ECLI:CZ:US:2023:3.US.2304.23.1
sp. zn. III. ÚS 2304/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky RG - parking, s. r. o., se sídlem Vlastec 7, zastoupené Mgr. Jiřím Maříkem, advokátem, se sídlem Gregorova 2585, Písek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2023, č. j. 20 Cdo 71/2023-500, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. února 2022, č. j. 8 Co 1396/2021-367, a usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 6. září 2021, č. j. 2 EXE 1429/2019-263, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku jako účastníků řízení a Společenství vlastníků jednotek Garáže Archeologická, se sídlem Archeologická 2621/5, Praha 13, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení podstaty věci
1. Spor před obecnými soudy se týkal užívání střechy parkovacího domu. Stěžovatelka byla na základě smlouvy o zřízení věcného břemene oprávněna užívat střešní plochy této budovy a zavázala se k tomu, že na nich bude bezplatně provozovat parkovací místa. Později však namontovala ke vjezdu na střechu bránu. Obecné soudy jí uložily, aby od tohoto jednání upustila. Ta tak neučinila a později bylo proti ní zahájeno exekuční řízení. Stěžovatelka však namítá, že exekuční titul je materiálně nevykonatelný a exekuční soudy postupovaly protiústavně.
II. Dosavadní průběh řízení
2. Stěžovatelce bylo exekučním titulem uloženo, aby se zdržela "bránění volnému, bezplatnému a nerušenému užívání vjezdu na střechu a střechy budovy, bránění volnému přístupu osob a volnému, bezplatnému a nerušenému vjezdu a výjezdu vozidel na střechu této budovy za účelem parkování vozidel" a aby odstranila "technické zařízení, které brání volnému přístupu osob a vjezdu a výjezdu vozidel na střechu budovy [...], a to bránu umístěnou na střeše budovy" (viz výrok I a II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, č. j. 6 C 138/2018-100, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, č. j. 28 Co 156/2019-144).
3. Stěžovatelka tyto povinnosti nesplnila a na návrh vedlejšího účastníka jako oprávněného bylo proti ní zahájeno exekuční řízení. Stěžovatelka navrhla exekuci zastavit. Uložené povinnosti podle ní splnila, protože na bránu ve vjezdu na střechu budovy přidala elektrický pohon k otevírání brány a klíče k ovládání brány spolu s dokumentací zaslala oprávněnému.
4. Obecné soudy jejímu návrhu na zastavení exekuce nevyhověly. V napadených usneseních došly k závěru, že stěžovatelčino jednání neodpovídá povinnostem uloženým exekučním titulem. Ten stěžovatelce ukládá bránu odstranit, což stěžovatelka neučinila, proto uložené povinnosti nesplnila. Exekuční titul je formulován zcela jasně a je závazný pouze mezi účastníky řízení, takže není důvod zpochybňovat jeho materiální vykonatelnost.
III. Namítaná porušení základních práv a svobod
5. Stěžovatelka podává proti rozhodnutím uvedeným v záhlaví ústavní stížnost. Rozhodnutí podle ní porušují její právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě) a závazek státu ukládat povinnosti pouze na základě zákona, v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod (čl. 4 odst. 1 Listiny). Stěžovatelčiny argumenty jsou popsány v následující části tohoto usnesení.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavnímu soudu nepřísluší všeobecný dozor nad rozhodováním obecných soudů. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu stejně jako výklad podústavního práva je v zásadě věcí obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti má Ústavní soud pravomoc zasáhnout jen tehdy, pokud jejich rozhodnutí porušuje stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu. K tomu však v daném případě nedošlo.
7. Stěžovatelka dovozuje materiální nevykonatelnost exekučního titulu z důvodu absence přesné identifikace oprávněného ve výroku rozhodnutí. Výrok je podle ní formulován tak obecně, že nepřiznává právo pouze oprávněnému, ale i všem blíže neurčeným "osobám" (viz bod 2 tohoto usnesení). Nesrozumitelná a materiálně nevykonatelná formulace výroku exekučního titulu tak prakticky vymezuje parkovací plochu jako veřejnou, což vede k tomu, že parkoviště může užívat nejen společenství vlastníků jednotek a jeho členové, ale i kdokoli jiný. Tuto námitku stěžovatelka opakovaně vznášela a obecné soudy se jí podle jejího názoru nezabývaly.
8. Materiální vykonatelnost je jedním z předpokladů výkonu exekučního titulu. Podmínky materiální vykonatelnosti stanoví §261a odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého lze výkon rozhodnutí nařídit jen tehdy, obsahuje-li rozhodnutí kromě jiného i "označení oprávněné a povinné osoby". Posoudit, zda je exekuční titul materiálně vykonatelný, je především úkolem obecných soudů. Ty přitom v daném případě nijak nepochybily.
9. To, že není ve výroku rozhodnutí oprávněný jmenovitě označen, neznamená, že je exekuční titul materiálně nevykonatelný. Materiální vykonatelnost rozhodnutí se podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu neposuzuje jen podle jeho výroku (jak argumentuje stěžovatelka), ale v případě potřeby i podle jeho záhlaví a odůvodnění - a to i pokud jde o otázku individualizace účastníků řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3036/2005, které se týká otázky individualizace povinného; z novějších rozhodnutí pak např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2840/2011 nebo sp. zn. 21 Cdo 1813/2022-II.). V záhlaví i v odůvodnění byl přitom oprávněný jmenovitě a správně označen, což i stěžovatelka sama uznává (viz str. 7, bod 1 ústavní stížnosti). O tom, kdo je oprávněný z exekučního titulu, tak v daném případě nemůže být pochyb.
10. Vykládání výroku vykonávaného rozhodnutí v souvislosti s jeho záhlavím je přitom nejen přípustné, ale podle odborné literatury i běžné: "K výkladu výroku vykonávaného rozhodnutí v souvislosti se záhlavím [...] dochází pravidelně, především při individualizaci oprávněného a povinného, aniž by tento postup vzbuzoval v praxi pochybnosti" (viz Mádr, Jaroslav. §261a. In: Jirsa, Jaromír a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha III. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2023, str. 76). Ústavní soud považuje tento postup za smysluplný a praktický, jenž sám o sobě zároveň není způsobilý porušit ústavně zaručená práva a svobody účastníků řízení. Závěr obecných soudů, podle nichž exekuční titul obsahuje dostatečně konkrétní označení oprávněného, proto plně obstojí.
11. Ústavní soud nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatelky, že se obecné soudy touto otázkou "vůbec nezabývaly" (viz str. 12 ústavní stížnosti). Argument týkající se materiální nevykonatelnosti vznesla stěžovatelka v odvolání i dovolání a oba soudy na její námitky reagovaly. Krajský soud odkázal na předešlá rozhodnutí, která se touto otázkou zabývala, a zároveň doplnil, že uložené povinnosti jsou formulovány jasně a srozumitelně (viz bod 14 jeho rozhodnutí). Nejvyšší soud uvedl, že závěr krajského soudu ohledně materiální vykonatelnosti je v souladu s judikaturou dovolacího soudu (viz bod 11 až 13 jeho rozhodnutí). Ústavnímu soudu tak nezbývá než dodat, že se obecné soudy námitkou stěžovatelky zabývaly a řádně se s ní vypořádaly.
12. Stěžovatelka dále namítá, že exekuce měla být zastavena i proto, že byla vedena způsobem, který vedl k rozšíření práv z exekučního titulu i na jiné osoby než na oprávněného, soudy jí přitom neposkytly žádnou ochranu. Jako příklad uvádí, že se okresní soud nezabýval její námitkou, podle které oprávněný demontoval veškeré zařízení parkoviště i nad rámec exekučního titulu a tím umožnil veřejnosti užívat parkovací plochu na úkor stěžovatelky (viz str. 5 ústavní stížnosti). Dalším příkladem je sdělení Odboru dopravy Městské části Praha 13, který v jednom z dopisů uvedl, že parkovací plocha má charakter veřejně přístupné účelové komunikace (a citoval přitom exekuční titul) nebo že by umístěním dopravní značky "zákaz vjezdu" s dodatkovou cedulí "vjezd pouze na povolení RG- parking s.r.o." stěžovatelka porušila svou povinnost stanovenou exekučním titulem (viz str. 8 ústavní stížnosti).
13. Ústavní soud připouští, že pokud by obecné soudy exekuci zastavily, nemohlo by pokračovat to, co stěžovatelka nazývá nepřípustným rozšiřováním práv z exekučního titulu. Tím, že obecné soudy exekuci nezastavily, však nijak nepochybily.
14. Stěžovatelka v této souvislosti argumentuje dvěma nálezy Ústavního soudu. Ani jeden z nich však není v daném případě přiléhavý. V prvním z těchto nálezů Ústavní soud konstatoval, že je povinností obecných soudů zastavit výkon rozhodnutí v případě nepřiměřené výše vymáhaných úroků z prodlení. Jejich výše přitom vyplývala z exekučního titulu (nález sp. zn. II. ÚS 3194/18). Druhý nález se pak týkal výjimečné a judikatorně dovozené možnosti zastavit již skončenou exekuci. Ústavní soud tímto nálezem zrušil napadená rozhodnutí proto, že rezignovala na ochranu povinného, ačkoli v řízení vyšlo najevo, že exekuce byla od počátku vedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu (nález sp. zn. II. ÚS 2833/21). Ani v jednom z těchto nálezů tak Ústavní soud nezrušil napadená rozhodnutí proto, jak exekuční titul vykládal oprávněný nebo jiné subjekty, ale kvůli tomu, jaké vady měly samotné exekuční tituly a jak tyto vady posoudily obecné soudy.
15. Ústavní soud nemůže vyloučit, že některé osoby či orgány veřejné moci mohou postupovat neoprávněně či nesprávně. Předmětem tohoto řízení však není jednání či postup těchto subjektů, ale napadená rozhodnutí obecných soudů - a ty se žádného ústavněprávního pochybení nedopustily. Obecné soudy v daném případě nemohou nést odpovědnost za to, jak třetí subjekty vykládají daný exekuční titul (k podobnému závěru přitom došel i Nejvyšší soud, který se námitkou rozšiřování účinků exekučního titulu v bodě 14 napadeného usnesení zabýval také).
16. Pokud se stěžovatelka domnívá, že některé osoby či orgány veřejné moci (v daném případě například Odbor dopravy Městské části Praha 13 či Magistrátu hlavního města Prahy) vykládají exekuční titul příliš široce, a neoprávněně tak zasahují do jejích práv, musí směřovat svoji právní obranu proti jejich postupu. Závěr, že tyto okolnosti samy o sobě nemohou být důvodem pro zastavení exekuce, však protiústavní není.
17. Třetí výtkou stěžovatelky je, že krajský soud v napadeném rozhodnutí odkázal na rozhodnutí nalézacího soudu s dovětkem, že "[o]tázkou veřejného užívání parkoviště na střeše se zabýval již nalézací soud" (konkrétně Městský soud v Praze v rozsudku č. j. 28 Co 156/2019-144, bod 8). Stěžovatelka uvádí, že městský soud se touto záležitostí zabývat nesměl, protože náleží správním orgánům. Městský soud tak podle ní zasáhl do rozhodování správních orgánů, čímž překročil svou pravomoc a nerespektoval dělbu moci.
18. Ani tato námitka nezakládá důvod ke zrušení napadených rozhodnutí. Zaprvé, rozhodnutí městského soudu není předmětem tohoto řízení. Zadruhé, městský soud se touto otázkou zabýval jen proto, že sama stěžovatelka ve svém odvolání namítala, že je vjezd do budovy účelovou komunikací (viz bod 3 rozhodnutí). Městský soud navíc neuvedl, že je vjezd na střechu garáží nebo svrchní část střechy účelovou komunikací, ale pouze popsal, jaké důsledky by takový závěr měl (viz bod 8 rozhodnutí). A zatřetí, i kdyby byl závěr městského soudu přeci jen chybný, z hlediska podstaty celého řízení a napadených rozhodnutí je zcela nevýznamný. Ani v tomto ohledu tak napadené rozhodnutí stěžovatelčina ústavně zaručená práva či svobody neporušilo (což ostatně výslovně netvrdí ani ona sama).
19. Posledním argumentem stěžovatelky je, že obecné soudy strpěly zjevné zneužití práva ze strany oprávněného a exekutora. Motivací oprávněného v nalézacím řízení podle stěžovatelky nebyla ochrana jeho práv, ale snaha znemožnit stěžovatelce výkon práv z věcného břemene - a to tak, aby pro ni přestalo mít smysl. Oprávněný totiž dlouhodobě usiluje o zrušení stěžovatelčina věcného břemene a jeho cílem je, aby provozoval parkoviště místo ní.
20. Ústavní soud k tomu podotýká, že námitku, že oprávněný jednal v nalézacím řízení účelově, měla stěžovatelka vznést především již v nalézacím řízení. Nic totiž nenasvědčuje tomu, že by si těchto skutečností nebyla vědoma už dřív. K ničemu takovému však pravděpodobně nedošlo, protože Ústavním soudem vyžádaná rozhodnutí nalézacích soudů se o této námitce nezmiňují.
21. Podle judikatury Ústavního soudu lze námitku zjevného zneužití práva účinně uplatnit i v exekučním řízení (viz níže uvedené nálezy). Prokázané zneužití práva je přitom důvodem k zastavení exekuce. Pokud obecný soud poskytne ochranu zjevnému šikanóznímu exekučnímu návrhu, poruší tím právo povinného na spravedlivý proces. Ústavní soud proto už dřív zrušil rozhodnutí obecných soudů například v situaci, ve které došlo k uplatnění práva na úroky z prodlení v neústavní výši (nález sp. zn. II. ÚS 3194/18, bod 50) nebo když oprávněný podal návrh na exekuci po vykonatelnosti exekučního titulu, ačkoli bylo zcela zřejmé, že povinný je připraven plnit a potřebuje k tomu jen součinnost oprávněného (nález sp. zn. IV. ÚS 3216/14, str. 9 až 10).
22. Žádná z podobně závažných situací v daném případě nenastala. Stěžovatelka se smluvně zavázala k určitému jednání. Tuto povinnost porušila, a proto jí soud uložil splnění stanovených povinností. Ty stěžovatelka nesplnila a oprávněný se začal domáhat svých práv skrze exekuční řízení. Z napadených rozhodnutí ani ústavní stížnosti přitom nevyplývá, že by se oprávněný či exekutor v kterékoli z těchto fází dopustili zneužití práva.
23. Ústavní soud není schopen vyhodnotit, zda oprávněný skutečně hodlá provozovat parkoviště namísto stěžovatelky. I kdyby tomu tak ale bylo, automaticky to neznamená, že svými právními kroky zneužívá právo. Mezi zneužíváním práva a využíváním svých práv je zásadní rozdíl. Zatímco zneužívání práva nepožívá právní ochrany, prosazování svých zájmů skrze právo je v rámci mezí právního řádu zcela v pořádku - ačkoli s ním ostatní nemusí souhlasit.
V. Závěr
24. Obecné soudy neporušily stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo či svobodu. Ústavní soud proto posoudil její ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu