ECLI:CZ:US:2023:3.US.2354.23.1
sp. zn. III. ÚS 2354/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Michaela Wertheima, zastoupeného JUDr. Danem Zwiebem, advokátem se sídlem Březinova 524/31, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2023, č. j. 30 Cdo 1614/2023-427, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2022, č. j. 68 Co 200/2022-371, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 1. 2022, č. j. 10 C 8/2021-353, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 36 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 Listiny.
2. V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, byla dne 12. 7. 2017 provedena mobiliární exekuce majetku stěžovatele v rámci exekučního řízení vedeného Exekutorským úřadem v Přerově pod sp. zn. 103 EX 2840/2015, v rámci které byla část movitého majetku stěžovateli zabavena. Protože bylo výše uvedené exekuční řízení zastaveno, byl stěžovatel dne 3. 8. 2017 vyzván, aby si vyzvedl zabavený majetek. Ten tak odmítl učinit pro údajnou neúplnost zabaveného majetku. Dne 2. 2. 2018 byl zabavený majetek v rámci paralelně probíhajícího exekučního řízení předán Exekutorskému úřadu Brno-venkov. Toto exekuční řízení bylo ovšem rovněž zastaveno a stěžovatel byl vyzván, aby si vyzvedl zabavený majetek. Ten tak učinil 23. 7. 2020, kdy si zabavený majetek bez výhrad převzal.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Postačí proto uvést, že obecné soudy rozhodovaly o žalobě, jíž se stěžovatel domáhal vůči státu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem soudního exekutora v exekučním řízením vedeným pod sp. zn. 103 EX 2840/2015 v celkové výši 1 253 080 Kč, a to z titulu ztráty zabavených věcí a věcí neuvedených v mobiliárním soupisu majetku.
5. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") stěžovaným rozsudkem žalobu stěžovatele na zaplacení shora uvedené částky z titulu náhrady škody zamítl (výrok I.), a to pro neunesení důkazního břemene. Před vydáním meritorního rozhodnutí obvodní soud stěžovatele řádně poučil o povinnosti doplnění tvrzených skutečností v souladu s §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
6. O odvolání stěžovatele rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem zamítavé rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.
7. Dovolání stěžovatele bylo v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a to především pro neuvedení dovolacího důvodu.
8. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, ve které se ovšem zaobírá především skutkovou polemikou a vesměs uplatňuje obdobnou argumentaci jako během předchozích řízení (tedy v jím podaném odvolání a dovolání). Stěžovatel tak opakovaně rozporuje paušálnost poučení obvodního soudu vzhledem k doplnění svých skutkových tvrzení a namítá neprovedení navržených důkazů obvodním soudem. Nadto k rozhodnutí Nejvyššího soudu namítá porušení práva na spravedlivý proces, které spatřuje v tom, že nelze po stěžovateli, potažmo po jeho právním zástupci, požadovat znalost "neustále se měnící judikatury Nejvyššího soudu a těmto judikátům přizpůsobovat náležitosti svých podání."
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
11. K námitkám uvedeným v ústavní stížnosti Ústavní soud především uvádí, že ústavněprávní argumentace stěžovatele je velmi okrajová, přičemž námitky uplatněné v předchozích řízeních zastřešuje obecnými odkazy na ustanovení Listiny či Úmluvy. Vzhledem však k tomu, že podstata ústavní stížnosti spočívá spíše ve vyjádření nesouhlasu stěžovatele se způsobem interpretace a aplikace podústavního práva obecnými soudy bez tomu odpovídající ústavněprávní argumentace, považuje Ústavní soud za nezbytné připomenout, že není a ani nemůže vystupovat jako další instance v systému obecného soudnictví, a tedy nemůže přezkoumávat rozhodnutí soudů prizmatem podústavního práva, neboť mu nenáleží pravomoc podrobit napadená rozhodnutí přezkumu běžné zákonnosti tak, jak činí soudy rozhodující o opravných prostředcích. Interpretace a aplikace podústavního práva je tedy plně na obecných soudech, přičemž polemikou s právními závěry v jejich rozhodnutích se Ústavní soud zabývá pouze v případech porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, k němuž však v nynějším případě nedošlo.
12. Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadených rozhodnutí. Obvodní i městský soud totiž podle názoru Ústavního soudu při svém rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily, právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině (zejména s ohledem na čl. 36 odst. 3 Listiny), přičemž dostatečně vyložily, proč stěžovatelem uplatněným nárokům nevyhověly. Závěry obecných soudů tak nelze považovat svévolné, při hodnocení provedené interpretace a aplikace podústavních norem neshledal Ústavní soud extrémní rozpor s principy spravedlnosti a ani nelze konstatovat, že by se obecné soudy odchýlily od zákonem stanoveného a obecně akceptovaného významu aplikovaných právních norem. V daném případě tak není dán důvod pro kasační zásah Ústavního soudu. Obecné soudy naopak postupovaly v souladu s jejich ustálenou rozhodovací praxí a jejich závěry zůstávají konzistentní, čímž je zachován prvek předvídatelnosti soudního rozhodování. Ani na postupu obecných soudů tak Ústavní soud neshledává vady, které by mohly odůvodnit jeho kasační zásah. Z podání stěžovatele je naopak patrné, že právo na spravedlivý proces spíše zaměňuje s (neexistujícím) právem na úspěch ve věci samé.
13. Ke stěžovatelovým námitkám uplatněným v ústavní stížnosti, se kterými se již vesměs během předchozího řízení dostatečně vypořádaly obecné soudy, dodává Ústavní soud ve stručnosti následující.
14. V první řadě stěžovatel namítá nedostatečnost poučení soudu prvního stupně dle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (dle §5 o. s. ř. mají soudy poučovací povinnost). Zároveň je ale nutné podotknout, že důkazní břemeno a břemeno tvrzení leží na straně žalobce a je pouze na něm, aby na výzvu soudu doplnil nezbytná skutková tvrzení, jinak se vystavuje nepříznivým následkům neunesení břemena tvrzení a důkazního břemena.
15. Námitkou tvrzeného nedostatečného poučení se zabýval městský soud. Ten v odst. 12 odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatuje, že obvodní soud "v rámci uděleného poučení příkladmo zmínil též některé rozlišující znaky, které lze k individualizaci věcí využít jako je např. barva, výrobce, výrobní číslo, rok výroby apod." Vzhledem k tomu, že stěžovatel znal obsah svého podání a zároveň se mu dostalo i řádného poučení ze strany obvodního soudu, neshledává Ústavní soud námitku paušálnosti poučení opodstatněnou. Civilní proces se řídí zásadou dispoziční a je tak na žalobci tvrdit rozhodné skutečnosti, a to především dostatečně určitě (§101 odst. 1 o. s. ř.). Není-li tato povinnost tvrzení ani po výzvě soudu splněna, musí následovat zákonem stanovený nepříznivý následek. V případě stěžovatele je přitom zjevné, že této povinnosti nedostál a právě proto nebyl v soudním řízení úspěšný. Námitka týkající se vadného poučení pro jeho paušálnost je tak zjevně neopodstatněná.
16. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce, že se obecné soudy nezabývaly všemi navrženými důkazy. Zde je třeba podotknout, že soudy v civilním procesu nemusí provést všechny důkazy navržené účastníky řízení, ale dle §120 odst. 1 o. s. ř. "soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede." V případě že se soud rozhodne účastníkem navržený důkaz neprovést, je třeba tento postup řádně zdůvodnit. Obvodní soud tak učinil v bodech 15.-17. napadeného rozhodnutí, ve kterých vyjmenovává důkazy navržené stěžovatelem a zdůvodňuje, proč je nelze použít k objasnění skutkového stavu. Obdobně postupoval i městský soud, který zopakoval některé ze stěžovatelem navržených důkazů (bod 14 rozhodnutí). Dále se vypořádává s námitkami, že obvodní soud neprovedl navržené důkazy, které měly vést k upřesnění podání. Ke shora uvedenému nemůže Ústavní soud než konstatovat, že se obecné soudy vypořádaly s navrženými důkazy adekvátně a ani zde se nedopustily neústavního postupu.
17. Z tohoto důvodu nedošlo v záhlaví uvedenými rozhodnutími obvodního soudu a městského soudu ke stěžovatelem namítanému zásahu do práv garantovaných čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy, ve spojení s čl. 36 Listiny.
18. Dále stěžovatel napadá odmítavé rozhodnutí Nejvyššího soudu. K tomu je třeba především konstatovat, že dle ustanovení §241a o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání i uvedení dovolacího důvodu. Vzhledem k tomu, že vymezením tohoto důvodu je dovolací soud v následném řízení vázán, nelze považovat tuto obligatorní náležitost za splněnou pouhým odkazem na zákonné ustanovení, což dlouhodobě dovozuje Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře, která proto nemůže být považována za překvapivou (viz příkladmo usnesení ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://nsoud.cz/judikatura). Nadto ve své judikatuře zdejší soud potvrdil, že důsledky nenaplnění této obligatorní náležitosti jsou zákonem zcela jasně dány. Slovy Ústavního soudu tak platí, že "odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků" (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Námitkám stěžovatele, týkajícím se rozhodnutí dovolacího soudu, proto nelze dát za pravdu a je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud tvrzená základní práva stěžovatele neporušil.
19. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tj. i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
20. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně konformně, a že jejich odůvodnění vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí a nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu.
21. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji usnesením mimo ústní jednání podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu