ECLI:CZ:US:2023:3.US.2303.23.1
sp. zn. III. ÚS 2303/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudce Radovana Suchánka a soudkyně Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele doc. JUDr. Petra Mrkývky, Ph.D., zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Schreiberem, advokátem se sídlem Jakubská 121/1, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 29. května 2023 sp. zn. 54 Co 87/2023, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě, jako účastníka řízení a Evy Vinklerové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, napadeného usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě, jakož i z přiloženého usnesení prvostupňového soudu, se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení byl návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, spočívajícího v povinnosti žalované Evy Vinklerové (dále jen "žalovaná") upustit od vstupu, chůze a zdržování se na části pozemku parc. č. x v katastrálním území Bohuňov.
3. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou usnesením ze dne 30. 3. 3023, č. j. 7 Nc 52/2023-19, uložil žalované povinnost, a to do právní moci rozhodnutí ve věci určení vlastnického práva k této části pozemku (výrok I. usnesení). Ve výroku II. uložil stěžovateli povinnost ve lhůtě 60 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení podat žalobu na určení vlastnického práva k části pozemku. Soud vycházel z návrhu stěžovatele, podle něhož předmětnou část pozemku společně s manželkou užívá od roku 1995, vysázel na ní stromy a o pozemek se staral v přesvědčení, že je v jeho a manželčině vlastnictví. V průběhu roku 2022 však žalovaná stěžovateli oznámila, že hodlá na předmětné části pozemku opravit plot a pokácet stromy, jelikož ohrožují přilehlé nemovitosti ve vlastnictví žalované; stromy nakonec v roce 2023 žalovaná pokácela a odstranila i část plotu na daném pozemku, přičemž na námitky stěžovatele nereagovala. Soud prvního stupně při posuzování návrhu stěžovatele vycházel též z čestných prohlášení stěžovatele, jeho manželky a pana Tomana, osvědčujících nikým nerušenou držbu části pozemku déle než 25 let. Dále byla k návrhu přiložena fotodokumentace a katastrální mapy. Ze všech uvedených důkazů vzal soud za prokázané, že stěžovatel má zřejmou šanci být z titulu mimořádného vydržení se svou žalobou na určení vlastnictví úspěšný a ve věci je dána nutnost zatímní úpravy poměrů účastníků řízení. Nařízení předběžného opatření označil jako přiměřené, a to i vzhledem k délce užívání části pozemku stěžovatelem a zásahům žalované (kácení dřevin, odstranění plotu).
4. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě napadeným usnesením změnil ve výroku I. usnesení soudu prvního stupně tak, že předmětný návrh stěžovatele zamítl; současně ve výroku II. změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že stěžovateli neuložil povinnost podat žalobu na určení vlastnického práva k předmětné části pozemku. Odvolací soud se neztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně v otázce míry osvědčení nároku stěžovatele ve věci samé. Zdůraznil, že odhodlání stěžovatele podat žalobu v daném případě nepostačuje, jelikož návrh na určení vlastnictví musí být podán současně stěžovatelem i jeho manželkou (vzhledem k vlastnictví přilehlých pozemků ve společném jmění manželů); vydržení části předmětného pozemku výlučně stěžovatelem není podle soudu pravděpodobné. Upozornil též na skutečnost, že v dané věci soud prvního stupně vycházel výlučně z čestných prohlášení, a to u osob v manželském či přátelském vztahu ke stěžovateli. Nadto se tato prohlášení týkají pouze způsobu užívání pozemku, což neznamená zásah do práv stěžovatele. Dále soud konstatoval, že předběžné opatření je mimořádným prostředkem ochrany práva, přičemž nelze dospět k závěru, že by stěžovatel dostatečně vysvětlil, jak by se zhoršilo jeho postavení ve sporu o určení vlastnictví v důsledku toho, že žalovaná bude na spornou část pozemku vstupovat a zdržovat se na něm. K zamezení dalšího kácení by podle soudu postačovalo předběžné opatření podstatně menšího rozsahu, a právě pro mimořádnou povahu tohoto procesního institutu se odvolacímu soudu jevil rozsah omezení práv žalované stanovený předběžným opatřením jako zjevně nepřiměřený a neodpovídající typu řízení, které stěžovatel hodlá zahájit.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry odvolacího soudu. Nechápe, z jakého důvodu odvolací soud hodnotil "míru úspěšnosti" zatím ještě neuplatněné žaloby o určení vlastnictví sporné části pozemku. Jde podle něj o pouhé spekulace odvolacího soudu o budoucích krocích stěžovatele, popřípadě i jeho manželky, na kterých však (bohužel) založil své rozhodnutí. Nesouhlasí rovněž s tím, jak odvolací soud posoudil potřebnost zatímní úpravy poměrů mezi účastníky, naopak poukazuje na závěry soudu prvního stupně. Odvolací soud podle stěžovatele nevyvážil zájem stěžovatele a ochranu žalované, když dal zjevně přednost ochraně žalované bez zohlednění dlouhodobé nerušené držby části pozemku, doložené čestnými prohlášeními, a skutečnosti, že předběžné opatření reaguje na nezákonné jednání žalované (neohlášený vstup na zahradu stěžovatele, odstranění plotu a některých vzrostlých stromů). Stěžovatel se proto, podle jeho tvrzení oprávněně, obává dalších kroků stěžovatelky, zejména další likvidace zeleně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavní soud se opakovaně ve své rozhodovací činností staví rezervovaně k některým druhům řízení, mezi něž patří i řízení o návrhu na vydání předběžného opatření. Je tomu tak proto, že ve své judikatuře opakovaně poukazuje na to, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (viz §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)]. Ke způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)]. Ústavněprávní přezkum se soustředí v podstatě jen na ta případná pochybení obecných soudů, v jejichž důsledku by takovéto rozhodnutí postrádalo zákonný základ nebo by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo, resp. by v něm bylo možno spatřovat svévoli z jiného důvodu (např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98). Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. sp. zn. Pl. ÚS 16/09 nález ze dne 19. 1. 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
9. V nyní posuzovaném řízení se stěžovatel v rámci ústavní stížnosti obrací na Ústavní soud de facto s návrhem na přezkum postupu odvolacího soudu v rámci posouzení naplnění podmínek pro nařízení předběžného opatření. Takovou roli však Ústavní soud nemá a jsou to naopak obecné soudy, které jsou příslušné k posouzení mj. i míry potřebnosti nařízení předběžného opatření, včetně naplnění zákonných podmínek. Jakkoliv je Ústavnímu soudu známo, že v daném případě stěžovatel nedisponuje jinými zákonnými prostředky ochrany jeho práv, Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení odvolacího soudu, a to právě tím spíše, jestliže předmětem řízení není meritorní posouzení věci. Ústavní soud ověřil, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s příslušnými právními předpisy a je dostatečným a srozumitelným způsobem odůvodněno, přičemž jeho závěry nejsou neudržitelné. Ústavní soud neshledává v postupu odvolacího soudu zjevné prvky svévole a považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí ve světle výše uvedených závěrů za ústavně konformní.
10. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1121/20 na posuzovanou věc nedopadá, když odvolací soud v napadeném rozhodnutí dostatečně zdůvodnil, resp. popsal své úvahy stran míry zatížení obou účastníků řízení.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu