ECLI:CZ:US:2023:3.US.2460.22.1
sp. zn. III. ÚS 2460/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obce Dobrá Voda u Českých Budějovic, sídlem U Domova důchodců 1356/33, Dobrá Voda u Českých Budějovic, zastoupené Mgr. et Mgr. Jánem Procházkou, advokátem, sídlem U Černé Věže 304/9, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2022 č. j. 30 Cdo 2818/2021-238, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2021 č. j. 29 Co 102/2020-216 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. října 2019 č. j. 15 C 114/2019-154, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatelka (žalobkyně) se po vedlejší účastnici řízení (žalované) domáhala zaplacení částky 724 548 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu Okresního soudu v Českých Budějovicích, který v řízení vedeném pod sp. zn. 33 C 225/2012 (dále též "původní řízení"), v němž stěžovatelka vystupovala jako žalovaná, jednal v době od 14. 4. 2016 do 22. 3. 2017, kdy bylo řízení zastaveno (viz usnesení ze dne 22. 3. 2017 č. j. 33 C 225/2012-561, jehož právní moc nastala dne 8. 4. 2017), aniž byly splněny podmínky řízení spočívající v nedostatku způsobilosti být účastníkem řízení na straně tehdejší žalobkyně (obchodní společnosti Dominant Construction, s. r. o.), když k zániku její způsobilosti došlo výmazem z obchodního rejstříku dne 14. 4. 2016 na základě usnesení Okresního soudu v Bratislavě ze dne 18. 12. 2015 sp. zn. 34 CBR 199/2014, jímž byla obchodní společnost Dominant Construction, s. r. o. zrušena bez likvidace z důvodu nedostatku majetku. Stěžovatelkou žalovaná částka pak představovala odměnu uhrazenou právnímu zástupci stěžovatelky za provedení celkem 15 úkonů právní služby v řízení před Okresním soudem v Českých Budějovicích ve výše uvedeném období.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 17. 10. 2019 č. j. 15 C 114/2019-154 žalobu na zaplacení výše uvedené částky zamítl (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II.). Obvodní soud shledal, že byly splněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu za vzniklou škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu"), tj. existence nesprávného úředního postupu podle §13 zákona o odpovědnosti státu za škodu (spočívajícího v nevydání rozhodnutí o zastavení řízení v přiměřené lhůtě), jakož i existence škody a příčinné souvislosti. Přesto žalobu s odkazem na §31 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu za škodu zamítnul, neboť náklady vynaložené stěžovatelkou v původním řízení (u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 33 C 225/2012) nebyly vynaloženy na nápravu nesprávného úředního postupu účelně, když právní zástupce stěžovatelky nekonal v onom řízení s péčí řádného hospodáře a sám neinicioval zastavení soudního řízení. Za jediný účelně vynaložený náklad by obvodní soud mohl považovat případné vznesení námitky týkající se absence právní subjektivity obchodní společnosti Dominant Construction, s. r. o., která však v původním řízení nezazněla. Ostatní náklady vzniklé v původním řízení v době od 14. 4. 2016 do 22. 3. 2017 nebyly vynaloženy na nápravu nesprávného úředního postupu, nýbrž šlo o náklady, které směřovaly k jednotlivým procesním úkonům (např. vyjádření k žalobě, doplnění tvrzení, provádění dokazování).
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v pořadí prvním rozsudkem ze dne 28. 5. 2020 č. j. 29 Co 102/2020-178 změnil jemu předcházející rozsudek obvodního soudu tak, že žalobě vyhověl a vedlejší účastnici řízení uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 724 548 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 105 831,30 Kč (výrok II.). Na rozdíl od obvodního soudu dospěl městský soud k závěru, že nejde o škodní nárok ve smyslu §31 zákona o odpovědnosti státu za škodu, tedy o náklady vynaložené na odstranění nezákonného rozhodnutí, resp. nesprávného úředního postupu, nýbrž že náklady, které stěžovatelka vynaložila v původním řízení, jsou vlastní škodou, která jí vznikla v přímé příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem.
5. Proti rozsudku městského soudu podala vedlejší účastnice řízení dovolání, kterému Nejvyšší soud vyhověl a rozsudkem ze dne 30. 11. 2020 č. j. 30 Cdo 2989/2020-198 měnící rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, aby zkoumal, zda jsou splněny podmínky §31 zákona o odpovědnosti státu za škodu, tedy zda jde o náklady účelně vynaložené na změnu či zrušení nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu a současně zda poškozený neměl možnost je uplatnit v průběhu řízení na základě procesních předpisů anebo mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána (srov. §31 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu). Jinak řečeno, zákon vylučuje náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech řízení tam, kde buď již byla v původním řízení přiznána, anebo sice přiznána nebyla, avšak potom pouze tehdy, neměl-li poškozený možnost uplatnit nárok na náhradu nákladů na základě procesních předpisů. Z hypotézy §31 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu za škodu vyplývá, že se netýká osob, které vynaložily náklady toliko v souvislosti s vydaným nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nikoliv však za účelem jejich odstranění.
6. Následně městský soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 22. 4. 2021 č. j. 29 Co 102/2020-216 zamítavý rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení na náhradě nákladů odvolacího a (předchozího) dovolacího řízení částku 900 Kč (výrok II.). S odkazem na §31 odst. 1 a 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu a judikaturu Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1424/2012) městský soud konstatoval, že v případě nároku na náhradu škody, která byla představována náklady na právní zastoupení stěžovatelky vynaloženými v původním řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 33 C 225/2012, nešlo o náklady účelně vynaložené na změnu či zrušení nezákonného rozhodnutí či odklizení nesprávného úředního postupu, nýbrž o náklady, jejichž náhradu bylo možno bez ohledu na reálnost jejich získání uplatnit v tomto původním řízení.
7. Proti v pořadí druhému rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 6. 2022 č. j. 30 Cdo 2818/2021-238 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Nejvyšší soud uvedl, že městský soud se od konstantní judikatury (v usnesení citované), jakož i od závazného právního názoru Nejvyššího soudu vysloveného v předchozím kasačním rozhodnutí (sp. zn. 30 Cdo 2989/2020), neodchýlil, pokud uzavřel, že v řešené věci nejde o náklady účelně vynaložené a tedy není naplněna ani jedna z podmínek stanovených v §31 odst. 1 a 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu. Poukaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 18/01 (N 53/26 SbNU 73; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) nepovažoval za přiléhavý, neboť v jejím případě nebyl naplněn předpoklad příčinné souvislosti. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud ještě dodal, že stěžovatelce v postavení žalované v řízení u Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 33 C 225/2012 nic nebránilo, aby sama označila důkazy k prokázání zániku právní osobnosti tehdejší žalobkyně a podala návrh na zastavení řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Zdůrazňuje, že přestože bylo obecnými soudy konstatováno splnění všech předpokladů odpovědnosti státu, výsledek byl, že stěžovatelka nemá nárok na náhradu škody, neboť nešlo o náklady účelně vynaložené na změnu či zrušení nezákonného rozhodnutí či odklizení nesprávného úředního postupu. Vyslovuje přesvědčení [s poukazem na základní principy vzniku odpovědnosti státu (srov. §1 a §3 zákona o odpovědnosti státu za škodu) a výše zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 18/01], že pokud bylo zjištěno splnění všech předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, nemůže se stát za žádných okolností této odpovědnosti zprostit. Takový výklad §31 zákona o odpovědnosti státu za škodu, podle něhož není možné nárok na náhradu škody přiznat je podle stěžovatelky v příkrém rozporu s právem na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces, jakož i s principy právního státu. Podle stěžovatelky nešlo o náklady, které vynaložila za účelem odstranění nesprávného úředního postupu (ve smyslu §31 zákona o odpovědnosti státu za škodu), nýbrž o škodu, která vznikla v přímé příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem soudu, jak uváděl městský soud ve svém v pořadí prvním rozsudku. Dále polemizuje s odkazy městského soudu zmiňovanými v pořadí druhém rozsudku na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně rozsudky ze dne 24. 6. 2020 sp. zn. 30 Cdo 293/2019 či ze dne 29. 10. 2014 sp. zn. 30 Cdo 594/2013), které nepovažuje pro danou věc za přiléhavé. Nejvyššímu soudu vytýká, že se nezabýval jí nastolenou otázkou, zda měl být nárok na náhradu škody v podobě nákladů na právní zastoupení vynaložených účastníkem řízení v době, kdy druhý účastník již neexistoval, a přesto příslušný soud řízení nezastavil a dopustil se tak prokazatelně nesprávného úředního postupu, posouzen podle §31 zákona o odpovědnosti státu za škodu a jako takový odmítnut nebo měl být posouzen podle obecných ustanovení o odpovědnosti za škodu a v plném rozsahu přiznán. Stěžovatelka uzavírá, že pokud občanský soudní řád upravuje povinnost soudu zjišťovat podmínky řízení kdykoliv v jeho průběhu a soud této povinnosti nedostojí, nelze plnění těchto povinností přenášet na účastníky řízení.
III.
Vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení
9. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a České republice - Ministerstvu spravedlnosti, jako potenciální vedlejší účastnici řízení. Od obvodního soudu a Okresního soudu v Českých Budějovicích si dále vyžádal příslušné spisy (sp. zn. 15 C 114/2019 a sp. zn. 33 C 225/2012).
10. Nejvyšší soud v prvé řadě odkázal na obě svá předchozí rozhodnutí vydaná v této věci. Z pozice možností, které Nejvyšší soud měl při přezkumu věci, poukazuje na to, že se vůbec nemohl zabývat otázkou existence škody, neboť šlo o otázku skutkovou. Ustanovení §31 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu za škodu nezužuje rozsah odpovědnosti státu, nýbrž ji rozšiřuje, pročež nemůže jít o porušení práva zaručeného v čl. 36 odst. 3 Listiny. Výklad zastávaný Nejvyšším soudem nepředstavuje svévolné a bezdůvodné rozlišování mezi charakterem vzniklé škody či mezi jednotlivými poškozenými. Nejvyšší soud vyslovuje pochybnost i nad závěrem o nesprávném úředním postupu. Z žádného ustanovení občanského soudního řádu nelze dovodit, že by soud musel ověřovat pravdivost skutečností, které byly v minulosti osvědčeny (např. ohledně právní osobnosti účastníků řízení, nota bene u zahraničních právnických osob).
11. Městský soud i obvodní soud ve vyjádřeních k ústavní stížnosti zcela odkázaly na odůvodnění svých rozsudků.
12. Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, které byla ústavní stížnost rovněž zaslána, se nevyjádřila, z čehož Ústavní soud v souladu s poučením obsaženým ve výzvě k vyjádření usoudil, že se svého postavení vedlejší účastnice řízení vzdala.
13. Vyjádření účastníků řízení zaslal Ústavní soud stěžovatelce k replice. Ta mohla reagovat pouze na vyjádření Nejvyššího soudu, neboť městský soudu a obvodní soud pouze odkazovaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Zdůrazňuje, že její nárok byl hodnocen z hlediska §31 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu za škodu, ačkoliv ona sama se snažila uplatnit jej podle obecných ustanovení občanského zákoníku. Je to soud, kdo rozhoduje o právní kvalifikaci nároku, a vyhodnotily-li jej obecné soudy jako nárok podle §31 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu za škodu, nepostupovaly správně. Nesouhlasí s tvrzením Nejvyššího soudu, že nebyly splněny všechny předpoklady vzniku odpovědnosti státu za vzniklou škodu, když splnění všech předpokladů konstatovaly jak obvodní soud, tak i městský soud. Rovněž se domnívá, že byl zjištěn a prokázán nesprávný úřední postup a Nejvyšší soud se až ve svém vyjádření (a nikoliv ve svém rozhodnutí) snaží tyto závěry relativizovat. Dále zdůrazňuje, že zkoumání splnění podmínek řízení je povinností soudu, nikoliv účastníků řízení. Závěrem uvádí, že pokud se stát dopustí nesprávného úředního postupu a způsobí jinému škodu, musí být povinen k její náhradě.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
16. Stěžovatelka brojí proti zamítnutí její žaloby na náhradu škody. Nesouhlasí s tím, že jí nárok nebyl přiznán, ačkoliv byly splněny předpoklady odpovědnosti státu za škodu. K tomu Ústavní soud podotýká, že §31 odst. 1 a 2 zákona odpovědnosti státu za škodu umožňuje, aby náhrada škody zahrnovala náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu, avšak jen tehdy, jestliže poškozenému tyto náklady skutečně vznikly a současně nebyly vypořádány v dotčeném řízení. Zákon tedy vylučuje náhradu tam, kde buď již náhrada nákladů byla v původním řízení přiznána, nebo sice přiznána nebyla, avšak poškozený měl možnost uplatnit nárok na náhradu nákladů řízení na základě procesních předpisů. Tato skutečnost je pak pro posouzení věci podstatná. Jinak řečeno, podmínkou přiznání náhrady škody je závěr o účelnosti vynaložených nákladů, jde-li o náklady na odstranění nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu (§31 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu za škodu), resp. nemožnost poškozeného (stěžovatelky) náhradu nákladů řízení uplatnit v původním řízení na základě procesních předpisů (§31 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu). Odkaz na procesní předpisy znamená, že je možno náhradu škody přiznat jen u těch nákladů řízení, které procesní předpis nahradit neumožňuje. Pokud jejich náhradu procesní předpis umožňuje, je náhrada škody vyloučena, bez ohledu na to, že poškozenému v původním řízení náklady přiznány nebyly. Měla-li tedy stěžovatelka možnost svůj nárok na náhradu nákladů řízení uplatnit v řízení, v němž jí tyto náklady (v důsledku nesprávného úředního postupu) vznikly, nemůže se jich domáhat v řízení podle zákona o odpovědnosti za škodu. Ustanovení §31 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu, jak již bylo uvedeno výše, takový postup vylučuje. Stěžovatelka při uplatnění svého nároku přitom postupovala podle zákona o odpovědnosti za škodu, když svůj nárok uplatnila nejprve u vedlejší účastnice řízení podle §6 odst. 2 písm. a) tohoto zákona a po jeho zamítnutí se obrátila na soud. Otázku, jak přistupovat k nákladům vynaloženým v souvislosti s vydaným nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem pak zodpověděl Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí (sp. zn. 30 Cdo 2989/2020).
17. Namítá-li stěžovatelka, že právní kvalifikace jí uplatněného nároku provedená obecnými soudy je nesprávná, když nárok měly posuzovat podle obecných ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti, pak jde z její strany o polemiku s podústavním právem, která ústavněprávní roviny nedosahuje. Jak sama správně uvádí (např. ve své replice), je věcí obecných soudů, jakým způsobem žalobou uplatněný nárok kvalifikují. Vstupovat do jejich hodnocení uplatněného nároku Ústavnímu soudu nepřísluší. Navíc nelze přehlédnout, že tvrzení, že jde o náhradu škody, která by se měla posuzovat podle obecných ustanovení o odpovědnosti a nikoliv podle speciálního zákona o odpovědnosti státu za škodu, začala stěžovatelka prosazovat až poté, co se ukázalo, že se svým nárokem podle zákona o odpovědnosti státu za škodu nebude zřejmě úspěšná (tedy po vydání kasačního rozsudku Nejvyššího soudu).
18. Ke stěžovatelčině námitce, že jí nelze odepřít právo na náhradu škody, je třeba uvést, že čl. 36 odst. 3 Listiny sice zakotvuje právo každého na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, avšak podmínky, za kterých lze toto právo uplatnit, upravuje zákon (viz čl. 36 odst. 4 Listiny). V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/01, o který se stěžovatelka opírá, Ústavní soud přitom nevyslovil, že by právo na náhradu škody vyplývající z odpovědnosti státu za škodu bylo absolutní, nýbrž zákonodárce omezil pouze v tom směru, že právo na náhradu škody nesmí být zcela popřeno. Posuzováno optikou stávající věci lze považovat za ústavněprávně akceptovatelnou úvahu obecných soudů vycházející ze znění §31 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu, že existovala-li možnost domáhat se náhrady nákladů řízení v řízení, v němž byl shledán nesprávný úřední postup (tzn. řízení vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 33 C 225/2012), je jejich přiznání v režimu zákona o odpovědnosti vyloučeno právě z důvodu možnosti uplatnit je v řízení původním. Je přitom irelevantní, že subjekt, na kterém by se stěžovatelka mohla "hojit" a vůči němuž by jí byl eventuálně nárok na náhradu nákladů přiznán v době rozhodnutí soudu, již neexistoval.
19. Stěžovatelka sice ve stížnostním petitu vysloveně nenavrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, avšak z obsahu ústavní stížnosti i z toho, že toto rozhodnutí přiložila k ústavní stížnosti, je zřejmé, že brojí i proti tomuto rozhodnutí. Ústavní soud však ani v postupu, ani v závěrech vyslovených v usnesení Nejvyššího soudu nespatřuje žádné pochybení. Nejvyšší soud jasně a srozumitelně vyjádřil, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil. Základ pro konečné posouzení věci přitom Nejvyšší soud položil již ve svém kasačním rozhodnutí, vůči němuž se stěžovatelka mohla vymezit, což také učinila.
20. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu