ECLI:CZ:US:2023:3.US.265.23.1
sp. zn. III. ÚS 265/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Y. R., zastoupeného Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, a nezl. J. S., proti výroku III. a V. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2022 č. j. 55 Co 393, 394, 395, 396, 397/2022-212, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených výroků v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Evropská úmluva"), právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 Listiny, právo na ochranu soukromého života zaručené čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Evropské úmluvy a právo na péči o děti zaručené čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny. Dále stěžovatelé namítají porušení čl. 5, čl. 7 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, před obecnými soudy probíhá řízení o úpravě poměrů stěžovatele 2), který se narodil dne 17. 6. 2021 a je synem stěžovatele 1) a A. S. (dále jen "matka"). Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 7. 9. 2022 jmenoval stěžovateli 2) k zastupování v řízení opatrovníka město P. usnesením ze dne 5. 10. 2022 zamítl návrh matky na nařízení předběžného opatření, aby byl stěžovatel 2) svěřen do péče matky a otci bylo určeno platit na jeho výživu částku 10 000 Kč měsíčně; usnesením ze dne 14. 10. 2022 zamítl námitku místní nepříslušnosti vznesené matkou a rozhodl tak, že svou místní příslušnost nevyslovuje; usnesením ze dne 14. 10. 2022 jmenoval stěžovateli 2) k zastupování v řízení o neshodách rodičů opatrovníkem město P.; a usnesením ze dne 25. 10. 2022 nařídil předběžné opatření, jímž matce uložil zdržet se změny obvyklého pobytu stěžovatele 2) mimo území města P.
3. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením zamítl odvolání stěžovatele 1) a potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu o jmenování opatrovníkem stěžovatele 2) město P. (výroky I. a IV.). Dále zamítl odvolání matky proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut její návrh na nařízení předběžného opatření týkajícího se svěření nezletilého do péče matky a výživného (výrok II.). Výrokem III. v záhlaví uvedeného usnesení změnil usnesení nalézacího soudu ze dne 14. 10. 2022 tak, že se vyslovuje místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 9 a věc se po právní moci usnesení postupuje Okresnímu soudu ve Svitavách. Výrokem V. v záhlaví uvedeného usnesení změnil usnesení nalézacího soudu ze dne 25. 10. 2022 tak, že návrh otce na nařízení předběžného opatření se zamítá.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
5. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají, že určení místa bydliště dítěte je významnou oblastí výkonu rodičovské odpovědnosti, která musí být založena na vzájemné shodě obou rodičů. Jednostranná změna bydliště nesmí být nástrojem, jak vztah mezi rodičem a dítětem narušit. Stěžovatelé upozorňují, že mezi stěžovatelem 1) a matkou stěžovatele 2) byla dne 27. 7. 2021 uzavřena dohoda, jejímž obsahem bylo mimo jiné určení trvalého a faktického pobytu stěžovatele 2), úprava styku stěžovatele 1) se stěžovatelem 2) a výběr předškolního zařízení pro stěžovatele 2). I pokud by platilo, jak argumentuje matka nezletilého a odvolací soud, že dohoda o bydlišti byla uzavřena pouze na 6 měsíců po porodu, neznamená to podle stěžovatelů, že bydliště nezletilého je oprávněna určit pouze matka. Stěžovatelé mají za to, že důvodem pro jednostranné určení bydliště ze strany matky nemůže být ani skutečnost, že si s novým partnerem pořídila nemovitost, kterou nyní i s nezletilým obývá. Stěžovatelé dále uvádějí, že odvolací soud se vůbec nezabýval nejlepším zájmem nezletilého a nezohlednil, že kontakt stěžovatele 1) se stěžovatelem 2) je způsobenou vzdáleností mezi bydlišti podstatně ztížen až eliminován. Výrokem o místní příslušnosti soudu pak bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu. Závěrem stěžovatelé shrnují, že klíčovým aspektem posuzovaného případu je existence dohody rodičů o bydlišti nezletilého a skutečnost, že na změně bydliště se musí rodiče dohodnout. Dále stěžovatelé uvádějí, že okolnosti posuzovaného případu jsou zcela specifické tím, že matka stěžovatele 2) se snaží o eliminaci stěžovatele 1) ze života stěžovatele 2), a ačkoli se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, jedná se o rozhodnutí, které může mít velmi zásadní dopad na životy stěžovatelů.
6. Při posuzování podmínek řízení se Ústavní soud zabýval nejprve oprávněností stěžovatele 2), narozeného v roce 2021, podat ústavní stížnost. Z dosavadní praxe Ústavního soudu plyne, že nehrozí-li kolize mezi procesními zájmy nezletilého stěžovatele a jeho zákonného zástupce a stěžovatel není plně svéprávný z důvodu nízkého věku, může za něj ústavní stížnost podat jeho zákonný zástupce, který též udělí plnou moc advokátovi [srov. nález sp. zn. II. ÚS 485/10 ze dne 13. 4. 2010 (N 82/57 SbNU 93), bod 11]. V posuzované věci je však zjevná kolize zájmů mezi stěžovatelem 2) a jeho zákonným zástupcem - stěžovatelem 1), neboť ústavní stížnost brojí proti rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto v rámci řízení o péči, resp. styku stěžovatele 2) se stěžovatelem 1). Stěžovatel 1) ostatně ve stejném řízení před Ústavním soudem napadá stejné rozhodnutí. Nicméně vzhledem k tomu, že Ústavní soud z důvodů dále uvedených považuje posuzovanou ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, nepovažoval za potřebné ustanovit nezletilému stěžovateli 2) opatrovníka, neboť ustanovení opatrovníka by nebylo nijak způsobilé tuto neopodstatněnost zvrátit a jeho povolání pro řízení před Ústavním soudem by tak bylo pouhým formalismem (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1888/16 ze dne 9. 8. 2016). K tomu Ústavní soud připomíná, že v případech sporů o péči o děti je nejlepší zájem dítěte zkoumán i na půdorysu ústavní stížnosti podané jedním z rodičů, jak tomu bylo ve věci sp. zn. IV. ÚS 136/17; z hlediska rozhodování o ústavní stížnosti v těchto případech je tedy nerozhodné, zda je stěžovatelem samo dítě nebo jeden z rodičů (viz např. výše citované usnesení sp. zn. I. ÚS 1629/16, bod 10).
7. S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud při posuzování podmínek řízení dále zaměřil pouze na stěžovatele 1) a konstatoval, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu nelze řízení před ním považovat za pokračování v instančním systému obecné justice. Jeho cílem v řízení o ústavní stížnosti je výhradně přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu platí, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ přísluší obecným soudům a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je rozhodování obecných soudů stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Materiálně lze vyjádřit pravomoc Ústavního soudu též tak, že je oprávněn napravovat toliko excesy obecných soudů [srv. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
10. V rámci přezkumu řízení týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým Ústavní soud vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné podklady a zda byla veškerá rozhodnutí náležitě odůvodněna. Rozhodování o úpravě výchovných poměrů k nezletilým je nicméně doménou především obecných soudů, nikoli soudu ústavního. Pro rozhodování o citlivých rodinně právních věcech je zásadní, že jsou to především obecné soudu, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé.
11. Zároveň v nyní projednávané věci není předmětem přezkumu rozhodnutí ve věci samé, nýbrž rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření, tedy úprava zatímní. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou způsobilá zasáhnout do základních práv jednotlivců, práva a povinnosti jsou jimi však upravena pouze dočasně. Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního proto nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, případně rozhodnutí o tomto návrhu, nýbrž je povolán toliko k přezkumu, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad podle čl. 2 odst. 2 Listiny, zda bylo vydáno příslušným orgánem podle čl. 38 odst. 1 Listiny a současně nebylo projevem svévole ve smyslu ustanovení čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, a proto Ústavní soud do těchto rozhodnutí zasahuje zcela výjimečně (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4088/16).
12. V posuzované věci stěžovatelé nenamítají ani absenci zákonného podkladu, ani nedostatek pravomoci odvolacího soudu, zbývá tedy zaměřit se na posouzení otázky, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebylo projevem svévole. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele 1) se změnou obvyklého pobytu stěžovatele 2) mimo území města P. ze strany matky. Odvolací soud své rozhodnutí založil na skutkových zjištěních, že v době zahájení řízení matka spolu se stěžovatelem 2), kterému byl v době zahájení řízení jeden rok, prokazatelně bydlela v obci Lubná, kde za tím účelem zakoupila nemovitost. V minulosti sice matka přechodně bydlela v P., avšak v bytě, který měla pouze k dočasnému bezplatnému užívání, a to do 31. 8. 2022; v Praze neměla ani pevný pracovní úvazek, neboť pracovala pouze na dohody o provedení práce. Dále odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že v době zahájení řízení mezi rodiči neexistovala žádná prokazatelně uzavřená dohoda ohledně obvyklého pobytu stěžovatele 2). Za této skutkové situace neshledal odvolací soud žádný důvod nařizovat matce povinnost setrvat na území města P.
13. Ústavní soud rozhodnutí odvolacího soudu neshledává svévolným. Odvolací soud své rozhodnutí založil na dostatečně prokázaném skutkovém stavu a své rozhodnutí odůvodnil s ohledem na nejlepší zájem dítěte. Oproti stěžovatelem citovaným rozhodnutím je v posuzované věci zásadní odlišnost, a to, že stěžovatel 1) s matkou stěžovatele 2) ani se stěžovatelem 2) nikdy nesdílel společnou domácnost. Stěžovatel má naopak jinou rodinu a žije v bytě, který vlastní společně se svou manželkou. Určení místa bydliště dítěte je sice podle §858 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, součástí rodičovské odpovědnosti, která je sdílena oběma rodiči, předmětné zákonné ustanovení však nelze ústavně souladně vykládat tak, že by z něj plynulo absolutní omezení svobody pohybu primárně pečujícího rodiče, a to navíc v situaci, kdy dítě je velmi útlého věku a tento rodič je i primárním živitelem dítěte. K obavám stěžovatele 1) o vývoj vzájemného vztahu mezi stěžovateli Ústavní soud konstatuje, že podle ustálené judikatury ani větší vzdálenost mezi bydlišti rodičů nemůže být sama o sobě důvodem omezení styku (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 955/15 ze dne 14. 3. 2017).
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelů napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu, že o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto bezodkladně, Ústavní soud nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu