ECLI:CZ:US:2023:3.US.2130.23.1
sp. zn. III. ÚS 2130/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudkyň Veroniky Křesťanové a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. Romanem Miřijovským, advokátem, sídlem nám. Míru 6, Frenštát pod Radhoštěm, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. května 2023 č. j. 2 As 56/2023-35, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Městského úřadu X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2, v čl. 3 odst. 1, v čl. 4 odst. 3, v čl. 36 odst. 1 a 2 a v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 15. 3. 2023 č. j. 2 As 56/2023-9 vyzval stěžovatelku k předložení plné moci udělené advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti [§105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s..")], k čemuž poskytl stěžovatelce lhůtu dvou týdnů. Stěžovatelka požádala dne 30. 3. 2023 o prodloužení této lhůty z důvodu, že se jí ve stanovené lhůtě nepodařilo najít advokáta, který by převzal její právní zastoupení. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 5. 4. 2023 č. j. 2 As 56/2023-22 prodloužil stěžovatelce lhůtu o dalších deset dnů. Dne 13. 4. 2023 požádala stěžovatelka Českou advokátní komoru o určení advokáta, tuto skutečnost sdělila dne 17. 4. 2023 Nejvyššímu správnímu soudu, přičemž opětovně požádala o prodloužení lhůty do doby, než rozhodne Česká advokátní komora o její žádosti o určení advokáta. Usnesením ze dne 19. 4. 2023 č. j. 2 As 56/ 2023-29 Nejvyšší správní soud lhůtu k předložení plné moci stěžovatelce prodloužil o jeden měsíc. Česká advokátní komora rozhodnutím ze dne 28. 4. 2023 č. j. 10.01-000199/23-002 rozhodla, že se stěžovatelce advokát k poskytnutí bezplatné právní služby podle §18c zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), neurčuje. Rozhodnutí odůvodnila tím, že nepředložila pravomocné rozhodnutí soudu o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce dle §35 odst. 10 soudního řádu správního (§18 odst. 2 zákona o advokacii), že příjmové a majetkové poměry stěžovatelky určení neodůvodňují (§18c odst. 1 zákona o advokacii), že stěžovatelka nedoložila své majetkové poměry (§18c odst. 4 zákona o advokacii) a současně i tím, že ze strany stěžovatelky se jedná o zneužívání práva (§18c odst. 5 zákona o advokacii). O této skutečnosti informovala stěžovatelka podáním ze dne 22. 5. 2023 Nejvyšší správní soud, současně uvedla, že proti rozhodnutí České advokátní komory o neurčení advokáta podala dne 15. 5. 2023 správní žalobu. Stěžovatelka požádala Nejvyšší správní soud o prodloužení lhůty k předložení plné moci do doby skončení soudního řízení o podané žalobě. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením žádost stěžovatelky o prodloužení lhůty zamítl (výrok I) a kasační stížnost navrhovatelky odmítl (výrok II) s odůvodněním, že u stěžovatelky již neexistují žádné skutečnosti, jež by bylo možné považovat za vážné omluvitelné důvody, když stěžovatelka netvrdila a nedoložila nic, co by jí bránilo předložit plnou moc (sdělila jen soudu, že Česká advokátní komora nevyhověla její žádosti o advokáta a že navrhovatelka proti tomuto rozhodnutí podala žalobu).
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že jí nebyl určen advokát k poskytnutí bezplatné právní služby z důvodu nesplnění podmínek §18 odst. 2 zákona o advokacii, ačkoliv o poskytnutí bezplatné právní služby vůbec nežádala. Stěžovatelka žádala o určení advokáta, jehož služby by hradila z vlastních zdrojů. Stěžovatelka poukazuje na závěry nálezu ze dne 24. 1. 2023 sp. zn. Pl. ÚS 44/21 (38/2023 Sb.), dostupného stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že §18c odst. 1 zákona o advokacii tím, že právo na určení advokáta Českou advokátní komorou k poskytnutí právní služby omezuje pouze na žadatele, u nichž to odůvodňují jejich příjmové a majetkové poměry, představuje nepřípustnou libovůli, neboť paušálně vylučuje z práva na přístup k soudu a práva na právní pomoc osoby, které si nemohou zajistit právní pomoc advokáta na základě jiných důvodů. Nejvyšší správní soud podle stěžovatelky pochybil, když jí s ohledem na uvedené závěry Ústavního soudu neprodloužil lhůtu k předložení plné moci advokáta do skončení a vyjasnění sporu mezi navrhovatelkou a Českou advokátní komorou, a to tím spíše, že v usnesení ze dne 19. 4. 2023 č. j. 2 As 56/2023-29 označil žádost stěžovatelky o určení advokáta Českou advokátní komorou za racionální postup. Stěžovatelka si je vědoma odložené vykonatelnosti nálezu sp. zn. Pl. ÚS 44/21 ke dni 31. 12. 2023 z důvodu, že Česká advokátní komora si není postupem při určování advokátů v době od vyhlášení tohoto nálezu do 31. 12. 2023 zcela jistá. Stěžovatelka poukazuje na to, že pro toto řízení před Ústavním soudem jí byl advokát pro zastupování Českou advokátní komorou určen (rozhodnutí ze dne 30. 8. 2023 č. j. 10.01-000405/23-002, kterým byl advokát určen výslovně k poskytnutí právní služby "podle ust. §18c zákona o advokacii, ve znění Nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 44/21 ze dne 24. 1. 2023") na základě žádosti, která svým obsahem zcela odpovídala žádosti "odmítnuté" Českou advokátní komorou ve věci určení advokáta pro řízení o dříve podané kasační stížnosti. Z výše uvedeného tedy je zřejmé, že Česká advokátní komora rozhoduje o totožných žádostech o určení advokáta rozdílně, současně postupuje podle shora zmíněného nálezu již v době před jeho vykonatelností (a účinností novely zákona o advokacii). Ve prospěch stěžovatelky tedy mohlo potenciálně skončit i řízení o podané žalobě proti rozhodnutí České advokátní komory o neurčení advokáta vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 A 58/2023. Stěžovatelka má za to, že byla ve věci aktivní, snažila se zajistit si právní zastoupení standardní cestou i prostřednictvím České advokátní komory. Tato aktivita a využívání právních nástrojů daných českým právním systémem jí nemůže být k tíži a nemůže být trestána formálním ukončením řízení v rozporu s jejími základními právy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další].
8. Ústavní soud předesílá, že se v minulosti zabýval obdobnými námitkami stěžovatelky směřujícími proti usnesení Nejvyššího správního soudu, který zamítl její žádost o prodloužení lhůty pro předložení plné moci udělené advokátovi a kasační stížnost zamítl (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2022 č. j. 10 As 135/2022-40, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2022 č. j. 9 As 92/2022-29 nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2022 č. j. 2 As 139/2022-30). V usnesení ze dne 25. 10. 2022 sp. zn. II. ÚS 2756/22 (stejně tak jako v usnesení ze dne 25. 10. 2022 sp. zn. III. ÚS 2755/22) Ústavní soud konstatoval, že je mu z úřední činnosti známo, že stěžovatelka vede desítky různých soudních řízení (jen za posledních šest let podala více než 100 ústavních stížností) a jsou jí proto nepochybně známy podmínky, za kterých se lze na soudy obracet, jelikož o nich byla opakovaně poučena. Z jiných řízení je přitom zřejmé, že si stěžovatelka dokáže zajistit potřebné právní zastoupení sama, aniž by se musela domáhat pomoci České advokátní komory. Ostatně i z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka nežádala o poskytnutí bezplatné právní služby a je tak zřejmé, že se nenachází v tak tíživé sociální situaci, která by jí znemožňovala zajištění si právní pomoci a v jeho důsledku i práva na přístup k soudu. Potvrzení této skutečnosti spatřoval Ústavní soud i v okolnosti, že si stěžovatelka dokázala opatřit advokátní zastoupení pro podání ústavních stížností v odkazovaných věcech.
9. V usnesení ze dne 13. 12. 2022 sp. zn. I. ÚS 2309/22 se Ústavní soud zabýval námitkou stěžovatelky, že Nejvyšší správní soud měl vyčkat s rozhodnutím o kasační stížnosti do doby, než správní soud rozhodne o její žalobě proti rozhodnutí České advokátní komory, která jí neurčila advokáta pro řízení o kasační stížnosti. Ústavní soud odkázal na usnesení ze dne 18. 10. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2308/22, kterým odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí, jímž Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost pro neodstranění vad kasační stížnosti v dodatečné lhůtě, přestože stěžovatelka podala žalobu proti rozhodnutí České advokátní komory o neurčení advokáta pro dané řízení o kasační stížnosti. V uvedeném usnesení Ústavní soud uvedl, že "vzdala-li stěžovatelka shánění advokáta po pouhých třech pokusech, ač k tomu měla dobu několika měsíců a ač ani netvrdí, že by jí nějaké mimořádné okolnosti v hledání a nalezení právního zastoupení bránily, pak sama nepostupovala plně v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt. ... Sama skutečnost, že v řízení před Ústavním soudem je projednáván návrh na zrušení části zákona o advokacii týkající se určování advokáta k poskytnutí bezplatné právní služby výlučně osobám nemajetným pak ještě nijak, a to ani kdyby napadená právní úprava byla hypoteticky Ústavním soudem v budoucnu zrušena, nevypovídá o porušení práv stěžovatelky v nyní posuzované věci". Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 2309/22 neshledal takové výjimečné okolnosti, aby neakceptoval z ústavněprávního hlediska úvahy Nejvyššího správního soudu o neprodloužení již jednou prodloužené lhůty k získání kvalifikovaného právního zastoupení. Ústavní soud uvedl, že určení advokáta Českou advokátní komorou pro řízení o kasační stížnosti pro stěžovatelku nebylo jedinou možností, jak získat kvalifikované právní zastoupení, neboť není nemajetná, nepatří např. do skupiny zvlášť zranitelných osob a zřejmě ví, "jak to u soudu chodí".
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil. Tak je tomu i v nyní posuzovaném případě, jehož rozhodné skutkové okolnosti jsou obdobné těm, které posuzoval Nejvyšší správní soud ve shora uvedených rozhodnutích, jejichž závěry Ústavní soud aproboval jako ústavně souladné. Ústavní soud neshledal důvodu se od těchto svých závěrů v nyní posuzované věci odchýlit.
11. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že na výše uvedeném nic nemění skutečnost, že napadené usnesení bylo vydáno Nejvyšším správním soudem, po vydání nálezu sp. zn. Pl. ÚS 44/21, ani to, že advokát byl stěžovatelce pro řízení před Ústavním soudem určen Českou advokátní komorou k poskytnutí právní služby za úplatu. Předmětem přezkumu Ústavního soudu v nyní posuzované věci je postup Nejvyššího správního soudu, který poté, co žádosti stěžovatelky o prodloužení lhůty pro předložení plné moci udělené advokátovi opakovaně vyhověl, její další žádost o prodloužení lhůty k předložení plné moci zamítl. Stěžovatelka podala kasační stížnost dne 13. 3. 2023, aniž by doložila své zastoupení advokátem, ačkoli jí nepochybně byla s ohledem na řadu jí vedených řízení před Nejvyšším správním soudem známa podmínka povinného právního zastoupení (§105 odst. 2 s. ř. s.). Teprve dne 13. 4. 2023 požádala stěžovatelka Českou advokátní komorou o určení advokáta. Poté, co jí advokát nebyl (rozhodnutím ze dne 28. 4. 2023) určen, se stěžovatelka nepokusila zajistit si právní zastoupení jiným způsobem, nýbrž napadla rozhodnutí České advokátní komory o neurčení advokáta žalobou a dne 22. 5. 2023 požádala Nejvyšší správní soud o prodloužení lhůty k předložení plné moci do doby skončení soudního řízení o podané žalobě. Z toho, že Česká advokátní komora stěžovatelce určila zástupce pro řízení před Ústavním soudem, nelze dovozovat, že jí měla určit advokáta i pro řízení před Nejvyšším soudem správním. Podstatné zde není ani tak to, že platná právní úprava §18c odst. 1 zákona o advokacii ve znění do 31. 12. 2023 určení stále podmiňuje příjmovými a majetkovými poměry (materiální nedostatečností) žadatele, ač od 1. 1. 2024 to vlivem zásahu Ústavního soudu tak již není, nýbrž to, že Česká advokátní komora nevyhovění žádosti odůvodnila (viz strana 2 zcela dole usnesení ze den 28. 4. 2023) mimo jiné i tím, že ze strany stěžovatelky se jedná o zneužití práva. To je důvod pro nevyhovění žádosti i po 31. 12. 2023 (srov. §18c odst. 5 zákona o advokacii). Nelze tak spatřovat pochybení Nejvyššího správního soudu v tom, že i přes závěr Ústavního soudu o neústavnosti §18c odst. 1 zákona o advokacii žádost stěžovatelky o prodloužení lhůty k předložení plné moci (do doby skončení soudního řízení o podané žalobě) zamítl, neboť rozhodnutí České advokátní komory stálo i na jiných důvodech, které samostatně obstojí.
12. Neshledal-li tedy v zamítnutí žádosti stěžovatelky o určení advokáta Českou advokátní komorou a následném podání žaloby proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší správní soud omluvitelný důvod, pro který by měl stěžovatelce lhůtu pro předložení plné moci udělené advokátovi prodloužit, nelze takový jeho postup považovat za vybočující z mezí ústavnosti, neboť je zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu, podle které rozhodl-li v důsledku marného uplynutí přiměřené lhůty k odstranění nedostatku podmínek právního zastoupení advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.) Nejvyšší správní soud podle §46 odst. 1 písm. a) ve spojení s §120 s. ř. s. o odmítnutí kasační stížnosti, a současně ve svém usnesení vysvětlil důvody, pro které nevyhověl žádosti o prodloužení této lhůty, nelze jeho postupu z ústavněprávního hlediska nic vytknout (např. usnesení ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 1948/2014). Argumentuje-li stěžovatelka tím, že Nejvyšší správní soud považoval její podání žádosti o určení advokáta k České advokátní komoře za racionální, neplatí totéž zjevně pro její další postup, tedy pro rozhodnutí nezvolit si advokáta běžným způsobem, nýbrž domáhat se změny rozhodnutí České advokátní komory soudní cestou. Tento postup se jeví nikoli racionálním zvláště za situace, kdy stěžovatelce byla uložena Nejvyšším správním soudem povinnost předložit plnou moc udělenou advokátovi ve lhůtě, která byla naposledy prodloužena usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2023 č. j. 2 As 56/2023-29 o jeden měsíc od doručení tohoto usnesení. Jakkoli stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že netvrdila ani nedoložila nic, co by ji bránilo předložit plnou moc advokáta, tak ani v ústavní stížnosti nevysvětluje, co konkrétně bránilo jí samotné zajistit si právní zastoupení za situace, kdy podala žádost o určení advokáta k České advokátní komoře za úplatu, nikoli tedy z důvodu nemajetnosti. Pouhá Nejvyššímu správnímu soudu sdělená skutečnost, že stěžovatelka napadla rozhodnutí České advokátní komory žalobou, takovým (omluvitelným) důvodem není, jak ústavně souladným způsobem dovodil také Nejvyšší správní soud.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu