ECLI:CZ:US:2023:3.US.2276.23.1
sp. zn. III. ÚS 2276/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele D. H., zastoupeného Mgr. Tomášem Voldánem, advokátem, se sídlem Haštalská 760/27, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. června 2023 č. j. 11 To 181/2023-320 za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 2 a článku 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl trestním příkazem Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 7. 2020 č. j. 44 T 60/2020 - 208 uznán vinným ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což mu byl mimo jiné uložen souhrnný podmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Zároveň mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení dle svých sil uhradil dlužné výživné.
3. Po uplynutí této zkušební doby rozhodl okresní soud usnesením ze dne 12. 5. 2023 č. j. 44 T 60/2020 - 309 podle §83 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku za použití §330 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") tak, že ponechal v platnosti podmíněné odsouzení stěžovatele, přičemž prodloužil zkušební dobu o dalších 18 měsíců. Své rozhodnutí založil okresní soud na zjištění, že odsouzený v průběhu zkušební doby neuhradil dlužné výživné ve výši 361 000 Kč, a to ani v jeho části. Okresní soud dále dodal, že podle zprávy probační a mediační služby (v jiné trestní věci) dochází stěžovatel na dohled pod vlivem alkoholu. Na základě těchto skutečností dospěl okresní soud k závěru, že nelze rozhodnout o tom, že se stěžovatel osvědčil.
4. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel dne 1. 6. 2023 stížnost, v níž upozornil, že okresnímu soudu opakovaně sděloval, že se snaží prostředky k zaplacení výživného získat z prodeje svého družstevního bytu. U soudu prvního stupně telefonicky omlouval svoji neúčast na veřejném zasedání dne 12. 5. 2023 a domníval se, že dojde k odročení jednání soudu. Finanční prostředky z prodeje bytu mu byly uvolněny až dne 1. 6. 2023, přičemž stejného dne stěžovatel dlužné výživné uhradil. Stěžovatel dále namítal, že prvostupňový soud měl z důvodu efektivity sloučit řízení v předmětné věci s řízením o podmínečném odsouzení souběžně vedeném pod sp. zn. 44 T 92/2020, kde bylo nařízeno veřejné zasedání na den 2. 6. 2023, čímž by dostal možnost prokázat, že své závazky z výživného vůči synům uhradil.
5. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") se neztotožnil s námitkami stěžovatele a usnesením ze dne 15. 6. 2023 č. j. 11 To 181/2023-320 uvedenou stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení krajského soudu, neboť se domnívá, že mu byl uložen trest v rozporu se zákonem, čímž podle něj došlo k porušení jeho základních práv. Stěžovatel poukazuje na to, že dlužné výživné uhradil z výtěžku prodeje svého družstevního bytu dne 1. 6. 2023, tedy stejný den, kdy mu byla z úschovy uvolněna kupní cena. Krajský soud při rozhodování o jeho stížnosti již měl za prokázané, že dlužné výživné bylo zcela zaplaceno, byť k tomu došlo po skončení zkušební doby a po rozhodnutí o prodloužení zkušební doby. Tím, že krajský soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, ponechal v platnosti výkon podmínečného trestu odnětí svobody ve formě zkušební doby na dalších 18 měsíců, což stěžovatel považuje za nespravedlivé potrestání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Vlastní posouzení věci Ústavním soudem
8. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv zákonnosti (článek 83 Ústavy). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy není zásadně povolán k přezkumu aplikace podústavního práva, přičemž tak může činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody.
9. Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatele směřují výhradně proti prodloužení zkušební doby v rámci podmíněného trestu, musí k tomu Ústavní soud předně poznamenat, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008, dostupný na http://nalus.usoud.cz), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (článek 90 Ústavy, článek 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i k rozhodování o dalším výkonu trestu, včetně rozhodování o tom, zda se odsouzený ve zkušební době osvědčil. Otázka, zda došlo ke splnění podmínek pro rozhodnutí o tom, zda se odsouzený osvědčil podle §83 odst. 1 trestního zákoníku, je tudíž plně věcí úvahy obecných soudů. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo.
10. Ústavní soud má za to, že soud druhého stupně nikterak nevybočil ze zákonem stanovených mezí, když potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Podle §147 odst. 1 trestního řádu měl krajský soud jakožto nadřízený orgán přezkoumat správnost (tedy zákonnost a odůvodněnost) výroku prvostupňového rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo. Krajský soud měl mimo jiné povinnost posoudit, zda soud prvního stupně postupoval podle §2 odst. 5 trestního řádu tak, aby řádně zjistil skutkový stav věci, což je povinnost vztahující se na celé trestní řízení, tedy též na rozhodování o tom, zda se podmíněně odsouzený ve zkušební době osvědčil [k tomu např. nález sp. zn. II. ÚS 222/07 ze dne 26. 4. 2007 (N 72/45 SbNU 143)]. Ústavní soud shledal, že krajský soud těmto požadavkům dostál.
11. V reakci na námitky stěžovatele krajský soud ve svém rozhodnutí zcela logicky a přesvědčivě odůvodnil, proč dospěl k závěru o správnosti výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž k otázce uhrazení výživného zdůraznil, že odsouzený měl velmi dlouhý čas na úhradu svých závazků a mohl tak učinit po celou zkušební dobu, která běžela až do vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně dne 12. 5. 2023. Krajský soud dodal, že soud prvního stupně není povinen čekat, až se v budoucnu odsouzenému podaří prodat věc, z jejíhož prodeje hodlá výživné uhradit. V této souvislosti rovněž uvedl, že výživné je částka, která má být zaplacena nejen řádně, ale i včas, neboť slouží k výživě a pokrytí dalších potřeb oprávněných, v tomto případě nezletilých dětí. Krajský soud navíc konstatoval, že prvostupňový soud mohl uvažovat i o nařízení přímého výkonu trestu odnětí svobody, nikoliv jen o prodloužení zkušební doby, čímž byla podle něj stěžovateli poskytnuta další šance k uhrazení svých závazků.
12. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy naplnily požadavky, které jsou na ně z ústavněprávního hlediska kladeny, a není proto dán důvod pro jeho kasační zásah. Jakkoliv lze považovat za chvályhodné, že stěžovatel dlužné výživné nakonec uhradil, nelze pominout skutečnost, že k tomu došlo až v době po rozhodnutí o ponechání podmíněného trestu v platnosti a prodloužení zkušební doby okresním soudem. Pokud za této situace stížnostní soud potvrdil rozhodnutí prvostupňového soudu, není tato skutečnost sama o sobě důvodem pro neústavnost napadeného rozhodnutí. Bude-li ve smyslu §83 odst. 1 trestního zákoníku stěžovatel v uložené zkušební době vést řádný život, zohlední obecné soudy uhrazení dlužného výživného při svém dalším rozhodování o tom, zda se stěžovatel osvědčil, po uplynutí této zkušební doby.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu