ECLI:CZ:US:2023:3.US.227.23.1
sp. zn. III. ÚS 227/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem Vysoká 92, Rakovník, proti části výroku II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2022 č. j. 101 Co 282/2022-581, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení části výroku II. v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, protože samotným účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel ústavní stížností napadá tu část, která se týká dlužného výživného za období od 27. 12. 2020 do 31. 7. 2021. V témže výroku jsou uvedena i další období, za která soud výživné pro nezletilé děti vyměřoval, nicméně ta stěžovatel respektuje a stížnost proti nim nesměřuje.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že nalézací i odvolací soud se nevypořádaly s rozsahem péče rodičů o každé z nezletilých dětí v období od 27. 12. 2020 do 31. 7. 2021. Přestože stěžovatel popsal a dokládal, že obě nezletilé děti byly v péči obou rodičů v přibližně stejném rozsahu (o nezletilého M. dokonce pečoval ve větší míře stěžovatel), soudy uložily stěžovateli za uvedené období zaplatit dlužné výživné pro nezletilé k rukám matky.
4. Ústavní soud konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to, ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
5. Otázka stanovení výživného pro nezaopatřené děti je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby povinné k výživě a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, přičemž soud je povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se tato jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného, pohybovala. Postrádá-li odůvodnění soudního rozhodnutí údaj o tom, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, dochází k porušení §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), což vede k tomu, že se soudní rozhodnutí stává nepřezkoumatelným [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1836/13 ze dne 27. 2. 2014 (N 24/72 SbNU 275)]. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, jinak odůvodnění nejenže nevyhovuje zákonným hlediskům, ale současně představuje porušení zákazu libovůle v soudním rozhodování a způsobuje porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1356/16 ze dne 12. 9. 2016 (N 170/82 SbNU 647)]. Jen v takových případech je Ústavní soud povinen zasáhnout.
6. K takovému porušení práv stěžovatele však v posuzovaném případě nedošlo. Očekává-li stěžovatel, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) nebo ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529)].
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že je v souladu s výše nastíněnými východisky a nezjistil v něm žádné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci, přičemž z důvodu stručnosti odkazuje na body 82. - 85. odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 26. 8. 2022 č. j. 0 Nc 20/2021-464 a body 81. - 84. odůvodnění odvolacího soudu. Námitkami stěžovatele, jakož i jeho osobními, výdělkovými a majetkovými poměry, se obecné soudy řádně zabývaly a pečlivě je ve svých odůvodněních vypořádaly. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu pak celkem srozumitelně vyplývá, jaká skutková zjištění a skutkové závěry odvolací soud učinil a jak věc posoudil po právní stránce. Mezi skutkovými a právními závěry přitom není dán extrémní rozpor a napadené rozhodnutí je ústavně akceptovatelné, a to tím spíše, že se vztahuje k otázkám, do nichž je Ústavní soud oprávněn a povinen zasahovat pouze v extrémních případech, o což se však v daném případě nejedná. Napadené rozhodnutí odvolací soud dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem odůvodnil a Ústavní soud neshledal v jeho rozhodnutí žádná kvalifikovaná pochybení, jež by byla způsobilá zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
8. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného. Rozhodnutí ve věcech péče o nezletilé nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných; změní-li se proto opět poměry, mohou být tyto skutečnosti podkladem pro nové posouzení vyživovací povinnosti.
9. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
V Brně dne 21. března 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu