ECLI:CZ:US:2023:3.US.2350.22.1
sp. zn. III. ÚS 2350/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022 č. j. 30 Cdo 1547/2021-562, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2020 č. j. 12 Co 264/2020-522, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 3. 2020 č. j. 24 C 361/2011-475 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo podle čl. 14 odst. 1, 2, 3, a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel se žalobou domáhal zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného před správními orgány a soudy ve věci odnětí jeho cestovních dokladů. Předmětné řízení bylo zahájeno dne 21. 10. 2003 a skončilo dne 17. 3. 2009, trvalo tak 5 let a 5 měsíců. Po celou tuto dobu měl být žalobce omezen na svých základních právech, nemohl cestovat mimo Evropskou unii, stýkat se s rodinnými příslušníky v České republice a ucházet se o práci v zahraničí. Stěžovatel se dále domáhal zaplacení částky 180 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající ve vydání tří nezákonných rozhodnutí o odnětí jeho cestovních dokladů. Těmito rozhodnutími mělo být zasaženo do osobnostních práv žalobce, zejména jeho práva na svobodu pobytu a pohybu.
3. V dané věci stěžovatel napadá v pořadí třetí rozhodnutí soudu nalézacího i odvolacího. Rozsudkem ze dne 30. 10. 2014 č. j. 24 C 361/2011-187, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 1. 2015. č. j. 24 C 361/2011-197, uložil soud prvního stupně žalovaným (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti a Česká republika - Ministerstvo vnitra) solidární povinnost zaplatit žalobci částku 112 625 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2016 č. j. 64 Co 337/2015-264 byl tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že žalobce uplatňuje dva různé nároky a je třeba, aby uvedl, jakého odškodnění se ve vztahu k nim domáhá, a že v řízení o náhradu nemajetkové újmy uplatňované z titulu nepřiměřené délky řízení vystupuje za stát Ministerstvo financí. Rozsudkem ze dne 27. 2. 2017 č. j. 24 C 361/2011-352 obvodní soud uložil České republice - Ministerstvu financí povinnost zaplatit žalobci částku 52 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení a České republice - Ministerstvu vnitra uložil povinnost zaplatit žalobci částku 60 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu v důsledku vydání nezákonných a postupně zrušených rozhodnutí, ve zbytku žalobu zamítl. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 11. 2017 č. j. 12 Co 275/2017-39 rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že v tomto řízení vystupuje na straně žalované toliko jedna organizační složka státu, kterou je Ministerstvo vnitra, a uložil soudu, aby se důsledně zabýval splněním jednotlivých zákonných předpokladů vzniku odpovědnosti státu.
4. Obvodní soud pro Prahu 5 výše citovaným rozsudkem, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 7. 2020 č. j. 24 C 361/2011-494, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze výše citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o nákladech řízení. Následné dovolání Nejvyšší soud odmítl. Podrobnější popis řízení před obecnými soudy není nutný, neboť účastníkům řízení je jeho průběh dostatečně znám.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že přestože v řízení prokázal následek dopadu nezákonných rozhodnutí z roku 2004 na nemožnost vydání cestovních pasů nových, nebylo mu obecnými soudy přiznáno zadostiučinění v penězích.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Obecné soudy v nyní projednávané věci odůvodnily svůj závěr způsobem, v němž Ústavní soud neshledává ústavní deficit. Podle náhledu Ústavního soudu nelze dospět k závěru, že by se obecné soudy žalobním návrhem stěžovatele řádně nezabývaly, přičemž jasně vyložily, z jakého důvodu nepovažují nároky stěžovatele za důvodné. K tomu lze dodat, že obecné soudy vyšly ve své činnosti z materiální podstaty aplikovaných ustanovení, které vyložily způsobem, jenž nepovažuje Ústavní soud za excesivní, aby mohl založit kasaci napadených rozhodnutí.
8. Jakkoliv je odpovědnost státu za škodu objektivní, nejde o odpovědnost absolutní v tom smyslu, že by nastupovala vždy bez výjimky. V daném případě se stěžovatel plnění svých zákonných a soudním rozhodnutím mu uložených povinností (uspokojení pohledávky ve výši 600 000 s příslušenstvím a platba výživného na dvě děti) vyhnul odcestováním do Velké Británie v roce 2005, a kde mu také uplynutím času skončila platnost obou cestovních dokladů. Ústavní soud zde připomíná zásadu nemo turpitudinem suam allegare potest, tedy že nikdo nemůže mít prospěch z vlastního nepoctivého jednání. Nelze požadovat odškodnění imateriální újmy po státu, neboť to byl stěžovatel sám, kdo svým protizákonným jednáním odnětí cestovních dokladů v roce 2004 způsobil. Tato tradiční maxima (srov. Codex Iustinianus 7, 8, 5) se uplatňuje v judikatuře Ústavního soudu a je též zakotvena v §6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
9. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 9. května 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu