ECLI:CZ:US:2023:3.US.2300.23.1
sp. zn. III. ÚS 2300/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Marka Fitaly, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2023, č. j. 2 As 310/2021-50, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, č. j. 9 Af 11/2019-61, rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 11. 1. 2019, č. j. MF-12356/2017/1603-3/2032, a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 29. 3. 2017, č. j. MHMP 476096/2017, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva financí a Magistrátu hlavního města Prahy, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva financí a Magistrátu hlavního města Prahy, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny.
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 in fine soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") zamítl kasační stížnost stěžovatele, jíž se domáhal zrušení ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým byla dle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. zamítnuta jeho žaloba proti shora rubrikovanému rozhodnutí Ministerstva financí. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen "magistrát"), kterým byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 50 000 Kč za správní delikty podle §16 odst. 1 písm. b) a §16 odst. 1 písm. h) zákona č. 526/1990 Sb., zákon o cenách, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen "zákon o cenách"), kterých se dopustil jako řidič taxislužby dne 5. 10. 2016 při téže jízdě a na téže trase ul. Jana Želivského 35, Praha 3 - ul. Malletova 4, Praha 9.
4. Stěžovatel se závěry správních soudů a správních orgánů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem předkládá obdobné námitky, které uplatnil již v průběhu předchozího řízení (tzn. v kasační stížnosti, žalobě a odvolání proti rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu). Opětovně tudíž namítá porušení zásady ne bis in idem, neboť má za to, že byl za jeden skutek potrestán dvakrát (vedle stěžovaných rozhodnutí týkajících se správních deliktů podle zákona o cenách odkazuje na rozhodnutí magistrátu ze dne 29. 3. 2017, č. j. MHMP 471719/017, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva dopravy ze dne 16. 5. 2017, č. j. 37/2017-190-TAXI/3, jímž byl uznán vinným ze spáchání přestupků podle zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů a byla mu uložena pokuta 70 000 Kč). Stěžovatel argumentaci podporuje obsáhlým popisem teoretických základů trestního práva, přičemž odkazuje na judikaturu týkající se jednoty a totožnosti skutku a souběhu trestných činů s tím, že se tato pravidla uplatní i na přestupky.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení správních soudů či správních orgánů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, resp. městský soud v řízení o jím podané správní žalobě, anebo dokonce správní orgány při posouzení otázky odpovědnosti za shora uvedené správní delikty. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s právními závěry obecných soudů i správních orgánů, přičemž jejich opětovné přednesení v ústavní stížnosti svědčí spíše o stěžovatelově snaze alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení jeho názoru, že došlo k pochybení již ze strany správních orgánů. Tímto však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
8. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí ovšem zdejší soud neshledal cokoliv, co by odůvodnilo uplatnění jeho kasační pravomoci. Nejvyšší správní soud a před ním též městský soud (jakož i správní orgány) se totiž s uvedenými námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními soudního řádu správního a zákona o cenách, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu obsažené v hlavě páté Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá.
9. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí proto Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nemá proti postupu, stejně jako proti závěrům Nejvyššího správního soudu, městského soudu a správních orgánů ústavněprávních výhrad, přičemž rovněž odůvodnění těchto rozhodnutí plně vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních (a správních) rozhodnutí. Ústavní soud proto neshledal žádný protiústavní exces či zásah do základních práv stěžovatele, který by teprve odůvodňoval případný kasační zásah z jeho strany.
10. Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatele, jež předkládá i nyní v ústavní stížnosti, již byly v průběhu předchozího řízení vypořádány, Ústavní soud se omezuje toliko na odkaz na stěžovaná rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu a zde uvedenou prejudikaturu, body 18-25; rozsudek městského soudu, body 81-99), neboť opakování toho, co bylo správně a ústavně konformně řečeno správními soudy a před nimi též správními orgány, považuje za neúčelné a nadbytečné.
11. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji usnesením mimo ústní jednání podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu