ECLI:CZ:US:2023:3.US.2384.23.1
sp. zn. III. ÚS 2384/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Galiny Sažinové, zastoupené JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem, se sídlem Praha 5, Nádražní 344/23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2023 č. j. 21 Cdo 523/2023-271, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2022 č. j. 4 Co 207/2022-207 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. července 2022 sp. zn. 19 Co 1208/2021, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Ing. Jiřího Tanzera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva dle článku 6 odst. 1, článku 8, článku 13 a článku 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, článku 36 odst. 1 a 2, článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 41 a článku 47 Listiny základních práv EU, jakož i článku 14 a článku 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala žalobu pro zmatečnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 2. 12. 2021 č. j. 19 Co 1208/2021-101, jež se týkalo žaloby o vyklizení nemovitostí a v němž byla stěžovatelka v postavení žalované.
3. Napadeným usnesením ze dne 22. 7. 2022 sp. zn. 19 Co 1208/2021 krajský soud rozhodl o zastoupení stěžovatelky (žalované) tak, že nepřipustil její zastoupení zmocněncem na základě plné moci HABEAS CORPUS, spolek, se sídlem Ocelkova 643/20, Praha 9. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud zdůraznil, že dle zákonné úpravy se účastník může dát v řízení zastupovat zástupcem, jehož si zvolí, ovšem zvolený zástupce může být pouze fyzická osoba, nejedná-li se o zastupování podle ustanovení §26 nebo 26a o. s. ř. (§24 odst. 1 o. s. ř.). Krajský soud současně konstatoval, že projednávaná věc není typem řízení, v němž je zastoupení účastníka právnickou osobou přípustné a žalovaná ani její zástupce nejsou v postavení osob, u nichž by toto zastoupení bylo možné. Z těchto důvodů krajský soud toto zastoupení nepřipustil.
4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka odvolání. Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 18. 10. 2022 č. j. 4 Co 207/2022-207 ve shora uvedené věci o vyklizení nemovitostí, o žalobě na obnovu řízení a o žalobě pro zmatečnost tak, že potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud se zcela ztotožnil s důvody, které soud prvního stupně vedly k vydání napadeného usnesení, toto usnesení označil za věcně správné, a proto je podle §219 o. s. ř. potvrdil.
5. O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 6. 2023 č. j. 21 Cdo 523/2023-271 tak, že je odmítl, neboť dovodil, že není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka se domnívá, že Nejvyšší soud porušil její základní práva tím, že v napadeném usnesení vyložil ústavně nekonformním způsobem dovolací důvod z bodu 8 jejího dovolání, který se týkal nesprávného posouzení otázky zastupování stěžovatelky právnickou osobou (spolkem HABEAS CORPUS). V této souvislosti stěžovatelka uvádí, že jde o přípustný dovolací důvod dle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se Vrchní soud v Praze odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a dostal se minimálně do rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015 sp. zn. 22 Cdo 4165/2014 a s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. 93 Co 111/2013. Uvedený dovolací důvod má podle stěžovatelky i ústavní rozměr, neboť zasahuje do základních práv stěžovatelky a svobodná volba zástupce je podřaditelná pod článek 6 odst. 1, článek 8 či článek 14 Úmluvy. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na dřívější rozhodnutí Ústavního soudu, podle nichž je Nejvyšší soud v rámci dovolání povinen posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele. Stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud na výslovnou námitku ohledně přípustnosti dovolání nereagoval a dostal se tak do rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
7. Stěžovatelka dále namítá, že se Nejvyšší soud nevypořádal dostatečně ani s dovolacím důvodem z bodu 9 až 13 jejího dovolání, kde uvádí, že soudy prvního a druhého stupně opomněly provést navrhované důkazy, které podle stěžovatelky odůvodňují a opravňují zastoupení spolkem HABEAS CORPUS v předmětné věci podle §26 odst. 3 o. s. ř. Tím, že soudy tyto důkazy neprovedly, došlo podle stěžovatelky k nesprávnému zjištění skutkového stavu a vyvození nesprávných právních závěrů, na kterých byla založena jejich rozhodnutí. I tato námitka má podle stěžovatelky ústavní rozměr.
8. Soudy všech stupňů podle stěžovatelky pochybily, neboť rozhodovaly v neveřejném zasedání, čímž zmařily veřejnou prezentaci věci, veřejné projednání důkazů a účast veřejnosti na řízení. Stěžovatelka je toho názoru, že tak došlo k manipulaci s důkazy, jejich zkreslování a k porušení jejích základních práv. Obecné soudy podle stěžovatelky porušily zásadu kontradiktornosti řízení mimo jiné i tím, že její podání (dovolání, podání vrchnímu soudu ze dne 22. 8. 2022) nezaslaly protistraně k vyjádření.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Vlastní posouzení věci Ústavním soudem
10. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (článek 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
11. Ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci a aby při tom mohl zohlednit jím předestřená tvrzení a důkazy. Tyto požadavky mají sloužit především zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů. Jednotlivě ani ve svém celku zároveň nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) dotýkalo v samotné jeho podstatě a fakticky by tak znemožňovalo jeho uplatnění [například nález ze dne 25. srpna 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04 (N 165/38 SbNU 319)]. Jsou-li v konkrétním případě splněny předpoklady projednání návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající tomuto základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl [srov. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)]
12. Uvedená východiska se uplatní i ve vztahu k dovolání podle občanského soudního řádu. Z ústavního pořádku sice nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (zřejmě by obstála i právní úprava, která by takovéto prostředky nepřipouštěla vůbec), pakliže je však právní řád připouští, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce [nález ze dne 11. února 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)].
13. Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. V projednávaném případě stěžovatelka zdůvodnila splnění podmínek přípustnosti svého dovolání tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poukázala v tomto ohledu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015 sp. zn. 22 Cdo 4165/2014 a také na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. 93 Co 111/2013. Nejvyšší soud nicméně tuto argumentaci neakceptoval a dospěl k závěru, že uvedená námitka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu s citovanými soudními rozhodnutími. Tento svůj závěr Nejvyšší soud zcela dostatečně odůvodnil, přičemž mimo jiné uvedl, že odvolací soud konstatování nepřípustnosti zastoupení nezaložil na závěru o "zprostředkovaném zastoupení" (jak bylo řešeno v dovolatelkou citovaném usnesení Nejvyššího soudu), nýbrž na závěru o přímém zastoupení právnickou osobou.
15. Jak Ústavní soud již dříve zdůraznil, i odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající podané dovolání pro nepřípustnost musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti, kdy z něj musí být dostatečně patrno, jakým procesním postupem a na základě jakých důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o nepřípustnosti podaného dovolání [viz nález ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361)]. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že dovolací soud tyto podmínky naplnil, když řádně a logicky zdůvodnil svůj závěr o nepřípustnosti předkládané námitky.
16. Nejvyšší soud pak podle názoru Ústavního soudu nepochybil ani ve způsobu, jímž se vypořádal s námitkou, kterou stěžovatelka soudům vytýkala, že bezdůvodně neprovedly jí navržené důkazy odůvodňující zastoupení spolkem HABEAS CORPUS v předmětné věci i z důvodu dle §26 odst. 3 o. s. ř. Ani v této části Nejvyšší soud neshledal naplnění podmínek přípustnosti dovolání, přičemž konstatoval, že námitka o neprovedení navržených důkazů je tradičně dovolacím soudem posuzována jako tzv. jiná vada řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení žalované o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže. Nadto Nejvyšší soud dodal, že z podání stěžovatelky nevyplývalo, že by navrhované důkazy měly směřovat k odůvodnění zastoupení stěžovatelky podle ustanovení §26 odst. 3 o. s. ř., a zdůraznil, že k závěru, zda je dána podmínka možnosti zastoupení podle citovaného ustanovení, nebylo zapotřebí provádět žádné dokazování.
17. Ústavní soud zdůrazňuje, že ingerence do shora uvedených úvah Nejvyššího soudu se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušit jedině v situaci, kdyby takové rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad). K takovému pochybení však podle názoru Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo, neboť Nejvyšší soud zcela dostatečně vysvětlil své úvahy při posouzení přípustnosti uvedené námitky.
18. Pokud stěžovatelka dovozuje přípustnost svého dovolání z judikatury Ústavního soudu, podle níž jsou předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. naplněny i tehdy, pokud dovolatel uvede, že se odvolací soud při řešení určité otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, nelze její námitce přisvědčit za situace, kdy stěžovatelka v podaném dovolání neuvádí, jaká judikatura Ústavního soudu měla podle ní být v rozporu se závěry odvolacího soudu co do otázky přípustnosti zastoupení stěžovatelky právnickou osobou. I v této souvislosti totiž musí dovolatel relevantní otázku předkládanou v dovolání konfrontovat s konkrétními rozhodnutími Ústavního soudu, neboť jen tak může uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, což stěžovatelka neučinila.
19. Ústavní soud má za to, že soudy prvního a druhého stupně nevybočily z mezí článku 36 odst. 1 Listiny, neboť svůj právní závěr o nepřípustnosti zastoupení stěžovatelky spolkem HABEAS CORPUS řádně a logicky zdůvodnily, přičemž postupovaly v intencích ustanovení §24 odst. 1 o. s. ř, jakož i §26 odst. 3 o. s. ř., a nedopustily se jejich svévolného výkladu. Ústavní soud se ztotožňuje s konstatováním Nejvyššího soudu, který uvedl, že k otázce přípustnosti zastoupení podle citovaného ustanovení nebylo třeba provádět žádné dokazování, neboť skutečnost, zda jde v konkrétní věci o řízení vymezené v §26 odst. 3 o. s. ř. (tedy řízení ve věcech ochrany před diskriminací na základě pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženství, víry, světového názoru, zdravotního postižení, věku anebo sexuální orientace), mohly obecné soudy posoudit již na základě obsahu žaloby. Spatřuje-li tedy stěžovatelka porušení svých základních práv v opomenutí jí předkládaných důkazů, nelze ani tomuto argumentu přisvědčit.
20. Pokud stěžovatelka dále namítá porušení práva na veřejnost a ústnost jednání, Ústavní soud zdůrazňuje, že tato práva nejsou absolutní. V projednávaném případě stěžovatelka ústavní stížností napadá rozhodnutí, v nichž obecné soudy nerozhodovaly ve věci samé, nýbrž pouze o procesní otázce spočívající v tom, zda má být připuštěno zastoupení stěžovatelky právnickou osobou. Jednalo se tedy pouze o procesní rozhodnutí v rámci zkoumání podmínek řízení podle §103 o. s. ř., pro které zákon nevyžaduje veřejné ústní jednání. Ani v této námitce tedy Ústavní soud stěžovatelce nepřisvědčil. Za porušení stěžovatelčiných základních práv pak rovněž nelze považovat tu skutečnost, že její podání nebyla v předmětném řízení, týkajícím se čistě procesní otázky stěžovatelčina zastoupení, zaslána k vyjádření protistraně.
21. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu