ECLI:CZ:US:2023:3.US.2624.23.2
sp. zn. III. ÚS 2624/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Daniely Zemanové ve věci ústavních stížností stěžovatelů 1) D. C., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Ruzyně, zastoupeného JUDr. Prokopem Benešem, advokátem, sídlem Antala Staška 510/38, Praha 4 a 2) R. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Ruzyně, zastoupeného JUDr. Alenou Tibitanzlovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 11 Tdo 737/2022, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2022, sp. zn. 4 To 6/2022, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2021, sp. zn. 73 T 4/2021, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
1. Napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, spáchaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Za toto jednání jim byl odvolacím soudem uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let. Poškození byli se svými nároky odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatelé nyní namítají, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel D. C. namítá, že se vyhlášený rozsudek městského soudu svým zněním lišil od písemného vyhotovení, a to především v otázce posouzení škody, resp. v otázce subjektivní stránky trestného činu. Namítá, že byl odsouzen za pokus zločinu podvodu v nejpřísnější sazbě, ačkoliv nebyla skutkově objasněna otázka výše způsobené škody jakožto okolnosti podmiňující vyšší trestní sazbu, a nebylo prokázáno ani zavinění, totiž úmysl takovou škodu způsobit. V tomto ohledu se nalézací i odvolací soud dopustily zřejmé chyby, pokud oběma soudům při určení viny chybně postačovalo zavinění v nedbalostní formě, přestože i Nejvyšší soud dovodil, že podstatou kvalifikované skutkové podstaty, za kterou byli stěžovatelé odsouzeni, je zavinění úmyslné. Stěžovatel dále namítá extrémní nesoulad obsahu důkazů se soudy zjištěným skutkovým stavem. Soudy prý rovněž nerespektovaly jeho právo vyjádřit se ke všem provedeným důkazům. Proto shrnuje, že soudy nesprávně právně kvalifikovaly skutek a pokládá za zarážející, že byť jednotlivé soudní instance určité skutkové situace posuzovaly rozdílně, vždy dospěly ke shodnému závěru o stěžovatelově vině, čímž došlo i k porušení zásady presumpce neviny. Všechna tato pochybení proto vyžadují zásah Ústavního soudu.
3. Stěžovatel R. D. namítá rovněž nesprávnou právní kvalifikaci skutku. Zdůrazňuje, že jejich jednání mělo být nanejvýš hodnoceno jako pomoc k trestnému činu podvodu - tedy ve formě nepřímého pachatelství. Takovýto závěr podporuje ve skutkově velmi obdobných případech i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Ovšem v nyní projednávané věci soudy naprosto pominuly trestní odpovědnost hlavního pachatele - svědka R., který nakonec v celé věci nebyl vůbec uznán vinným. Tato okolnost měla negativní vliv právě i na právní kvalifikaci jednání spoluobžalovaných C. a D. Správné úvahy soudu se měly vyvíjet tím směrem, že pokud nepřicházela v úvahu právní kvalifikace jednání spoluobžalovaných C. a D. ve formě pomoci k trestnému činu podvodu (právě v důsledku nenaplnění požadavku akcesority účastenství ve vztahu k trestní odpovědnosti svědka R.), mělo být jednání stěžovatelů posouzeno nanejvýš jako příprava k trestnému činu podvodu. Stěžovatel dále rozporuje i formu zavinění ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě podle §209 odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, neboť namítá, že rozhodně nejednal v úmyslu, a to ani v úmyslu nepřímém, který je pro shledání viny v této kvalifikované skutkové podstatě vyžadován.
4. Další okruh námitek obou stěžovatelů směřuje k údajnému odepření práva na obhajobu. Stěžovatelé shodně uvádějí, že jim bylo odepřeno právo vyjádřit se k provedeným důkazům ve smyslu §214 trestního řádu.
5. Vzhledem k tomu, že obsah ústavních stížností, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy je účastníkům řízení znám, není třeba je dále podrobněji rekapitulovat.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavních stížností a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že představují zjevně neopodstatněné návrhy podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Toto ustanovení je založeno na logice, že Ústavní soud není ve vztahu k obecným soudům nadřízenou soudní instancí, která by byla oprávněna přehodnocovat jimi dosažené výsledky řízení, a to po skutkové či právní stránce. Role Ústavního soudu, vycházející zejména z čl. 83 Ústavy České republiky, je odlišná. Jeho úkolem je totiž "pouze" chránit ústavnost, což nelze zaměňovat s dohledem nad průběhem řízení před obecnými soudy v tom ohledu, zda precizně dodržují procesní pravidla a jakým způsobem vykládají podústavní právo. Proto také platí, že nikoliv každý procesně vadný postup ve smyslu porušení podústavního práva současně atakuje ústavně zaručená práva a svobody, a nemusí tedy vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
8. Doktrína i judikatura zde zmiňuje tzv. specifické ústavní právo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou totiž v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu pak lze zjistit druhy a povahu takto významných vad. Toto specifické ústavní právo je proto porušeno tehdy, nezjistí-li obecné soudy porušení ústavněprávních záruk, tzn., nerespektuje-li soud ústavněprávní záruku, protože vycházel z toho, že jí chráněná oblast nebyla zasažena. Je však nezbytné, aby toto nerespektování základního práva mělo vliv na výsledek řízení. K porušení specifického ústavního práva dochází také tehdy, dopustí-li se soud hrubě nepřiměřeného způsobu vyvažování mezi vícero ústavněprávními zárukami (princip proporcionality). Specifické ústavní právo však není porušeno, je-li rozhodnutí, poměřováno výhradně podle podústavního práva, objektivně chybné; tato chyba totiž musí spočívat právě v nerespektování základních práv (viz např. nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13, či usnesení ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2288/19).
9. V nyní posuzované věci oba stěžovatelé uplatňují námitky především proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy, z něj vyvozovaných skutkových zjištění a formulovaných právních závěrů. Povýtce je však nutno uvést, že jakkoliv se stěžovatelé věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení základního práva na soudní ochranu a práva na obhajobu (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), představuje jimi použitá argumentace ve skutečnosti jen polemiku se skutkovými závěry obecných soudů.
10. K námitkám týkajícím se údajně nesprávného právního posouzení skutku co do míry zapojení obou stěžovatelů a jejich zavinění se obsáhle vyjádřil Nejvyšší soud (viz odst. 72 - 84 napadeného usnesení). Ten přesvědčivě dovodil, že trestnou činnost stěžovatelů nebylo možné kvalifikovat jako některou z forem účastenství. Stejně tak Nejvyšší soud akceptoval závěry nižších soudů ohledně kvalifikované skutkové podstaty, resp. zavinění ve formě nepřímého úmyslu ve vztahu k výši způsobené škody. Tyto závěry obstojí, přestože odvolací soud, na což stěžovatelé správně upozorňují, uváděl, že stěžovatelé jednali zaviněně, leč ve formě nedbalosti. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je však zřejmé, že jednání stěžovatelů bylo hodnoceno jako nepřímý úmysl. K této nesrovnalosti se ostatně neopomněl k námitce stěžovatelů podrobně vyjádřit i Nejvyšší soud (viz odst. 87 napadeného usnesení).
11. Stěžovatelé dále brojí i vůči průběhu dokazování a hodnocení důkazů, které podle nich nebyly dostatečné pro to, aby byli uznáni vinnými. Zejména namítají, že neměli ve smyslu §214 trestního řádu možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (viz výše). Tuto námitku však dostatečně vyvrátil již Nejvyšší soud (viz odst. 103 napadeného usnesení) a Ústavní soud se s touto argumentací plně ztotožňuje. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a jejich právní posouzení, dosahovalo úrovně protiústavnosti.
12. Závěrem je možné shrnout, že stěžovatelé v ústavních stížnostech představili pouze repetitivní argumentaci, se kterou se však již přesvědčivým způsobem vypořádaly obecné soudy, zejména Nejvyšší soud. Ústavní soud proto nespatřuje žádný důvod, pro který by měl jejich závěry z hlediska svojí ústavní role ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) revidovat. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, řízení o ústavní stížnosti nepředstavuje "další díl" přezkumu dané trestní věci, nýbrž je určeno výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele. To ovšem konkrétně znamená, že právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení a Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požadují stěžovatelé v právě posuzované věci.
13. Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrhy zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu