ECLI:CZ:US:2023:3.US.2641.22.1
sp. zn. III. ÚS 2641/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Statutárního města Pardubice, sídlem Pernštýnské náměstí 1, Pardubice, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2022 č. j. 28 Cdo 1486/2022-506 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. února 2022 č. j. 23 Co 198/2020-449, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Ing. Antonína Stibůrka a PhDr. Anny Šormové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Vedlejší účastníci řízení (žalobci) se po stěžovateli (žalovaném) domáhali zaplacení částky celkem ve výši 174 835 Kč s příslušenstvím, jako náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé stěžovateli v období od 7. 6. 2014 do 6. 6. 2017 bezesmluvním (veřejným) užíváním pozemků o celkové výměře 792 m2 v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví vedlejších účastníků řízení.
3. Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 13. 3. 2020 č. j. 126 C 22/2017-244 žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud vyšel ze zjištění, že na pozemcích ve vlastnictví vedlejších účastníků řízení byly v roce 1973 československým státem vybudovány (a kolem roku 1988 přestavěny) stezka pro cyklisty a stezka pro pěší (a takto jsou též označeny dopravními značkami), obě zpevněné asfaltobetonovým povrchem. Stěžovatel tyto stavby (komunikace) nabyl od státu po roce 1991, přičemž se ve vztahu k nim chová jako jejich vlastník a opakovaně projevil nezájem uzavřít s vedlejšími účastníky řízení nájemní smlouvu, neboť majetkoprávní vypořádání pozemků pod stavbami v majetku města řeší primárně odkoupením. Okresní soud vzal za prokázané, že stěžovatel je vlastníkem komunikací na pozemcích ve vlastnictví vedlejších účastníků řízení. V této souvislosti konstatoval, že je-li povrch pozemků stavebně zpracován, jde o samostatné stavby, a komunikace nacházející se na těchto pozemcích jsou místními komunikacemi (srov. §9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů), a byly jimi i v rozhodné době. Okresní soud nicméně dospěl k závěru, že jelikož nebyl prokázán nesouhlas (či jiný aktivní zásah) právních předchůdců vedlejších účastníků řízení s užíváním pozemků, nebyly splněny podmínky pro to, aby jim byla přiznána náhrada za bezdůvodné obohacení, pročež žalobu zamítl.
4. K odvolání vedlejších účastníků řízení Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") v pořadí prvním rozsudkem ze dne 20. 10. 2020 č. j. 23 Co 198/2020-287, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 1. 2021 č. j. 23 Co 198/2020-299, změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatel je povinen zaplatit každému z vedlejších účastníků řízení částku ve výši 87 417,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.); v rozsahu výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení části zákonných úroků z prodlení, jej potvrdil (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a V.) i o zaplacení doplatku soudního poplatku za odvolání (výrok IV.). Krajský soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a ztotožnil se i s jeho právními názory, a to zejména ohledně charakteru komunikace (místní komunikace) a vlastnictví stěžovatele. Nepřisvědčil však závěru okresního soudu, podle něhož bylo na vedlejších účastnících řízení, aby prokázali, že jejich právní předchůdci v době zřízení místních komunikací s tímto v roce 1973 vyslovili aktivně nesouhlas, a neučinili-li tak, šlo o souhlas konkludentní (a proto vedlejší účastníci řízení neměli podle okresního soudu právo na náhradu za bezdůvodné obohacení). Krajský soud naopak usoudil, že souhlas právních předchůdců vedlejších účastníků řízení v té době myslitelný nebyl (z důvodu existence totalitního režimu i jejich perzekuce). Nesouhlas samotných vedlejších účastníků řízení byl prokázán vzájemnou korespondencí se stěžovatelem. Krajský soud tedy uzavřel, že se stěžovatel na úkor vedlejších účastníků řízení bezdůvodně obohatil plněním bez právního důvodu [srov. §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")]. Pokud jde o výši náhrady za vzniklé bezdůvodné obohacení, vyšel krajský soud z výměru Ministerstva financí č. 01/2014, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami a jímž byla stanovena maximální regulovaná cena nájemného z pozemků ve výši 55 Kč/m2/rok.
5. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 6. 2021 č. j. 28 Cdo 1579/2021-338 rozsudek krajského soudu zrušil ve výrocích I., III. a V. Nejvyšší soud nesouhlasil se stanovením výše náhrady za vzniklé bezdůvodné obohacení podle výměru Ministerstva financí č. 1/2014. Krajskému soudu vytknul, že neučinil skutková zjištění, že právě tato výše náhrady (55 Kč/m2/rok) odpovídá obvyklé hladině nájemného v daném místě a čase, čímž se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
6. Krajský soud následně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 22. 2. 2022 č. j. 23 Co 198/2020-449 rozsudek okresního soudu ve výroku I. opět změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit každému ze žalobců částku 87 417,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů dosavadního řízení i o náhradě nákladů vzniklých České republice (výroky II., III. a IV.). Krajský soud doplnil dokazování znaleckým posudkem ke zjištění obvyklé ceny nájemného, z něhož dovodil, že požadavek vedlejších účastníků řízení odpovídá uvedené hladině nájemného v daném místě a čase.
7. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 7. 2022 č. j. 28 Cdo 1486/2022-506 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Nejvyšší soud se postupně zabýval všemi stěžovatelem nastolenými otázkami [zda je soud vázán žalobou, neboť sporné řízení spočívá na zásadě dispoziční, a nelze tedy učinit předmětem řízení náhradu za bezdůvodné obohacení žalovaného užíváním celých pozemků namísto jejich části; zda se v řízení postupuje podle institutu důkazního břemene v případě, že provedené důkazy nepostačují k objasnění skutkového stavu věci; zda je pro posouzení věci významné prokázání právní skutečnosti způsobilé přivodit převod nebo přechod vlastnického práva k cyklostezce ze státu na žalovaného; zda je stavba místní komunikace samostatnou věcí; zda je rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu veřejnou listinou; zda může soud postupem podle §135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") dospět k závěru, že komunikace náleží do určité kategorie, a v návaznosti na to určit vlastníka dané komunikace; zda je soud povinen vycházet z výkladu rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu; zda v případě tzv. veřejně přístupných účelových komunikací je vlastnické právo omezeno tím, že vlastník musí strpět veřejné užívání pozemku jako komunikace a umožnit na něj vstup; zda se peněžitá náhrada za bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním předmětných pozemků bez právního důvodu zvýší o daň z přidané hodnoty; zda určení obvyklé hladiny nájemného zpravidla závisí na posouzení skutečností, k nimž je zapotřebí odborných znalostí; zda hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, odpovídá-li odůvodnění znaleckého posudku pravidlům logického myšlení]. Nejvyšší soud uvedl, že napadené rozhodnutí bylo v souladu s jeho konstantní judikaturou, popř. judikaturou Nejvyššího správního soudu, kterou vyjmenoval při zodpovězení stěžovatelem nastolených otázek. Částí dovolání pak stěžovatel polemizoval se skutkovými zjištěními, resp. s hodnocením provedených důkazů, k čemuž však neměl způsobilý dovolací důvod. Ve zbytku stěžovatel uplatňoval vady řízení, které samy o sobě nemohly založit přípustnost dovolání.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve shrnuje dosavadní průběh řízení. Soudům vytýká, že otázka existence komunikace jako samostatné věci nebyla posouzena řádně a závěry soudů byly učiněny bez opory v provedeném dokazování. Podle stěžovatele v napadených rozhodnutích schází individuální zhodnocení konkrétních skutečností o povaze stavby komunikace. Soudy nedostály požadavkům vyplývajícím z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, když k posouzení stavebního provedení komunikace nebyl proveden žádný důkaz. Potom nemůže obstát závěr o existenci komunikace jako samostatné věci. Dále vyslovuje přesvědčení, že soudy v otázce posouzení vlastnického práva předložené důkazy chybně hodnotily a postupovaly v rozporu s §132 o. s. ř. V této souvislosti zdůrazňuje, že sám krajský soud ve svém rozsudku uvádí (viz bod 33), že nebyl předložen žádný důkaz, z něhož by vyplynulo, že by se stěžovatel stal vlastníkem komunikace. O vlastnictví rozhodly obecné soudy pouze na základě vyjádření jednotlivých odborů stěžovatele (např. odbor majetku a investic) a z toho, že stěžovatel prováděl základní opravy a údržbu komunikace. Konečně namítá rozpor skutkových závěrů krajského soudu s provedeným dokazováním ohledně posouzení otázky souhlasu vedlejších účastníků řízení s užíváním pozemků v jejich vlastnictví. Zde na rozdíl od krajského soudu (viz bod 39 rozsudku) vyslovuje přesvědčení, že závěry z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 268/06 (N 2/48 SbNU 9; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) jsou plně aplikovatelné i ve stávající věci. Stěžovatel považuje za správný závěr okresního soudu o konkludentním souhlasu vedlejších účastníků řízení s umístěním komunikace. Opačný názor vyslovený krajským soudem o nemožnosti vyjádření nesouhlasu s pouhým obecným odkazem na existenci totalitního socialistického zřízení považuje naopak stěžovatel za nepřípadný.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení, replika stěžovatele
9. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení a od okresního soudu si vyžádal příslušný spis (sp. zn. 126 C 22/2017).
10. Nejvyšší soud ve vyjádření vyslovil přesvědčení, že jeho právní názory vyslovené v napadeném usnesení odpovídají ustálené judikatuře, včetně judikatury Ústavního soudu. S otázkou, zda je stavba komunikace samostatnou věcí, se vypořádaly jak krajský soud, tak i okresní soud. Zpochybňuje-li stěžovatel výsledky provedeného dokazování, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že hodnocení důkazů je věcí každého soudce, do kterého Ústavní soud podle své vlastní judikatury nezasahuje.
11. Krajský soud se vyjádřil k jednotlivým stížnostním bodům stěžovatele, tzn. k posouzení otázky, zda je stavba komunikace samostatnou věcí, k posouzení otázky vlastnického práva komunikace, jakož i k posouzení otázky souhlasu vedlejších účastníků řízení s užíváním jejich pozemku. Krajský soud vesměs odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že soudy řádně nevyhodnotily, jaká je povaha cyklostezky. Závěr o tom, že jde o samostatnou stavbu (s pevným betonovým podkladem, na který bylo položeno několik vrstev asfaltu) byl v řízení prokázán. Tvrzení stěžovatele, že není vlastníkem komunikace, pak krajský soud považuje za účelové. Byť v řízení nebyl předložen konkrétní důkaz o vlastnictví komunikace, z ostatních důkazů jeho vlastnické právo vyplynulo. Navíc se stěžovatel jako vlastník stavby také chová. Argumentaci stěžovatele, že mu nebyla známa perzekuce vedlejších účastníků řízení, pak krajský soud považuje až za hranicí přiměřené a slušné obrany.
12. Vedlejší účastníci řízení považují napadená usnesení za správná a spravedlivá. Ústavní stížnost podle jejich názoru neobsahuje žádné relevantní argumenty, k nimž by se měli ze své pozice vyjadřovat.
13. Stěžovatel v replice k vyjádřením účastníků a vedlejších účastníků řízení opakuje svoji již dříve uplatňovanou argumentaci. Uvádí, že nebyly provedeny potřebné důkazy k objasnění stavebně technického stavu komunikace a závěry obecných soudů o její existenci nemají oporu ve spise. Opětovně se vrací ke svým stížnostním námitkám a vyvrací argumentaci účastníků řízení.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je rovněž přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
16. Stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž mu byla uložena povinnost k vydání bezdůvodného obohacení, které spočívá v tom, že neoprávněně užívá komunikaci ve svém vlastnictví umístěnou na pozemcích ve vlastnictví vedlejších účastníků řízení. Podstata jeho námitek se týká vesměs nesouhlasu v posouzením a hodnocením v řízení provedených důkazů (zejména posouzení existence komunikace jako samostatné věci a jejího charakteru, jakož i otázka souhlasu vedlejších účastníků řízení s užíváním pozemků v jejich vlastnictví).
17. K tomu Ústavní soud podotýká, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle. Taková pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Stěžovatel totiž v podstatě pouze polemizuje se závěry obecných soudů opírajících se o výklad podústavního práva.
18. Namítal-li stěžovatel nesprávné, resp. nedostatečné, hodnocení důkazů je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností, jakož i o dostatečnosti jejich prokázání, jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu.
19. K námitce, že otázka existence komunikace, jejího charakteru a vlastnictví stěžovatele k ní nebyla posouzena řádně a její vyřešení nemá oporu v provedeném dokazování lze odkázat na poměrně podrobné odůvodnění rozsudku okresního soudu (zejména body 9, 10, 12, 16 a 17). Z provedeného dokazování (fotografiemi pozemků, místním šetřením, písemnými dokumenty, vzájemnou korespondencí mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky řízení), jehož závěry okresní soud shrnul v bodě 23 svého rozsudku rozhodně nelze usuzovat na to, že by zjištěný skutkový stav byl v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Naopak okresní soud jasně, logicky a srozumitelně vystihl podstatu skutkových zjištění [že jde o místní komunikaci (§9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích) a nikoliv o komunikaci účelovou (§7 téhož zákona)] a vyvodil z nich odpovídající právní závěry, na které následně navázal krajský soud. Stěžovatel se snaží v ústavní stížnosti pouze prezentovat svoji odlišnou verzi skutkových zjištění. Totéž lze konstatovat i o závěrech okresního soudu týkajících se posouzení stěžovatelova vlastnického práva ke komunikaci. Tyto skutkové závěry převzal následně i krajský soud a na jejich základě dospěl k závěru o odůvodněnosti žaloby vedlejších účastníků řízení.
20. Krajský soud nesouhlasil s okresním soudem pouze v závěru, kvůli němuž byla žaloba okresním soudem zamítnuta, a sice že právní předchůdci stěžovatelů vyslovili konkludentní souhlas s užíváním pozemků, na nichž se nachází komunikace. Proti úvaze krajského soudu, že v době zřízení stezky pro cyklisty a pro pěší (rok 1973) by bylo těžko myslitelné, aby vedlejší účastníci řízení (jejich právní předchůdci) aktivně vystupovali proti jejímu vybudování, a to i s ohledem na jejich perzekuci (známou krajskému soudu z úřední činnosti z jiných soudních řízení), však nemá Ústavní soud žádné výhrady. Nesouhlas samotných vedlejších účastníků řízení s umístěním cyklostezky pak byl prokázán dlouhodobou korespondencí se stěžovatelem.
21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu