ECLI:CZ:US:2023:3.US.2246.23.1
sp. zn. III. ÚS 2246/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva financí, se sídlem Letenská 525/15, Praha 1, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2023, č. j. 72 Co 60/2023-82, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva, zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 23. 8. 2022, č. j. 35 C 93/2021-44, zamítl žalobu podanou žalobcem Karlem Šmídem, že stěžovatelka jako žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 50 250 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Touto žalobou se žalobce domáhal po stěžovatelce zaplacení uvedené částky s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), vedeného finančním arbitrem. Po skutkové stránce obvodní soud vyšel z toho, že jím posuzované řízení vedené finančním arbitrem bylo vyvoláno návrhem žalobce, v němž se domáhal vůči České pojišťovně a. s. vydání bezdůvodného obohacení ve výši 205 284 Kč s úrokem z prodlení. Po zhodnocení všech rozhodných okolností obvodní soud uzavřel, že v posuzovaném řízení před finančním arbitrem došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení a žalobci tak vzniklo právo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu v souladu s §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Současně ale obvodní soud dospěl k závěru, že intenzita porušení práva je natolik nízká, že se jeví jako dostačující již stěžovatelkou poskytnuté zadostiučinění formou písemného konstatování o porušení práva a písemné omluvy.
3. K odvolání žalobce městský soud rozhodl výrokem I. ústavní stížností napadeného rozsudku tak, že rozsudek obvodního soudu změnil a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci částku 30 458 Kč s úrokem z prodlení a ve zbývajícím rozsahu zamítnutí žaloby potvrdil. Napadeným výrokem II. městský soud stěžovatelce uložil zaplatit žalobci náhradu nákladů před soudy obou stupňů ve výši 56 692 Kč. Podle městského soudu totiž došlo v posuzovaném řízení před finančním arbitrem k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě a tedy k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., v jehož důsledku žalobci vznikla presumovaná nemajetková újma, za kterou mu náleží přiměřené zadostiučinění. Městský soud však na rozdíl od obvodního soudu nepovažoval za přiměřené toliko poskytnutí morálního zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a písemné omluvy, neboť o takovéto formě zadostiučinění lze uvažovat jen ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, nebo kdy si takovou újmu poškozený způsobil z velké části sám. Ani jedna z těchto okolností nicméně nebyla v daném případě splněna - žalobce totiž nepřiměřenou délku řízení nezpůsobil z velké části sám a podstatou řízení před finančním arbitrem byla částka ve výši 205 284 Kč s příslušenstvím, kterou nelze považovat za zanedbatelnou. Proto městský soud danou věc zhodnotil podle kritérií zákona č. 82/1998 Sb. a žalobci přiznal zadostiučinění i formou finančního plnění, jak je specifikováno shora. Ve smyslu ustálené judikatury, na kterou městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2707/2013; viz https://www.nsoud.cz], pak městský soud považoval žalobce za procesně plně úspěšného.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka zejména uvádí, že své námitky proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nemohla uplatnit již před obecnými soudy, neboť o její povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl právě až městský soud. Dále stěžovatelka s odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 3699/14 ze dne 13. 4. 2015 [(N 78/77 SbNU 149); rozhodnutí Ústavním soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz] zdůrazňuje, že podle jejího názoru musí existovat proporcionální vztah mezi žalobou požadovaným plněním a výší náhrady nákladů řízení, která se soudním řízením souvisí. Pokud tento vztah není dodržen, lze v rámci uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení uvažovat ze strany žalobce o zneužití práva. Toto východisko se podle stěžovatelky projevuje v dané věci o to více, že řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, bylo iniciováno jednoduchou formulářovou žalobou, když žalobci v daném typu sporů často těží jen ze zahlcenosti finančního arbitra. Stěžovatelka problematiku náhrady nákladů řízení v dané věci přirovnává k situaci, kdy ještě za účinnosti vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 7. 5. 2013 (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb.") se jevilo výhodným i jen pro přiznanou náhradu nákladů řízení žalovat zcela bagatelní částky do 10 000 Kč. Podle stěžovatelky pak nemůže obstát ani odkaz městského soudu na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, neboť stěžovatelka se sama dobrovolně ještě před rozhodnutím soudu žalobci omluvila a konstatovala nesprávný úřední postup, a proto nelze vycházet z toho, že žalobce byl se svým nárokem zcela úspěšný.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Proces interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecného soudu bývá naopak stižen kvalifikovanou vadou zpravidla až tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
8. Ústavní soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí (resp. jeho výrok o náhradě nákladů řízení) a se zřetelem ke skutečnosti, že přezkoumával pouze jeho ústavní konformitu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť žádná závažná pochybení ve shora naznačeném směru v nyní posuzované věci neshledal.
9. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře rovněž opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod.
10. Nad rámec právě popsaného obecnějšího rámce svých úvah Ústavní soud ke konkrétním námitkám stěžovatelky uvádí, že rozhodnutí městského soudu o povinnosti stěžovatelky nahradit žalobci náklady řízení nepovažuje za překvapivé ve smyslu své nálezové judikatury [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 55/22 ze dne 24. 5. 2022]; ostatně ani stěžovatelka tuto námitku takto explicitně neformuluje. Městský soud totiž náležitě vysvětlil, proč částečně změnil výrok rozsudku obvodního soudu o věci samé, když v návaznosti na to změnil i výrok o náhradě nákladů řízení. Změnu rozhodnutí ve věci samé pak městský soud provedl především na základě odvolací argumentace žalobce, ke které se stěžovatelka vyjadřovala. Z toho je zřejmé, že s eventualitou, že žalobnímu nároku může být alespoň zčásti vyhověno, musela být srozuměna, a proto jí nemohlo ani překvapit, že v návaznosti na změnu rozhodnutí ve věci samé městský soud upravil též rozhodnutí o povinnosti hradit náhradu nákladů řízení.
11. Ústavní soud nepovažuje za zcela přiléhavý rovněž ani odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. I. ÚS 3699/14, neboť tento se týkal zcela jiné skutkové situace: vycházel totiž z okolností případu, kdy mezi týmiž subjekty byla vedena exekuční řízení (celkem šlo o 52 návrhů na nařízení exekuce) a Ústavní soud shledal neústavní nahodilost v tom, jaká řízení budou vzájemně spojena, což mělo následně vliv na výši náhrady nákladů řízení.
12. V nyní posuzovaném případě přitom zjevně o takovouto "mechanickou" nahodilost nešlo, když navíc bylo na uvážení stěžovatelky, zda nároku žalobce, který následně obecný soud posoudil z velké části jako oprávněný, vyhoví či nikoliv. V rámci rozhodnutí, jak se k žalobcem posléze soudně uplatněnému
nároku postaví, přitom stěžovatelka musela vážit i eventuální riziko, že bude-li žalobce v soudním řízení se svým nárokem úspěšný, bude muset stěžovatelka hradit náklady řízení.
13. Ústavní soud si je samozřejmě vědom toho, že si lze představit rovněž situaci, že daný typ sporu může (zvláště v rovině právního zastoupení žalobce) znamenat poměrně jednoduchý způsob, jak získat odměnu za poskytnutí právních služeb. Na druhou stranu je však v prvé řadě odpovědností stěžovatelky, aby - zjednodušeně řečeno - všechny orgány a instituce spadající pod zákon č. 82/1998 Sb. pracovaly pokud možno tak, aby z jejich činností nároky na náhradu škody nebo újmy vůči stěžovatelce nevznikaly. Je přitom zejména věcí obecných soudů, aby v konkrétních případech definovaly, kdy eventuálnímu poškozenému skutečně škoda nebo újma vznikla, a kdy je nutno s takovou újmou nebo škodou zohlednit i účelně vynaložené náklady spojené s právním zastoupením. Ústavní soud přitom v kontextu nyní posuzované věci, jak jej v odůvodnění svého rozhodnutí popsal i městský soud, považuje jeho rozhodnutí za zcela akceptovatelné, když ani podle jeho názoru nelze předmětnou žalobu považovat už jen vzhledem finanční částce, o kterou mohl žalobce přijít, za zneužití práva.
14. Nepřípadný je rovněž odkaz stěžovatelky na vyhlášku č. 484/2000 Sb., když sama stěžovatelka tuto část své argumentace uvozuje myšlenkou, že náhrada právního zastoupení podle této vyhlášky způsobovala, že se vyplatilo žalovat i zcela bagatelní částky do 10 000 Kč. Jak je ovšem ukázáno shora, uvedený spor se týkal finančního plnění v podstatně vyšší částce. Proto ani tato část argumentace stěžovatelky nemohla nalézt patřičnou ústavněprávní relevanci.
15. I kdyby konečně Ústavní soud připustil, že žalobce v nyní posuzované věci nebyl se svým nárokem zcela úspěšný ve smyslu městským soudem odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, tak ani tato interpretační odchylka by nemohla vést ke zrušení napadeného výroku rozsudku městského soudu, neboť na věc lze aplikovat §142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "občanský soudní řád"), podle něhož soud může účastníku řízení přiznat plnou náhradu nákladů řízení i tehdy, měl-li se svým nárokem úspěch jen částečný, záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu. Přesně o takovou situaci přitom v daném případě šlo, když navíc žalobce byl se svým nárokem úspěšný v převážné míře. Vycházel-li proto městský soud při posuzování žalobcova úspěchu ve věci s ohledem na povinnost stěžovatelky hradit náhradu nákladů řízení z jeho plného úspěchu, nelze ani tuto jeho úvahu, a to už právě jen s ohledem na výše uvedené ustanovení občanského soudního řádu, považovat za ústavně excesivní.
16. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu