ECLI:CZ:US:2023:3.US.2651.22.1
sp. zn. III. ÚS 2651/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Mgr. Jaroslava Homoly, soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno-město, sídlem Hlinky 42/106, Brno, zastoupeného JUDr. Janou Vlčkovou, advokátkou, sídlem Boženy Antonínové 64/9, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. června 2022 č. j. 10 Co 140/2022, spojené s návrhem na zrušení bodu 25 čl. IV části druhé zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a na zrušení §238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a 1) Všeobecné zdravotní pojišťovny, sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, Regionální pobočka Plzeň, pobočka pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj, sídlem sady 5. května 2708/59, Plzeň, a 2) Ludvíka Totha, jako vedlejších účastníků řízení, a o návrhu Mgr. Ondřeje Svobody, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 9, sídlem Beranových 130, Praha - Letňany, zastoupeného JUDr. Tomášem Nielsenem, advokátem, sídlem Dlouhá 14, Praha 1 - Staré Město, na přiznání postavení vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
II. Mgr. Ondřeji Svobodovi se postavení vedlejšího účastníka řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel je soudním exekutorem, který vymáhal pohledávku vedlejšího účastníka 1) jakožto oprávněného vůči vedlejšímu účastníkovi 2) jakožto povinnému ve výši 81 770 Kč (jistina) a 139 938 Kč (penále). Exekuce byla vedena ke splnění povinnosti povinného uložené exekučním titulem - platebním výměrem sp. zn. 4240601293 ze dne 4. 9. 2006, který byl vydán vedlejší účastnicí 1).
3. Stěžovatel rozhodl o zastavení exekuce podle čl. IV bodu 25 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 286/2021 Sb." zakotvující tzv. milostivé léto), neboť dospěl k závěru, že vedlejší účastník 2) jakožto povinný splnil podmínky citovaného zákona. Stěžovatel vydal usnesení č. j. 030 EX 31565/13-192 ze dne 10. 1. 2022, podle nějž "I. Povinný se ohledně pohledávky oprávněného vymáhané podle vykonatelného exekučního titulu osvobozuje od placení veškerých dalších nároků v rozsahu převyšujícím zaplacenou jistinu, které nebyly uspokojeny k 28. 10. 2021. II. Exekuce se částečně zastavuje v rozsahu, ve kterém byl povinný od placení pohledávky oprávněného osvobozen výrokem I. tohoto usnesení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o osvobození povinného od placení zbytku dluhů a o částečném zastavení exekuce. IV. Náklady exekuce se určují ve výši 55 486,20 Kč, přičemž tyto již byly po povinném vymoženy před splněním podmínek pro aplikaci bodu 25. čl. IV. zákona č. 286/2021 Sb. V. Náklady exekuce zaplacené povinným podle bodu 25. odst. 1 čl. IV. zákona č. 286/2021 Sb. se určují částkou 750 Kč + 21 % DPH".
K odvolání vedlejšího účastníka 2) do výroku IV shora uvedeného usnesení rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") ústavní stížnosti napadeným usnesením tak, že "usnesení soudního exekutora se v části odvoláním dotčené, tj. ve výroku IV, mění tak, že náklady exekuce se neurčují".
4. Ústavní stížnost brojící proti zmíněnému usnesení krajského soudu spojil stěžovatel s návrhem na zrušení bodu 25 čl. IV zákona č. 286/2021 Sb.
5. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel navrhuje zrušit též §238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, v platném znění, zakotvující nepřípustnost dovolání ve věcech nákladů řízení.
6. Ústavní soud dále obdržel "žádost o přiznání postavení vedlejšího účastníka řízení" podanou soudním exekutorem Mgr. Ondřejem Svobodou s tím, že vede desítky exekucí ve prospěch veřejnoprávních oprávněných, na které dopadá novela exekučního řádu provedená čl. IV zákona č. 286/2021 Sb., kterou dochází ke zrušení práva soudního exekutora na náklady exekuce v případě, že povinný uhradí jistinu vymáhané pohledávky veřejnoprávního oprávněného a zaplatí paušální částku nákladů spojených se zastavením exekuce. Navrhovatel tvrdí, že čl. IV zákona č. 186/2021 Sb. je v přímém rozporu s čl. 9 Listiny (zákaz nucených prací a služeb) a Ústavní soud by měl vyhovět návrhu na jeho zrušení. Vzhledem k tomu, že navrhovatel je v obdobném postavení jako stěžovatel a je ustanovením čl. IV zákona č. 186/2021 Sb. přímo dotčen na svých ústavních právech, má právní zájem na tom, aby Ústavní soud vyhověl návrhu na jeho zrušení. Navrhovatel proto žádá Ústavní soud, aby mu přiznal postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti, neboť na jeho výsledku má právní zájem.
II. Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel připomíná, že soudní exekutor vystupuje jako orgán veřejné moci i jako osoba samostatně výdělečně činná, přičemž jediným příjmem soudního exekutora při jeho podnikání je odměna za provedení exekuce a náhrada hotových výdajů. Podle stěžovatele krajský soud pochybil, pokud rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů stěžovatele jakožto exekutora tak, že se náklady exekuce neurčují.
8. Podle stěžovatele bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny i právo na podnikání zaručené v čl. 26 Listiny. Odvolací soud zasáhl do stěžovatelova práva na podnikání, když mu upřel jeho zákonný nárok na náhradu nákladů exekuce. Stěžovatel připomíná, že rostou náklady na výkon exekuční činnosti a předkládá přehled některých nákladů týkajících se jeho exekutorského úřadu. Stěžovatel tvrdí, že mu odvolací soud svým rozhodnutím znemožnil ponechat si po právu vymožené náklady exekuce, čímž mu ve svém důsledku odepřel výkon této činnosti za úplatu, resp. mu upřel právo na zisk a právo na úhradu již vynaložených výdajů exekuce.
9. Odvolací soud podle stěžovatele zasáhl též do práva na spravedlivý proces, neboť se vyhnul věcnému přezkumu vyčíslených nákladů exekuce. Podle stěžovatele měl soud usnesení v příslušné části změnit tak, že se náhrada nákladů exekuce určuje v jiné výši, popř. rozhodnutí v dotčeném výroku zrušit a vrátit soudnímu exekutorovi k dalšímu posouzení.
10. Stěžovatel dále uvádí, že právní úprava bodu 25 čl. IV zákona č. 286/2021 Sb. (tzv. milostivé léto) byla ve svém důsledku retroaktivní a navrhuje proto její zrušení. Vedle návrhu na zrušení citovaného ustanovení navrhuje též zrušení §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu (vyloučení rozhodnutí o nákladech řízení z dovolacího přezkumu), neboť dle něj porušuje právo na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Stěžovatel uvádí výčet exekucí, u nichž měl v úmyslu požadovat úhradu nákladů exekuce, na které mu dle jeho názoru vznikl nárok před účinností bodu 25 čl. IV zákona č. 286/2021 Sb., ale po sdělení stanoviska dohledového orgánu upustil od požadavku uplatňovat tyto nároky, ačkoli má za to, že jsou oprávněné.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Úvodem je nutno připomenout, že ústavní stížnost směřuje vůči rozhodnutí krajského soudu, které se týkalo výlučně nákladů řízení.
15. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení před obecnými soudy, nýbrž zvláštním speciálním řízením, jehož účelem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod zaručených mu ústavním pořádkem. Ústavnímu soudu až na naprosté výjimky nepřísluší revidovat výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci, a to dokonce ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určitého ustanovení podústavního práva [k tomu srov. např. nález ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. I. ÚS 1056/07 (N 94/49 SbNU 409), nález ze dne 3. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 351/05 (N 94/41 SbNU 253), nebo nález ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647).
16. Ústavní soud též konstantně judikuje, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje pouze výjimečně v případech extrémního rozporu s principy spravedlnosti, které představují závažný exces z hlediska intenzity zásahu do základního práva [srov. např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319), usnesení ze dne 4. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 133/10, nebo usnesení ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS. 3931/18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz)].
17. K argumentaci stěžovatele týkající se práva na podnikání, resp. práva na přiměřený zisk, je nutno v prvé řadě připomenout, že obsahem napadeného rozhodnutí krajského soudu není výrok o stanovení výše nákladů exekuce, kterou by poté stěžovatel případně rozporoval právě z pohledu nedostatečné výše stanovených nákladů. Smysl napadeného rozhodnutí spočívá v tom, že v daném konkrétním stěžovatelem vydaném rozhodnutí (zastavení řízení při splnění podmínek tzv. milostivého léta) měl být obsažen pouze nákladový výrok týkající se právě onoho zastavení exekuce předvídaného bodem 25 čl. IV zákona č. 286/2021 Sb. (tj. náklady týkající se zastavení exekuce při splnění podmínek milostivého léta, tj. 907,50 Kč), nikoli nákladový výrok týkající se jiných tvrzených nároků exekutora, neboť ty měly být řešeny vydáním příkazu k úhradě nákladů exekuce (PÚNE).
18. Ústavní soud zde rekapituluje, že stěžovatel jakožto soudní exekutor rozhodl o zastavení exekuce podle čl. IV bod 25 zákona č. 286/2021 Sb., neboť vedlejší účastník 2 (povinný) splnil podmínky tzv. milostivého léta, tj. uhradil jistinu a zaplatil i náklady exekuce vymezené zákonem ve výši 750 Kč + 21 % DPH (tj. 907,50 Kč). Pokud jde o případné plnění vymožené před 28. 10. 2021, krajský soud nezpochybňuje, že jde o plnění zákonně vymožené a náleží tomu, komu bylo před účinností novely vyplaceno (ať již jde o jistinu, příslušenství, resp. o náklady oprávněného nebo náklady exekuce).
19. Pro nyní posuzovaný spor je podstatný závěr krajského soudu, že "rozhodnutím, v němž soudní exekutor rozhodne o osvobození povinného a o částečném zastavení exekuce, se rozhoduje jen o té části nákladů exekuce, které jsou spojeny s doplacením neuhrazeného zůstatku jistiny a s tou částí exekuce, která byla pro osvobození povinného zastaveny. Tyto náklady jsou určeny zákonem, a to bodem 25 odst. 2 přechodných ustanovení novely a činí 750 Kč + 21 % DPH" (bod 8 napadeného rozhodnutí). Soud dále jasně uvedl, že "v souvislosti s tímto druhem zastavení exekuce se však o nákladech exekuce, které se vztahují k dříve vymoženému plnění podle čl. IV bod 25 novely exekučního řádu nerozhoduje. Správně proto mělo být rozhodnuto pouze výrokem V. Výrok IV byl vydán nad zákonný rámec tohoto rozhodnutí, a proto ho odvolací soud změnil tak, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno" (bod 9 napadeného rozhodnutí).
20. Té části stížnostních námitek stěžovatele, které jsou založeny na tvrzeném porušení ústavního práva na podnikání (na přiměřený zisk, resp. na úhradu vynaložených nákladů) nelze přisvědčit, resp. jsou předčasné, neboť soud ohledně sporné části nákladů řízení odkázal na nalézací řízení. Jak soud výslovně uvedl, "v rámci řízení o odvolání proti nákladovému výroku (bod IV.) přezkoumávaného rozhodnutí se vzhledem k výše uvedenému nelze zabývat tím, zda stran těchto dříve vymožených nákladů soudnímu exekutorovi vznikla povinnost k jejich vyplacení povinnému nebo zda mu vymožené náklady náleží, eventuálně v jaké výši. Exekutorovi nelze uložit, aby je povinnému vydal. Tyto otázky spadají pod režim nalézacího řízení a povinný je případně může uplatnit jedině žalobou" (bod 10). Teprve po proběhnuvším řízení, na které soud odkázal, se lze zabývat otázkami souvisejícími s případnými ekonomickými ztrátami stěžovatele, tj. namítaným zásahem do práva na podnikání.
21. Druhým aspektem věci je pak otázka, zda napadené rozhodnutí neporušuje právo na přístup k soudu, resp. právo na soudní ochranu stěžovatele právě pro shora citovaný závěr, že v daném řízení "se nelze zabývat tím, zda stran těchto dříve vymožených nákladů soudnímu exekutorovi vznikla povinnost k jejich vyplacení povinnému nebo zda mu vymožené náklady náleží, eventuálně v jaké výši". Ani tento závěr však nepovažuje Ústavní soud za jakkoli excesivní, neboť krajský soud odkázal stěžovatele na nalézací řízení, tudíž přístup k soudu mu tak (ohledně sporné části nákladů exekuce) nebyl odepřen. Zároveň krajský soud logicky a srozumitelně zdůvodnil, proč byl výrok IV obsažený v rozhodnutí stěžovatele jakožto exekutora učiněn nad rámec vydaného rozhodnutí (tj. při zastavení exekuce v rámci tzv. milostivého léta) a proč byl krajským soudem změněn. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jde o výklad podústavního práva (exekučních předpisů), do nějž Ústavnímu soudu nepřísluší vstupovat, nejde-li o zjevný exces. Pokud soud vyšel z toho, že náklady exekuce mají být vymáhány na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce (PÚNE), nikoli určovány tím procesním způsobem, který zvolil stěžovatel, pak jde o jeden z možných výkladů podústavního práva, který lze stěží považovat za excesivní, natožpak protiústavní. Stěžovatel ostatně sám odkazuje na §87 odst. 4 exekučního řádu dle stavu účinnému k datu zahájení exekuce, podle něhož "náklady exekuce a náklady oprávněného vymůže exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, a to některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky". K argumentu stěžovatele vyhláškou ministerstva (tj. prováděcím podzákonným přepisem) lze pouze dodat, že podle čl. 95 odst. 1 Ústavy je obecný soud vázán zákonem, přičemž je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem, takže v tomto ohledu nelze soudu cokoli vytknout. Ústavní soud tak neshledal v postupu krajského soudu jakýkoli exces při výkladu podústavního práva, z něhož by bylo možno dovozovat porušení ústavního práva stěžovatele na soudní ochranu.
22. Ústavní soud tak uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.
23. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
24. Osud ústavní stížnosti pak sdílí též akcesorické návrhy týkající se konkrétní kontroly právních předpisů, tedy návrh na zrušení bodu 25 čl. IV zákona č. 286/2021 Sb. a návrh na zrušení §238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (srov. též např. usnesení ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2423/20, usnesení ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 1609/20 či usnesení ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 1905/18).
25. Návrhu soudního exekutora Mgr. Ondřeje Svobody na přiznání postavení vedlejšího účastníka řízení pak Ústavní soud nemohl vyhovět, neboť navrhovatel neprokázal právní zájem na výsledku řízení o individuální ústavní stížnosti stěžovatele směřující vůči rozhodnutí krajského soudu, tedy neprokázal, že by zrušení rozhodnutí krajského soudu mohlo mít konkrétní a přímé dopady do práv, resp. právních poměrů navrhovatele. Důvodem je primárně to, že veškerá argumentace Mgr. Svobody tvrdící zájem na výsledku řízení se týkala výhradně řízení o zrušení bodu 25 čl. IV zákona č. 286/2021 Sb., tj. směřovala vůči zákonné úpravě tzv. milostivého léta s tím, že navrhovatel má právní zájem na tom, aby Ústavní soud vyhověl návrhu na zrušení příslušného ustanovení zákona č. 286/2021 Sb. Z důvodu zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti se však Ústavní soud, jak bylo shora uvedeno, napadenými předpisy meritorně nezabýval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu