ECLI:CZ:US:2023:3.US.2462.23.1
sp. zn. III. ÚS 2462/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Walker management s. r. o., sídlem Bulharská 996/20, Praha 10, zastoupené advokátem Mgr. et Mgr. Jánem Procházkou, sídlem U Černé věže 304/9, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, č. j. 29 ICdo 115/2021-115, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2021, č. j. 101 VSPH 77/2021-88, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2020, č. j. 176 ICm 4227/2017-63, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka výslovně domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 11 odst. 1 Listiny. Z odůvodnění ústavní stížnosti je nicméně patrné, že stěžovatelka svojí argumentací napadá i v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení ostatně počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i toto usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad podání.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "insolvenční soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala vůči žalované (JUDr. Lenka Žídková, oddělená insolvenční správkyně dlužníka, společnosti Duarte Business, a. s.) určení, že pohledávka v celkové výši 6 070 356,16 Kč, uplatněná v přihlášce pohledávky č. 4 v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka, je po právu (bod I. výroku), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). K zamítnutí žaloby dospěl soud na základě toho, že žalovaná se dovolala zákonné odpovědnosti postupitele podle §527 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb."). V případě, že nebyla úplata za postupovanou pohledávku uhrazena, je nutno žalobu zamítnout, aniž by žalovaná musela započíst nároky dlužníka z odpovědnosti postupitele za postoupení neexistující, tj. právně vadné, pohledávky.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu. Takto rozhodl i přesto, že poté, co zopakoval dokazování, na rozdíl od insolvenčního soudu uzavřel, že postupní smlouva je podle §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. neplatná pro neurčitost. Vymezení postupovaných pohledávek by bylo určité mj. tehdy, odpovídal-li by součet pohledávek částce uvedené ve smlouvě o postoupení (v daném případě by se jednalo o částku 6 mil. Kč). Ze znaleckého posudku provedeného před insolvenčním soudem ovšem vyplývá, že v daném případě tomu tak není.
4. Následné dovolání stěžovatelky v záhlaví uvedeným usnesením odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné. Stěžovatelka totiž v dovolání přímo nezpochybnila závěr vrchního soudu o tom, že pohledávky uvedené ve sporné smlouvě o jejich postoupení nebyly dostatečně jasně identifikovány. Vrchnímu soudu vytýkala, že se měl zabývat tím, zda není možné rozhodnout o pravosti popřené pohledávky z jiného právního titulu (konkrétně z titulu bezdůvodného obohacení). Touto úvahou však zcela pominula okolnost, že Nejvyšší soud musí vycházet ze skutkového stavu, jak k němu dospěly soudy nižších stupňů, a naopak při posuzování dovolání nemůže akceptovat skutkové závěry samotného dovolatele, které by mu teprve umožnily zabývat se jiným právním posouzením. Vrchní soud totiž nedospěl k závěru, že by byl proveden jakýkoliv zápočet pohledávek ze strany dlužníka vůči společností S Morava leasing a. s., jelikož z provedených důkazů mimo jiné zjistil, že sporné pohledávky nezanikly započtením a byly v rámci insolvenčního řízení uplatněny vůči majetku dlužníka. Stěžovatelka tak podle Nejvyššího soudu výhradami obsaženými v dovolání ve skutečnosti primárně zpochybňuje hodnocení provedených důkazů, nikoliv zhodnocení právní otázky. Proto dovolání nemohlo být posouzeno jako přípustné.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že se domáhala v rámci řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, určení pravosti jí přihlášené pohledávky, když důvodem vzniku takové pohledávky byla nezaplacená úplata za její postoupení [jednalo se o pohledávku společnosti DELETE, s. r. o. za společností S Morava leasing a. s. (později společnost Erste leasing, a. s.) dle smlouvy o postoupení pohledávky mezi společností DELETE, s. r. o. jako postupitelem a dlužníkem jako postupníkem]. Dospěl-li vrchní soud k závěru, že postupní smlouva je z jím vyložených důvodů neplatná, měl se podle stěžovatelky zabývat tím, zda nelze tuto pohledávku přiznat stěžovatelce s odkazem na §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., neboť plněním z neplatné postupní smlouvy získal dlužník majetkový prospěch. Pokud se touto otázkou vrchní soud nezabýval, postupoval v rozporu zejména s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. 29 Odo 729/2006 [rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz]. Stěžovatelka nesouhlasí rovněž se závěrem Nejvyššího soudu, že argumentaci dovolání založila na vlastních skutkových závěrech. Skutkové závěry byly prý totiž po celou dobu řízení neměnné a stěžovatelka v rámci dovolání navrhovala k vyřešení otázku, zda soudy nižších stupňů postupovaly správně, pokud při zjištění neplatnosti postupní smlouvy neposoudily stěžovatelkou uplatněný nárok z jiného právního titulu, tedy z titulu bezdůvodného obohacení.
6. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny pak vyplývají kromě požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] také některé požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi obecnými soudy provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry může mít za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže jde o rozpor extrémní, který zpochybňuje výsledek soudního řízení [nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87) a již citovaný nález sp. zn. III. ÚS 84/94].
10. Ústavní soud tedy shrnuje, že základní ústavněprávní požadavek spočívá v tom, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů z nich vyvozené nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takové pochybení přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
11. K takovému závěru Ústavní soud dospěl především proto, že ze samotné (a velmi kuse pojaté) ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelka bez náležité ústavněprávní argumentace v podstatě jen opakuje některé námitky, které již uplatnila v předchozích fázích řízení; jedná se zejména o odkaz na dopis insolvenčního správce dlužníka Ing. Josefa Nožičky ze dne 28. 11. 2019, kdy jmenovaný uvádí, že sporná pohledávka společnosti DELETE s. r. o. za společností S Morava leasing a. s. nebyla této společnosti vrácena, ale byla dlužníkem započítána vůči pohledávce, kterou společnost S Morava leasing a. s. uplatňovala vůči dlužníku. Tímto vzájemným započtením došlo podle jmenovaného insolvenčního správce k zániku uvedené pohledávky, a proto tuto ani nezaevidoval do majetkové podstaty dlužníka (srov. k tomu odst. 9 odůvodnění napadeného rozsudku insolvenčního soudu). Stěžovatelka ovšem v této souvislosti v ústavní stížnosti vůbec nezohledňuje obsáhlé a racionálně odůvodněné závěry obecných soudů, z nichž tyto dovodily, že k uvedenému zápočtu, kterým měla sporná pohledávka nakonec zaniknout, vůbec dojít nemohlo. Zmíněný dopis insolvenčního správce Ing. Josefa Nožičky tak v uvedené souvislosti není do té míry určující a je v něm toliko vysvětlen postup uvedeného insolvenčního správce a důvody, proč spornou pohledávku nezaevidoval do majetkové podstaty dlužníka.
12. Nedošlo-li ovšem k zápočtu sporné pohledávky ze strany dlužníka vůči nárokům společnosti S Morava leasing a. s., nemohly obecné soudy pochybit ani v tom, pokud neuvažovaly o stěžovatelkou následně uplatněné pohledávce jako o eventuálním bezdůvodném obohacení dlužníka ve smyslu stěžovatelkou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu.
13. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí proto Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nemá proti postupu, stejně jako proti závěrům soudů ústavněprávních výhrad, přičemž rovněž odůvodnění jejich rozhodnutí plně vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí.
14. Ústavní soud proto neshledal žádný protiústavní exces či zásah do základních práv stěžovatelky, který by teprve odůvodňoval případný kasační zásah z jeho strany. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu