ECLI:CZ:US:2023:3.US.2107.23.1
sp. zn. III. ÚS 2107/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky L. Č., zastoupené Mgr. Michaelou Aronovou, advokátkou, sídlem Čílova 274/17, Praha 6 - Veleslavín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2023, č. j. 3 Tdo 233/2023-803, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2022, sp. zn. 3 To 69/2022, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2022, č. j. 42 T 1/2022-707, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. V záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a to ve stadiu pokusu. Toho se podle městského soudu dopustila tak, že zneužila nepříznivého zdravotního stavu spojeného s duševní poruchou své babičky a přiměla ji podepsat smlouvu na darování spoluvlastnického podílu k souboru nemovitostí. Jelikož se o poškozenou dlouhodobě starala, byla si vědoma toho, že si není pro svou duševní poruchu schopna zabezpečit své záležitosti a tedy ani pochopit obsah uvedené smlouvy. K převodu vlastnictví nedošlo pouze díky aktivitě ostatních rodinných příslušníků. Za uvedené jednání byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. K závěru o stěžovatelčině vině dospěl soud zejména na základě svědeckých výpovědí (členů rodiny poškozené a osob, které s ní z různých důvodů přicházely do styku) a několika znaleckých posudků, prokazujících existenci vážné duševní poruchy poškozené. Z nich vyplynulo, že uvedená darovací smlouva nemohla být skutečným projevem vůle poškozené. Lékařskou zprávu MUDr. Rýce vyhodnotil soud jako přinejmenším nepřesvědčivou a nedostatečně podloženou, neboť jednak odporuje souhrnu ostatních lékařských zpráv a několika znaleckých posudků a dále byla vystavena v době, kdy tento lékař nebyl ošetřujícím psychiatrem poškozené (šlo o jednorázové vyšetření). Podle znaleckých posudků byly symptomy duševní poruchy zjistitelné i laikem, což potvrdili vypovídající svědci. Ještě před podpisem smlouvy se nutnost vyšetření duševního stavu poškozené řešila v emailové komunikaci s advokátní kanceláří. Stěžovatelka v tomto směru musela mít přinejmenším pochybnosti. V dané době se podle vlastní výpovědi starala o správu stěžovatelčina majetku. Po podpisu darovací smlouvy navíc stěžovatelka zamezovala styku poškozené s ostatními příbuznými jejím přestěhováním na neznámé místo a změnou telefonního čísla. Soud pro nadbytečnost zamítl důkazní návrhy obhajoby na výslech několika svědků a dalších lékařů, kteří poškozenou ošetřovali. Se závěry MUDr. Rýce se dostatečně a přesvědčivě vypořádaly znalecké posudky, proto jeho výslech soud nepovažoval za nutný. Ostatní navržení svědci nebyli osobami, které by se s poškozenou ve větší míře pravidelně stýkaly.
2. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl. Mezi skutkovými závěry městského soudu a obsahem provedených důkazů neshledal vrchní soud žádný relevantní rozpor. Zároveň se městský soud řádně vypořádal s námitkami obhajoby. Tím, že městský soud nevyhověl stěžovatelčiným důkazním návrhům, neporušil její práva. Závěr o nadbytečnosti těchto důkazů je podle vrchního soudu dostatečně podložený a nejde o tzv. opomenuté důkazy. Vrchní soud se ztotožnil s důvody, které vedly městský soud k nevyslechnutí MUDr. Rýce, jehož lékařská zpráva odporovala názoru všech ostatních lékařů. Ve světle ostatních důkazů působí vyšetření tímto lékařem účelově, neboť poškozená byla dlouhodobě v péči jiného psychiatra. Není rozhodné, že do doby podpisu smlouvy nikdo nedobrý duševní stav poškozené neřešil zahájením řízení o omezení svéprávnosti. Rozdílné názory svědků, kteří s poškozenou přišli do styku jednorázově či krátkodobě, přijaté rozhodnutí nezpochybňují. Provedené důkazy umožňují přijmout závěr o vině stěžovatelky.
3. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Soudy nižších stupňů se podle Nejvyššího soudu řádně vypořádaly se všemi důkazními návrhy obhajoby, námitky týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu nejsou důvodné.
4. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, neboť zcela přehlížely skutečnosti a důkazy ve prospěch stěžovatelky. Z důkazního řízení vyplynuly jednoznačné pochybnosti o skutkovém ději. Zjištěný skutkový stav neprokázal žádný trestný čin. Napadená rozhodnutí nejsou jasná, logická a přesvědčivá. Soudy rovněž opomenuly stěžovatelčiny důkazní návrhy. Navrhované důkazy byly pro danou věc podstatné. Jde zejména o výslechy svědků, kteří mohli popsat jednání poškozené v rozhodné době a jak působila na své okolí. Tito svědci byli s poškozenou v častějším styku než svědci obžaloby. Dále měly soudy vyslechnout praktickou lékařku poškozené a jejího ošetřujícího psychiatra (MUDr. Rýce), který poškozenou léčí zhruba od doby podpisu sporné smlouvy dodnes. Za účelem jeho výslechu dokonce městský soud odročil hlavní líčení, avšak posléze bez řádného odůvodnění od tohoto úmyslu upustil. Mezi lékařskou zprávou MUDr. Rýce a znaleckými posudky je natolik významný rozpor, že jej soudy měly vyřešit výslechem ošetřujícího lékaře. Neměl-li ani ošetřující psychiatr pochybnosti o svéprávnosti poškozené, lze těžko takovou skutečnost přičítat k tíži stěžovatelky. Důkazy provedené ve prospěch obhajoby soudy zcela přehlížely nebo nepřípustně bagatelizovaly. Svědci obžaloby (zbytek rodiny, který se až do uzavření sporné smlouvy o poškozenou nezajímal) měli přitom na výsledku řízení majetkový zájem. Znalecký posudek byl vypracován při nečekané a neohlášené návštěvě poškozené, aniž by znalec respektoval povahu její choroby.
6. Dále stěžovatelka namítá, že v dané věci nebyly prokázány všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Především soudy neprokázaly, že stěžovatelka poškozené smlouvu "předložila" či ji jinak uvedla v omyl. Stejně důkazně nepodložen zůstal závěr, že stěžovatelka uvedla v omyl katastrální úřad. Návrh vkladu vlastnického práva nepodala stěžovatelka, neboť je na něm uvedena pouze poškozená. Při hodnocení skutkového stavu soudy postupovaly v rozporu se závěry ustálené judikatury Ústavního soudu, neboť nikterak nevyloučily reálnou verzi skutkového děje. Chyby soudů nižších stupňů nenapravil ani Nejvyšší soud, který se dovolacími námitkami řádně nezabýval. Stěžovatelka považuje za zásadní právní otázku, jak může být dovozen její úmysl zneužít nesvéprávnosti poškozené, ačkoliv s ní jako se svéprávnou jednalo celé její okolí i orgány veřejné moci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Především je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
9. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila především námitky, které již vznesla v řízení před obecnými soudy, aniž by reflektovala skutečnost, že soudy se s těmito námitkami podrobně vypořádaly. Staví tak Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, která mu nepřísluší. Většina námitek navíc představuje pokračující skutkovou polemiku, v níž stěžovatelka vyjadřuje své vlastní názory na hodnocení důkazů, přičemž nezohledňuje (na rozdíl od obecných soudů) kontext souhrnu všech provedených důkazů. Soudy se se všemi uplatněnými námitkami logicky a srozumitelně vypořádaly, Ústavní soud odkazuje na příslušné části napadených rozhodnutí, která neporušují žádný z ústavních principů. To platí pro námitky týkající se tzv. opomenutých důkazů (srov. bod 11 usnesení Nejvyššího soudu, body 19 až 21 usnesení vrchního soudu a bod 36 rozsudku městského soudu), řešení rozporů mezi názory jednotlivých lékařů, resp. jednoho lékaře a všech ostatních (srov. zejména bod 20 usnesení vrchního soudu a bod 66 rozsudku městského soudu) a posouzení úmyslného zavinění (srov. bod 23 usnesení vrchního soudu a bod 72 rozsudku městského soudu).
11. Soudy nepostupovaly v rozporu s pravidlem in dubio pro reo. To se aplikuje v případech, kdy provedené důkazy neumožňují učinit o skutkovém stavu bezpečný závěr. Taková situace však v dané věci nenastala, jak přesvědčivě vysvětlily obecné soudy, které všechny ostatní varianty skutkového děje vyloučily jako nereálné. Stěžovatelka se v celém řízení (i v ústavní stížnosti) pokouší vyzdvihovat dílčí a v celkovém kontextu nepodstatné skutečnosti či důkazně vyvrácené alternativy. Ústavní soud nemohl přisvědčit názoru stěžovatelky, že by z napadených rozhodnutí či jejích (značně obecných) námitek vyplývaly jakékoliv pochybnosti. Totéž platí i u námitek o extrémním rozporu mezi závěry soudů a obsahem provedených důkazů. Z hlediska pravidla in dubio pro reo nebylo pro zákonnost stěžovatelčina odsouzení nutné prokázat každý její dílčí krok (např. kde a jak dala poškozené podepsat darovací smlouvu), ani její zlý úmysl. Ostatně sám městský soud připustil, že stěžovatelka mohla jednat v úmyslu nepřímém, tedy nikoliv s primární motivací poškozenou podvést a sebe obohatit. To je však z hlediska její trestní odpovědnosti (za jednání v nepřímém úmyslu) irelevantní, tato okolnost byla promítnuta do výměry výjimečně mírného trestu.
12. Vznáší-li stěžovatelka jako "zcela zásadní" právní otázku možnosti vlastního povědomí o (ne)svéprávnosti poškozené, Ústavní soud považuje tuto právní otázku za nerozhodnou. Stěžovatelka nebyla odsouzena za nerozpoznání či zneužití omezené svéprávnosti poškozené (ostatně pojem "svéprávnost" se v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku vůbec nevyskytuje). Omezená svéprávnost oběti nenáleží mezi znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Naplnit její znaky lze zneužitím duševních omezení či tíživé situace i u osoby zcela svéprávné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021, č. j. 7 Tdo 1176/2021-159, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, č. j. 7 Tdo 1212/2021-1046). Dřívější či aktuální svéprávnost poškozené je proto z hlediska trestní odpovědnosti stěžovatelky skutečností irelevantní. Negativní projevy duševního stavu poškozené (jakož i neschopnost správy většího majetku) si stěžovatelka uvědomovala i podle vlastní výpovědi. Pokud si nebyla vědoma, že v takové situaci nemůže zvoleným způsobem poškozené (byť na její žádost) "pomáhat" s převodem hodnotného nemovitého majetku, nejde o skutečnost důležitou pro stěžovatelčino odsouzení (podle §19 odst. 2 trestního zákoníku nemohlo jít o právní omyl), nadto vyvrácenou provedenými důkazy (srov. bod 72 rozsudku městského soudu).
13. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu