ECLI:CZ:US:2023:3.US.2721.23.1
sp. zn. III. ÚS 2721/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky nezletilé I. P., zastoupené zákonnou zástupkyní M. P., právně zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2023 sp. zn. 61 To 636/2023 a usnesení Generálního ředitelství cel, Budějovická 7, Praha 4, odbor 75.4 - Pátrání Olomouc ze dne 21. července 2023 č. j. GŘC-1322-438/TČ-2021-835450, za účasti Městského soudu v Praze a Generálního ředitelství cel, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným usnesením Generálního ředitelství cel (dále jen " celní orgán") bylo rozhodnuto podle §79g odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), ve spojení s §79a odst. 1 téhož zákona o zajištění jako náhradní hodnoty finanční hotovosti ve výši 340 000 Kč a 6 000 USD, které byly nalezeny při domovní prohlídce provedené dne 18. 7. 2023 v rodinném domě na adrese trvalého pobytu podezřelého I. P. v X, s tím, že nelze zajistit věc, která je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti. Celní orgán své rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že byly zahájeny úkony trestního řízení ve věci zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), z jehož spáchání je podezřelý mimo dalších osob i I. P. (otec stěžovatelky), přičemž dosud provedenými úkony trestního řízení byly zjištěny účelově vytvořené obchodní řetězce, jejichž jednotlivé články jsou uvedeným podezřelým využívány za účelem zkrácení daně z přidané hodnoty, kdy škoda způsobená jeho trestnou činností byla předběžně vyčíslena na nejméně 27 134 937 Kč. Vzhledem k tomu, že dosavadním prověřováním nebyl dohledán uvedený výnos z trestné činnosti a lze předpokládat, že byl již spotřebován, byla zajištěna náhradní hodnota, která odpovídá pouze z části hodnotě výnosu.
3. Stížnost stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka poukazuje na to, že přestože v předmětné trestní věci došlo dne 18. 7. 2023 k pověření orgánu celní správy, který původně věc vyšetřoval, k dokončení probíhajících prohlídek a zajištění majetkových hodnot, toto formální pověření podle jejího přesvědčení nesplňuje předpoklad dostatečné konkrétnosti úkonů, k nimž se vztahuje. V této souvislosti namítá nicotnost napadeného usnesení pověřeného celního orgánu, neboť bylo vydáno nepříslušným orgánem. Stejnou námitku vznesla ve své stížnosti, městský soud se jí však nikterak nezabýval. Překročení pravomoci pověřeného celního orgánu stěžovatelka spatřuje též v tom, že v příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 k provedení předmětné domovní prohlídky se nachází podrobný výčet položek, jejichž nalezení bylo domovní prohlídkou sledováno, tento výčet však neobsahuje finanční hotovost, přestože v podnětu policejního orgánu byla uvedena.
5. Městský soud se podle názoru stěžovatelky s její stížnostní argumentací nevypořádal, takže lze jeho rozhodnutí označit za nepřezkoumatelné a v konečném důsledku v rozporu s právem na spravedlivý proces. Vadou nepřezkoumatelnosti je stiženo i usnesení pověřeného celního orgánu, v němž je stěžovatelka uvedena pouze jako majitelka nemovitosti bez odůvodnění, proč právě její majetek je jako náhradní hodnota zajišťován. Výklad městského soudu označuje jako flagrantní popření veškerých zásad demokratického právního státu, když na ni převádí důkazní povinnost, přestože domovní prohlídka byla provedena v její nemovitosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost proti napadeným usnesením je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle §79a a násl. tr. řádu (srov. např. usnesení ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1054/12, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
9. Majetkové zajišťovací instituty upravené v §79a a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci [srv. např. nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)]. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království, stížnost č. 5493/72). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429)].
10. Ve své judikaturní praxi Ústavní soud formuloval určité požadavky, jimž by měly orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. Jejich rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny), nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) a musí být přezkoumatelným způsobem odůvodněno [srov. již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2485/13. Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem ochrany základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku dotčené osoby za protiústavní zásah do jejích vlastnických práv [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13, usnesení ze dne 28. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 554/03 a další].
11. Na námitku stěžovatelky, že napadené usnesení pověřeného celního orgánu je nicotné, neboť ho vydal nepříslušný orgán, případně reagoval, byť stručně, městský soud, který shledal, že usnesení o zajištění majetkových hodnot vydal správní orgán - Generální ředitelství cel, který byl k tomu Policií České republiky, provádějící vyšetřování předmětné trestné činnosti, pověřen. K tomu lze doplnit, že dle listin předložených stěžovatelkou prověřování věci původně prováděl celní orgán na základě §12 odst. 2 písm. d), bod 3. tr. řádu, přičemž dne 18. 7. 2023 došlo k postoupení věci policejnímu orgánu příslušnému konat vyšetřování - Policii České republiky, Krajskému ředitelství hl. m. Prahy, Odboru hospodářské kriminality (dále jen "vyšetřující policejní orgán"), a to v souladu s §162 odst. 1 věta první tr. řádu. Tím však nebyla dotčena povinnost celního orgánu na základě dožádání vyšetřujícího policejního orgánu opatřovat jednotlivé důkazy nebo je na základě takového pokynu provádět (viz §162 odst. 1 věta druhá tr. řádu). Dne 18. 7. 2023 pod č. j. KRPA-239189-25/TČ-2023-000097-JŘ rozhodl vyšetřující policejní orgán o pověření celního orgánu k provádění úkonů trestního řízení v předmětné věci. Konkrétně pověřil celní orgán k dokončení probíhajících prohlídek, zajištění majetkových hodnot, vyhodnocení operativních úkonů, vyhodnocení zajištěných věcí, odtajnění utajovaných listin a předání vyšetřujícímu policejnímu orgánu. Z tohoto výčtu je dostatečně zřejmé, jaké úkony směřující k opatření důkazů ve věci měl celní orgán na základě pověření provést. Pokud tedy celní orgán peněžní prostředky nalezené při domovní prohlídce v domě, obývaným podezřelým, zabavil a poté napadeným usnesením po předchozím souhlasu dozorujícího státního zástupce zajistil jako náhradní hodnotu, nelze dospět k závěru, který činí stěžovatelka, že usnesení o zajištění finanční hotovosti vydal k tomu nepříslušný policejní orgán.
12. Pokud stěžovatelka napadá postup celního orgánu při provedení domovní prohlídky, při níž byly předmětné finanční prostředky nalezeny, aniž by současně vyčerpala opravné prostředky, které jí poskytuje trestní řád a zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), je tato část jejích námitek nepřípustná. Stěžovatelka ani netvrdí, že ve smyslu §157a tr. řádu požádala o přezkoumání postupu celního orgánu a státního zástupce, či že dala podnět k výkonu dohledu podle §12d zákona o státním zastupitelství, který je obecně Ústavním soudem přijímán jako účinný procesní prostředek k ochraně práv dotčených osob [srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14 (U 14/74 SbNU 623), usnesení ze dne 14. 2. 2019 sp. zn. I. ÚS 34/19, aj.]. Městský soud se ostatně s uvedenou námitkou také stručně vypořádal.
13. Městský soud se vyjádřil i k námitce stěžovatelky, že nalezené a posléze zajištěné finanční prostředky jsou v jejím vlastnictví, což nesprávně odvozuje z toho, že je majitelkou předmětné nemovitosti. Za situace, kdy tuto nemovitost obývá i podezřelý, který v ní má trvalé bydliště, celní orgán nepochybil, když nalezenou hotovost zajistil. Bylo na stěžovatelce, aby prokázala, že tato majetková hodnota patří jí a nikoliv podezřelému. Celnímu orgánu nemůže důvodně vyčítat, že za existence podezření, že zajištěné peníze pochází z trestné činnosti jejího obviněného otce, a za situace, kdy nijak nedoložila, že by mělo jít o její finanční prostředky, přistoupil k jejich zajištění. Své vlastnictví ostatně nijak nedoložila ani ve stížnostním řízení před městským soudem. Argumentuje-li tedy stěžovatelka tím, že tyto prostředky patří jí a nikoliv podezřelému, tato námitka bude jistě předmětem dalšího dokazování, přičemž stěžovatelce zůstává zachováno právo kdykoliv žádat o zrušení zajištění.
14. Lze uzavřít, že napadené rozhodnutí pověřeného celního orgánu má zákonný podklad (§79g odst. 1 tr. řádu ve spojení s §79a odst. 1 téhož zákona), bylo vydáno příslušným orgánem po předchozím souhlasu dozorového státního zástupce, sledovalo legitimní cíl (snahu o minimalizaci škody způsobené případnou trestnou činností) a nejeví se jako zcela svévolné. Usnesení městského soudu pak případně reaguje na podstatné stížnostní námitky a je přezkoumatelným způsobem odůvodněno. Obě usnesení splňují požadavky kladené na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot, vytyčené judikaturou Ústavního soudu. Rozhodující orgány činné v trestním řízení dostály své povinnosti interpretovat a aplikovat příslušná zákonná ustanovení způsobem nevybočujícím z mezí ústavnosti. V jejich procesním postupu nebyla zjištěna libovůle, která by svědčila o dotčení tvrzených práv stěžovatelky. Jde o legitimní výluku z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou. Nadto jde o opatření dočasné, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení tedy nepředstavují neodčinitelné zásahy do základního práva stěžovatelky vlastnit majetek.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu