal porušení práv zaručených čl. 11 Listiny, konkrétně čl. 11 odst. 4 Listiny, které se týká vyvlastnění či nuceného omezení vlastnického práva. V posuzované věci však k nucenému omezení vlastnictví (natož k vyvlastnění) nedochází, neboť stěžovatel nabyl svůj spoluvlastnický podíl při existenci dohody o užívání majetku dobrovolně v dražbě. V řízení před obecnými soudy byla vyvrácena původní námitka stěžovatele, že účastníci dohody o užívání nemovitosti ji vytvořili účelově až v souvislosti s dražbou (a antedatovali ji). V rozsudku okresního soudu je uvedeno, že dohoda byla výslovně zmíněna jako příloha znaleckého posudku z roku 2017 týkajícího se nemovitosti a vyhotoveného pro účely dražby (bod 15 rozsudku). V době dražby a nabytí podílu na předmětné nemovitosti stěžovatel tedy mohl vědět, jakým způsobem je rozděleno užívání nemovitosti, jejíž ideální polovinu kupuje. Na základě těchto údajů bylo zřejmé, do jakých práv a povinností vstupuje, konkrétně, že garáž je ve výlučném užívání žalobců. Nejde proto o nucené omezení vlastnického práva a nepřichází v úvahu náhrada, kterou stěžovatel žádal na základě čl. 11 odst. 4 Listiny.
13. Z obsahu žaloby i odvolání, které stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti, je zřejmé, že se domáhal bezdůvodného obohacení za vyloučení z možnosti užívání garáže. Soudy však přesvědčivě odůvodnily, že k užívání garáže stěžovatel na základě existující smlouvy oprávněn není. Krajský soud k této otázce srozumitelně uvedl, že nárok uplatněný stěžovatelem je založen na tvrzení, že původní žalovaní užívali ve stanoveném období společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, a nikoliv na tom, že by si ponechali užitky ze společné věci. Proto na tento případ nelze použít úpravu §1118 a §1120 o. z. týkající se vypořádání plodů a užitků ze společné věci. Stěžovatel netvrdil, že by společná věc generovala nějaké plody či užitky, v případě domu odpovídá užitku, který společná věc přináší, nájemné, nikoliv však užívání věci samotné (bod 18 rozsudku). Nelze tak souhlasit se stěžovatelem, že by soudy nevypořádaly část jeho argumentace týkající se užitků plynoucích ze spoluvlastnictví.
14. Ústavní soud přisvědčil i závěru krajského soudu, podle kterého stěžovatel mohl se spoluvlastníky jednat o nové správě a užívání společné věci (bod 24 rozsudku). Stěžovatel však sám výslovně připustil (strana 1 odvolání proti rozsudku okresního soudu), že se nedomáhá změny v užívání nemovitosti, ale výhradně kompenzace za "nadužívání" nemovitosti ze strany žalovaných. Tvrzená disproporce v užívání nemovitosti nebyla předmětem řízení před soudy a nelze proto dovozovat případný zásah do práva vlastnit majetek.
15. Ústavní soud na základě uvedených důvodů neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu