ECLI:CZ:US:2023:3.US.2570.23.1
sp. zn. III. ÚS 2570/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Sofie Komrskové, zastoupené JUDr. Ing. Janem Fišerem, advokátem, sídlem Dukelských hrdinů 406/23, Praha 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2023, č. j. 58 Co 141/2023-230, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dále jen "zákon o Ústavním soudu") napadá stěžovatelka v záhlaví označené rozhodnutí Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny. Dále namítá, že stěžovaným rozsudkem došlo k porušení čl. 2 odst. 3, čl. 9 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústava").
2. V řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, obecné soudy rozhodovaly o návrhu na rozvod manželství stěžovatelky a jejího manžela Ing. arch. Ladislava Komrska.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 20. 6. 2022, č. j. 15 C 342/2020-96, že se manželství rozvádí. Vyhověl tak návrhu manžela na sporný rozvod manželství dle §755 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."). Při jednání soud vyslechl manžela stěžovatelky, coby navrhovatele. Výslech manželky neprovedl s odkazem na §389 zákona č. 292/2013 Sb., zákon o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s.").
4. Proti tomuto rozsudku se stěžovatelka odvolala. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") stěžovaným rozsudkem potvrdil rozhodnutí obvodního soudu. Dovolání v této věci není dle §30 odst. 1 z. ř. s. přípustné.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
6. Stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, ve které namítá především podjatost soudkyně obvodního soudu a odepření přístupu k soudu (denegatio iustitiae). Dále namítá porušení práva na spravedlivý proces, nedostatečné odůvodnění stěžovaného rozhodnutí a neprovedení všech navržených důkazů.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti také opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Kritériem pro přezkum Ústavním soudem je proto především ústavnost postupu obecných soudů a zachování práv zaručených Hlavou pátou Listiny. Pouze v případě, že dojde k porušení shora nastíněných principů, je Ústavní soud oprávněn ke kasačnímu zásahu. Takovéto porušení ovšem Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. V prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že ve věcech rodinného práva přistupuje k přezkumu soudních rozhodnutí zvlášť restriktivně (viz např. usnesení ze dne 13. 7. 2018, sp. zn. II. ÚS 1013/18). Je tomu tak z důvodu nutnosti zachovat v této oblasti statusových otázek rodiny v co největší míře právní jistotu. Dokladem této nutnosti je i shora uvedený §30 z. ř. s., který v rodinněprávních řízeních, až na výjimky, vylučuje možnost podání dovolání. Kasační pravomoc Ústavního soudu je proto poměrně zúžena a přezkum předchozích rozhodnutí je tak v zásadě omezen na zjišťování, zdali nejde o zcela "extrémní" rozhodnutí vycházející z libovůle obecných soudů.
10. Ústavní soud neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadeného rozhodnutí, jelikož respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů se zohledněním výše uvedené nutnosti zachování právní jistoty ve věcech rodinněprávních. Městský soud při svém rozhodování dostatečně přihlédl ke všem okolnostem, jež v řízení vyšly najevo. Dále věc po právní stránce správně vyhodnotil, právní normy aplikoval s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině (zejména s ohledem na čl. 36 odst. 1 Listiny), přičemž dostatečně vyložil, proč odvolání stěžovatelky nevyhověl.
11. Závěry městského soudu tak nelze považovat za svévolné, při hodnocení provedené interpretace a aplikace podústavních norem neshledal Ústavní soud extrémní rozpor s principy spravedlnosti a ani nelze konstatovat, že by se městský soud odchýlil od zákonem stanoveného a obecně akceptovaného významu aplikovaných právních norem. Městský soud totiž postupoval plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí obecných soudů, přičemž tyto závěry zůstávají konzistentní, čímž je zachován prvek předvídatelnosti soudního rozhodování. Na postupu městského soudu tak Ústavní soud neshledává vady, které by teprve mohly odůvodnit jeho (výjimečný) kasační zásah.
12. Konkrétní námitky, uplatněné v rozsáhlé ústavní stížnosti, lze shrnout zejména do těchto okruhů. Týkají se: (1.) údajné podjatosti soudkyně obvodního soudu, (2.) odepření práva na přístup k soudu (denegatio iustitiae), (3.) nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí a (4.) dokazování provedeného obecnými soudy. K těmto námitkám konstatuje Ústavní soud, pamětliv shora naznačené zdrženlivosti v této agendě, následující.
13. V prvé řadě se Ústavní soud zabýval námitkami stran podjatosti soudkyně obvodního soudu. Nejdříve je třeba konstatovat, že podjatost soudce je de facto námitkou nesprávného obsazení soudu, které je jedním z důvodů podání žaloby pro zmatečnost dle §229 odst. 1 písm. e) a §229 odst. 3 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Nicméně, dle §398 z. ř. s., je podání zmatečnostní žaloby v řízeních o statusových otázkách manželů vyloučeno. Ústavní soud tak přistoupil k přezkumu stěžovatelčiných námitek podjatosti soudkyně.
14. K tomu je však třeba předně uvést, že již před vydáním stěžovaného rozhodnutí bylo o námitce podjatosti téže soudkyně v nyní posuzované věci městským soudem rozhodnuto, a to usnesením ze dne 5. 4. 2022, č. j. 1 Nc 2079/2022-59. V tomto rozhodnutí soud stěžovatelce vyložil, že důvodem pro vyloučení soudce v zásadě nemohou být okolnosti spočívající v jeho postupu v projednávané věci. Tento argument v bodě 10 stěžovaného rozhodnutí městský soud rozvádí a konstatuje, že námitky podjatosti téže soudkyně obvodního soudu jsou opět založeny pouze na postupu soudu v řízení.
15. S ohledem na obsah ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že námitka podjatosti, kterou stěžovatelka předkládá nyní, je rovněž založena výhradně na postupu soudkyně v řízení. V této souvislosti však Ústavní soud neshledal vady ústavněprávního rozměru, které by odůvodňovaly námitku podjatosti soudkyně, a pro stručnost plně odkazuje na vypořádání této námitky městským soudem, neboť k němu nemá z ústavněprávního hlediska žádných výhrad. Postup v řízení o projednávané věci totiž podle zákona zásadně skutečně není důvodem pro vyloučení soudce (§14 odst. 4 o. s. ř.). Rozhodnutím městského soudu proto do práv stěžovatelky v tomto směru zasaženo nebylo a tato její námitka je zjevně neopodstatněná.
16. Dále stěžovatelka namítá, že jí byl odepřen přístup k soudu. Toto tvrzení zakládá na tom, že obvodní soud neprovedl její výslech a odmítl jednání odročit v případě, když se jej údajně nemohla zúčastnit. Ve vztahu k městskému soudu pak namítá nesprávné provedení výslechu, když jí soud neumožnil, mimo jiné i z časových důvodů, vyjádřit se k věci jako celku, ale směřoval ji k vyjádření se pouze k důvodům rozvodu.
17. Za zásadní z hlediska odepření přístupu k soudu považuje stěžovatelka neodročení jednání obvodního soudu za účelem provedení jejího výslechu. K otázce, zdali odmítnutí odročení jednání může mít za následek odepření práva na přístup soudu, resp. zda může dosáhnout takové intenzity, aby bylo porušeno právo na účast při řízení, se Ústavní soud v minulosti již vyjádřil. V judikatuře se ustálil závěr, že je-li postup soudu ohledně odmítnutí žádosti o odročení řádně odůvodněn, nelze nevyhovění žádosti o odročení považovat za zásah do základních práv účastníka, kterému nebylo vyhověno (viz usnesení ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 898/12). Obvodní soud ve shora citovaném rozhodnutí konstatoval, z jakých důvodů žádost o odročení neakceptoval, a v bodě 7 - 16 odůvodnění vyložil, v čem spatřuje obstrukční charakter této žádosti. Toto odůvodnění považuje Ústavní soud za velmi podrobné a přesvědčivé a zejména je z něj patrno, že obvodní soud opakovaně vyhověl žádostem stěžovatelky o odročení jednání, ať již odůvodněným její indispozicí, anebo časovými kolizemi jejího právního zástupce, a nařízená jednání několikrát zrušil. Ani v případě nevyhovění žádosti o odročení se tak obvodní soud nedopustil porušení tvrzených základních práv stěžovatelky a z obsahu jeho rozsudku se podává, že postupoval velmi korektně a vstřícně ke stěžovatelce tak, aby jí umožnil účast u jednání.
18. V souvislosti s následným neprovedením výslechu stěžovatelky konstatuje Ústavní soud následující. V případě řízení o rozvodu manželství může soud od výslechu účastníka podle §389 odst. 1 věty druhé z. ř. s. upustit. Podmínkou aplikace tohoto ustanovení je, že provedení výslechu je spojeno s velkými obtížemi. Naplnění této podmínky obvodní soud vyložil v bodech 3 - 15 odůvodnění shora uvedeného rozhodnutí. Samotnou interpretaci a aplikaci §389 odst. 1 z. ř. s. pak obvodní soud provedl v bodě 20. odůvodnění, když zdůraznil, že výslech stěžovatelky je spojen s nepřekonatelnými obtížemi danými její snahou mařit jednání, což vede k praktické nemožnosti provést její výslech. Navíc, s ohledem na zjištěný skutkový stav, kdy minimálně jeden z manželů nemá zájem v manželství setrvat, je zjevné, že ani výslech stěžovatelky by nemohl zvrátit závěr o hlubokém rozvratu manželství. Postupu obvodního soudu proto není z ústavněprávního hlediska co podstatného vytknout, jelikož se neodchýlil od textu ani smyslu zákona a postupoval rovněž v souladu s judikaturou Ústavního soudu.
19. Ústavní soud se totiž otázkou aplikace §389 z. ř. s. již opakovaně zabýval a opakovaně konstatoval, že opakované nedostavení se stěžovatelky na jednání nemůže jít k tíži soudu (viz usnesení ze dne 13. 7. 2018, sp. zn. II. ÚS 1013/18, nebo ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3200/22). Proto, jsou-li naplněny podmínky pro aplikaci §389 odst. 1, nemůže nevyslechnutím stěžovatelky dojít k zásahu do jejích základních práv. Nadto bylo dokazování v odvolacím řízení výslechem stěžovatelky doplněno dle §213 a §213a o. s. ř., čímž byla i tato (potenciální) vada řízení zhojena.
20. Dále stěžovatelka brojí i proti průběhu výslechu před městským soudem, ve kterém rovněž spatřuje odepření práva na přístup k soudu. Zde je ale třeba v prvé řadě konstatovat, že se jedná o řízení podle z. ř. s. V tomto režimu je soud dle §20 z. ř. s. vázán zásadou vyšetřovací, která je v řízení o rozvodu manželství co do rozsahu limitována §390 z. ř. s. Je tedy především na samotném soudu, aby zjistil všechny rozhodné skutečnosti. Toto dopadá i na roli soudu při výslechu účastníka řízení. Namítá-li tedy stěžovatelka, že vedením výslechu městským soudem bylo zasaženo do jejích práv zaručených Listinou, není tomu tak. Soud je povinen vést výslech takovým způsobem, aby byly objasněny všechny významné skutečnosti pro rozhodnutí (viz §20 z. ř. s.). Postup městského soudu při výslechu stěžovatelky je tedy ústavně souladný, když stěžovatelku vedl při výslechu k objasnění pro rozhodnutí důležitých skutečností. Dokazování bylo tedy doplněno výslechem stěžovatelky, který byl proveden městským soudem v souladu se zákonem. Tímto, jak bylo již shora konstatováno, došlo ke zhojení potenciální vady řízení.
21. V neposlední řadě stěžovatelka odepření jejího práva na přístup k soudu spojuje s nevyhověním její žádosti, aby městský soud vyhotovil přepis z jednání. K tomuto bodu Ústavní soud toliko ve stručnosti konstatuje, že účastník řízení ze zákona právní nárok na vyhotovení přepisu dle §40 odst. 3 o. s. ř. nemá.
22. Ústavní soud proto uzavírá, že řízení jako celek lze považovat, v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, za spravedlivé. Obvodní soud ani městský soud se nedopustily tvrzeného odepření práva na přístup k soudu. Námitky stěžovatelky jsou v tomto ohledu zjevně neopodstatněné.
23. Dále se Ústavní soud zabýval námitkou stěžovatelky, že rozhodnutí městského soudu není řádně odůvodněno a je proto nepřezkoumatelné. V této souvislosti odkazuje i na usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1518/23, kde byla rovněž stěžovatelkou. Tvrdí, že se městský soud nezabýval námitkami, jejichž vypořádání v tomto usnesení Ústavní soud předpokládal. Rovněž tento argument Ústavní soud považuje za zjevně neopodstatněný. Ve shora citovaném usnesení totiž Ústavní soud skutečně konstatoval, že okruh námitek, uvedených v bodě 6 odůvodnění, lze uplatnit v odvolacím řízení. Se všemi těmito námitkami se však městský soud ve stěžovaném rozhodnutí vypořádal.
24. Mimo nezohlednění těchto námitek stěžovatelka brojí proti způsobu odůvodnění napadeného rozsudku. Náležitostmi odůvodnění soudního rozhodnutí se Ústavní soud již opakovaně zabýval (viz např. nález ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. III. ÚS 1481/08). Stěžejním kritériem je v tomto ohledu okolnost, že z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a úvahami při hodnocení důkazu. Dále pak musí být zjevný vztah mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Napadené rozhodnutí městského soudu, i rozhodnutí obvodního soudu, přitom splňují jak podmínky pro odůvodnění dané §157 odst. 2 o. s. ř., tak i shora uvedené zásady stanovené judikaturou Ústavního soudu. Tato námitka stěžovatelky je tedy rovněž zjevně neopodstatněná.
25. K námitkám stěžovatelky, které brojí proti dokazování obecnými soudy, konstatuje Ústavní soud ve stručnosti následující. Stěžovatelka tvrdí, že obvodní ani městský soud neprovedly všechny jí navržené důkazy a tento postup řádně nezdůvodnily. Soudy však v zásadě nemají povinnost provést všechny navržené důkazy (viz §120 o. s. ř.). Pokud ovšem navržený důkaz neprovedou, musí tento postup zdůvodnit, aby se nedopustily jevu, označovaného jako tzv. opomenutý důkaz. Tuto zásadu opakovaně zdůraznil ve své judikatuře i Ústavní soud [viz nález ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1561/08, nebo nález ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 139/05 (N 200/39 SbNU 117)].
26. V tomto případě však obvodní i městský soud tento postup dodržely. Obvodní soud ve shora citovaném rozhodnutí (konkrétně v bodě 26 odůvodnění) konstatuje, že další důkazy neprováděl, přičemž současně vysvětluje, proč provedení dalších důkazů není třeba. Ve stěžovaném rozhodnutí městský soud tento závěr potvrzuje, když konstatuje, že "soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil v mezích důkazní aktivity samotných účastníků dostatek podkladů" (viz bod 14). Jestliže dalších důkazních prostředků nebylo třeba už při rozhodnutí obvodního soudu, pak po doplnění dokazování městským soudem o výslech stěžovatelky je toto tvrzení postaveno najisto. K námitkám stran dokazování obecných soudů Ústavní soud proto konstatuje jejich zjevnou neopodstatněnost.
27. Závěrem Ústavní soud shrnuje, že ve věcech rodinněprávních je třeba k přezkumu rozhodnutí obecných soudů přistupovat zvlášť restriktivně. Oprávnění pro kasační zásah je proto dáno pouze v případech "extrémních" rozhodnutí pramenících ze soudní libovůle. S ohledem na důvody uvedené shora, Ústavní soud v nyní rozhodované věci ústavněprávní deficit opravňující jeho takto výjimečný kasační zásah neshledal.
28. Proto po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci městský soud vyložil a aplikoval podústavní právo ústavně konformně, a že jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí a nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu.
29. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu