ECLI:CZ:US:2023:3.US.24.23.1
sp. zn. III. ÚS 24/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky LABETA, a.s., se sídlem Dřenice 81, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 62, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2022, č. j. 23 Cdo 2938/2020-320, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2020, č. j. 58 Co 83/2020-262, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byl porušen čl. 90 Ústavy České republiky a rovněž její právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, se stěžovatelka (kupující) domáhala po žalované (prodávající) zaplacení blíže specifikované částky jako kupní ceny oproti vrácení předmětu koupě a rovněž zaplacení náhrady škody způsobené vlastnostmi vadného výrobku. Na počátku uzavřela stěžovatelka se žalovanou kupní smlouvu na balicí linku na sypký materiál. Stroj však od počátku vykazoval různé vady a nedosahoval ani slibovaných parametrů. Přes opakované reklamace a opravy nedošlo ke zlepšení a s ohledem na znalecké posudky potvrzující oprávněnost vytýkaných vad a neochotu žalované vady odstranit stěžovatelka odstoupila od kupní smlouvy. S ohledem na závazky s odběrateli však byla nucena linku dále využívat.
3. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud I. stupně shledal nárok stěžovatelky důvodným a přiznal jí nárok na vrácení kupní ceny snížené o opotřebení balicí linky oproti povinnosti stěžovatelky vydat stroj žalované. Co do zaplacení částky z titulu odstoupení od smlouvy obvodní soud žalobu zamítl, avšak uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu škody.
4. V návaznosti na odvolání stěžovatelky i žalované změnil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") část rozsudku obvodního soudu tak, že žalobu o zaplacení kupní ceny oproti povinnosti stěžovatelky vydat stroj zamítl, část rozsudku týkající se náhrady škody zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Městský soud přitom uvedl, že stěžovatelka nemohla platně odstoupit od kupní smlouvy, neboť po objevení vad, a i poté, co od kupní smlouvy odstoupila, stroj dále používala k další výrobě. Stěžovatelka tak nesplnila podmínku vyplývající z §2110 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), tedy povinnost vrátit věc ve stavu, v jakém ji obdržela, když na danou situaci současně nedopadá ani žádný ze zákonných důvodů, který by dodržení této povinnosti vyloučil. Městský soud uložil obvodnímu soudu, aby se znovu zabýval otázkou, zda předmětem kupní smlouvy bylo vadné plnění, zda stěžovatelce vznikla škoda a příčinnou souvislostí mezi vadným plněním a vznikem škody.
5. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud dle §243d odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítl. Zabýval se přitom otázkou výkladu §2110 písm. d) o. z., tedy zda lze odstoupit od smlouvy v situaci, kdy kupující poté, co objeví vadu věci, tuto věc dále užívá. Dovolací soud dospěl k závěru, že citované ustanovení nedopadá na situaci, kdy k užívání věci dojde i poté, co byla vada objevena, a přisvědčil proto závěru městského soudu, že v případě stěžovatelky nebyla naplněna žádná ze zákonných výjimek z pravidla, že kupující nemůže odstoupit od smlouvy, nemůže-li věc vrátit v tom stavu, v jakém ji obdržel.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vysvětlila, že s ohledem na závazky k velkým obchodním řetězcům nemohla zakoupenou balicí linku po zjištění vad, a následně ani po odstoupení od kupní smlouvy až do konečného vyřešení sporu, vyřadit z provozu. Stěžovatelka je přesvědčena, že její postup byl v souladu s obecnou prevenční povinností, neboť odstavením balicí linky by se neustále navyšovala jí vzniklá škoda, kterou by byla nucena následně vymáhat po prodávající. Počínala-li si tedy tak, že mírnila majetkovou újmu prodávající a byla-li jí připravena kompenzovat další užívání stroje v období po odstoupení od kupní smlouvy, měl takové řešení soud odvolací i dovolací považovat za legitimní a spravedlivé.
7. Dovolacímu soudu stěžovatelka proto vytýká, že se omezil toliko na výklad §2110 písm. b) a d) o. z., aniž by ctil individuální přístup, neboť se nevypořádal s konkrétními okolnostmi případu, zejména právě výraznou majetkovou újmou obou smluvních stran, která by jim vznikla ukončením provozu balicí linky. Na danou situaci měl podle stěžovatelky městský soud i Nejvyšší soud analogicky aplikovat §2110 písm. d) o. z. Současně stěžovatelka oběma soudům vytýká, že - s ohledem na spravedlivé řešení sporu - neprolomily formální zásadu, že volba nároku z titulu vad nemůže být měněna bez souhlasu druhé smluvní strany, a nezabývaly se možností přiznání stěžovatelkou uplatněného nároku z titulu slevy z kupní ceny.
8. Lze proto shrnout, že podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelčina polemika se závěry odvolacího a dovolacího soudu, že výklad §2110 o. z. nepřipouští možnost kupujícího odstoupit od kupní smlouvy v případě, že zakoupenou věc i nadále užíval.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
11. Při hodnocení opodstatněnosti námitek stěžovatelky zaměřených na zpochybnění výkladu a aplikaci §2110 o. z. je nutné především uvést, že nepředložila relevantní argumentaci, ze které by vyplynulo, že způsob interpretace provedený obecnými soudy by bylo možno označit za ústavně excesivní a porušující její základní práva. Obecné soudy se totiž velmi pečlivě a podrobně vypořádaly s otázkou naplnění podmínek pro odstoupení stěžovatelky od kupní smlouvy, a to jak s odkazem na vlastní judikaturu, tak s přihlédnutím k Úmluvě OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (publikované pod č. 160/1991 Sb.) a neopomenuly vzít do úvahy ani relevantní literaturu vztahující se k této problematice.
12. Ústavní soud tedy přisvědčil názoru obecných soudů, jejichž závěry přitom nepovažuje za výsledek jejich svévole a provedenou interpretaci a aplikaci podústavních norem neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti či v jiném než zákonem stanoveném a obecně akceptovaném významu, což by teprve v daném případě mohlo založit důvod pro jeho kasační zásah. Naopak obecné soudy byly v hodnocení výše uvedených otázek konzistentní, jejich závěry se nevymykají ustálené soudní praxi, současně však neopomenuly zohlednit právě ani specifické okolnosti rozhodované věci, zejména když městský soud uložil obvodnímu soudu zabývat se důsledněji případnými nároky stěžovatelky na náhradu škody, konkrétně otázkou existence vadného plnění ze strany prodávající, otázkou vzniklé škody stěžovatelce i příčinné souvislosti mezi vadným plněním a touto škodou. Zde teprve se totiž nabízí možnost onoho stěžovatelkou vzpomínaného spravedlivého řešení mezi oběma smluvními stranami.
13. Po přezkoumání ústavní stížností napadených částí rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně konformně, a že jejich odůvodnění vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí. Ústavní soud v jejich postupu neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky.
14. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu