ECLI:CZ:US:2023:3.US.274.23.1
sp. zn. III. ÚS 274/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jana Filipa a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Milana Kopeckého, zastoupeného JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, č. j. 26 Cdo 471/2022-410, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 11. 2021, č. j. 20 Co 193/2021-373, a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 13. 7. 2021, č. j. 13 C 118/2020-315, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. 37 odst. 3 Listiny, v čl. 96 odst. 1 Ústavy, v čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 4 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") výše uvedeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele na náhradu majetkové újmy v částce 248 474,20 Kč s příslušenstvím (výrok I). Ta měla mít podobu zejména ušlého zisku, neboť žalovaní stěžovateli znemožnili vstup do jejich nemovitostí, ve kterých měl stěžovatel umístěno zboží určené k prodeji, takže stěžovatel nemohl provozovat svou podnikatelskou činnost. Vedle ušlého zisku stěžovatel požadoval k náhradě i částku odpovídající úroku z půjčky potřebné na zakoupení náhradního vybavení a zboží a konečně žádal o úhradu nákladů právního zastoupení, které vynaložil k odvrácení následků údajného protiprávního jednání žalovaných. Okresní soud nicméně dospěl k závěru, že právo nájmu nemovitých věcí ve vlastnictví žalovaných stěžovateli skončilo nejpozději k 31. 3. 2018 a k tomuto dni bylo jeho povinností nemovitosti vyklidit. Stěžovatel to ani na výzvu žalovaných neučinil, ačkoliv podle okresního soudu věděl již od poloviny března roku 2018, že nemovitosti od žalovaných nekoupí (když nájemní smlouvu za symbolickou 1 Kč měsíčně měl stěžovatel uzavřenou právě do okamžiku nabytí vlastnického práva k uvedeným nemovitostem v původním vlastnictví žalovaných). Tím stěžovatel založil protiprávní stav, kdy bez právního důvodu užíval nemovitosti žalovaných, a navíc v podstatě zdarma. Okresní soud tak považoval podání stěžovatelovy žaloby za šikanózní výkon práva, který nepožívá právní ochrany. K zadržovacímu právu, které naopak vůči stěžovatelovým věcem uplatnili žalovaní (a to svým e-mailem ze dne 8. 4. 2018) okresní soud uvedl, že toto právní jednání považuje za neplatné, protože běžný e-mail, ve kterém bylo zadržovací právo uplatněno, nesplňuje podmínku písemné formy, když nadto žalovaní v e-mailu ani nespecifikovali, jaké konkrétní věci ve vlastnictví stěžovatele zadrželi. Výrokem II pak okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatele krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí okresního soudu jen ve výroku II o náhradě nákladů řízení (výrok I rozsudku krajského soudu), jinak rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok II rozsudku krajského soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku krajského soudu). Krajský soud zejména uvedl, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu bylo pro posouzení zadržovacího práva uplatněného žalovanými podstatné, zda se zadržené věci nacházely v okamžiku zadržení v pronajatých nemovitostech. Tato podmínka byla v daném případě splněna, a proto z tohoto hlediska retenční právo uplatněné ze strany žalovaných nelze považovat za nezákonné. Dále bylo zadržení věcí stěžovateli oznámeno. Žalovaní měli zároveň podle krajského soudu vůči stěžovateli v okamžiku uplatnění retenčního práva splatnou pohledávku spočívající v nároku na náhradu škody, kterou stěžovatel způsobil na jejich nemovitých věcech stavebními úpravami (bez zákonem předvídaného postupu zasáhl do nosných zdí) a pokácením stromů (v jiném soudním řízení stěžovatel a žalovaní uzavřeli ohledně tohoto jejich nároku smír a stěžovatel jim na náhradu škody uhradil částku 100 000 Kč). Podle krajského soudu přitom měl stěžovatel rovněž dostatek času, aby si věci později žalovanými zadržené odnesl (k čemuž byl ostatně žalovanými podle krajského soudu vyzván) a žalovaní neporušili žádnou povinnost, když uplatnili své zadržovací právo.
4. Následné dovolání stěžovatele odmítl ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud (výrok II), přičemž směřovalo-li dovolání i proti rozsudku okresního soudu, pak v tomto rozsahu Nejvyšší soud dovolací řízení zastavil (výrok I). Dovolání stěžovatele podle Nejvyššího soudu nemohlo být úspěšné již proto, neboť rozhodnutí krajského soudu je založeno mimo jiné na správném závěru (z něhož ostatně vyšel již okresní soud), že to byl právě stěžovatel, kdo založil protiprávní stav, neboť věci měl v nemovitostech žalovaných uloženy protiprávně a měl dostatek času si je odnést, když tato okolnost vylučuje, aby byl se svou žalobou úspěšný, neboť v souladu se zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"; §6 odst. 2) není možné, aby sám těžil ze svého protiprávního jednání. Proto také není podstatné, že krajský soud podle Nejvyššího soudu nesprávně posoudil uplatnění zadržovacího práva žalovanými, neboť tito v době zadržení věcí neměli vůči němu splatnou pohledávku. Stěžovateli byl totiž e-mail o jím způsobené škodě na nemovitých věcech žalovaných zaslán až poté, co žalovaní k zadržení věcí přistoupili. Obecně přitom platí, že nárok, u něhož není stanovena doba splnění (což je i nárok na náhradu škody), je dlužník povinen splatit poté, co k němu byl věřitelem vyzván. Žalovaní přitom netvrdili, že by svůj nárok u stěžovatele uplatnili dříve, než přikročili k zadržení jeho věcí.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že obecné soudy pochybily, dovozují-li naplnění výhrady podle §6 občanského zákoníku mimo jiné z toho, že věděl, že ve skutečnosti nehodlá od žalovaných jejich nemovité věci koupit, neboť v mezidobí koupil jinou nemovitou věc; přesto nemovité věci žalovaných užíval ke svému podnikání za symbolickou 1 Kč. Obecné soudy se rovněž mýlí, pokud vycházejí z toho, že stěžovatel řádně a včas nemovité věci žalovaných nevyklidil; ve vyklizení mu prý totiž bránili sami žalovaní, a to právě uplatněním zadržovacího práva. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti rozporuje obecnými soudy vyjádřenou menší závažnost protiprávního jednání žalovaných, kteří proti němu uplatnili zadržovací právo, ačkoliv k tomu nebyly splněny zákonné podmínky, resp. rozporuje závažnost údajného protiprávního jednání, kterého se měl dopustit on sám, pokud ve skutečnosti nehodlal od žalovaných jejich nemovité věci koupit, přesto je však za pro něj výhodných podmínek dále využíval. Zcela neopodstatněné je rovněž východisko obecných soudů, že stěžovatel se na žalovaných jen snažil saturovat ztráty, které utrpěl v předchozím sporu.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Proces interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecného soudu bývá naopak stižen kvalifikovanou vadou zpravidla až tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl posoudit pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť žádná závažná pochybení ve shora naznačeném směru (tzn. dosahující ústavní intenzity) v nyní posuzované věci neshledal.
10. K vlastním stížnostním námitkám stěžovatele Ústavní soud především konstatuje, že ačkoliv je uplatněná argumentace rozsáhlá, je prosta v podstatě jakékoliv hlubší ústavněprávní dimenze. Stěžovatel totiž v ústavní stížnosti ve své podstatě jen polemizuje se skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými závěry ze strany obecných soudů (mezi nimiž Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele neshledává extrémní nesoulad), aniž by přitom odpovídajícím způsobem akceptoval výše naznačené postavení Ústavního soudu a z něj plynoucí limity ústavního přezkumu, k němuž je povolán.
11. Stěžovatel tak například v ústavní stížnosti uvádí, že ze samotné skutečnosti, že koupil jinou nemovitost, nelze ještě usuzovat, že již neměl zájem o koupi nemovitých věcí žalovaných (takto koncipovanou argumentací tedy stěžovatel reaguje na opačné stanovisko obecných soudů, které právě mimo jiné z této skutečnosti stěžovatelův nezájem o nemovitosti žalovaných dovodily - pozn. Ústavní soud). V této souvislosti ovšem stěžovatel přehlíží, že obecné soudy na stěžovatelův nezájem usoudily například i z výslechu jeho syna (srov. zejména odst. 44 rozsudku okresního soudu), který před soudem mimo jiné uvedl, že mu stěžovatel sdělil asi v polovině března (tedy několik týdnů předtím, než musel nemovité věci žalovaných opustit a než tito proti jeho věcem uplatnili zadržovací právo), že tyto již koupit nehodlá.
12. Nikoliv přiléhavý je pak dále argument stěžovatele, že žalovaní měli vědět, že stěžovatel chce jejich nemovitost koupit společně se svým synem, a proto pro ně nemělo být překvapením, že jeho syn uvedené nemovité věci také užívá. V rozhodnutí okresního soudu je totiž v této souvislosti uvedeno, že předmětné nemovité věci užíval k bydlení mimo jiné i kamarád stěžovatelova syna se svou rodinou a domácími zvířaty. Ani za toto užívání přitom nebylo žalovaným ničeho hrazeno (opak stěžovatel v ústavní stížnost netvrdí), tedy kromě úhrady nákladů za běžná plnění spojená s užívání nemovité věci k bydlení.
13. Stěžovatel konečně nevyužívá ani prostor daný mu ústavní stížností k tomu, aby vysvětlil, v čem konkrétně mu například v podpisu kupní smlouvy měla bránit skutečnost, že přilehlá stavba garáže, kterou měl rovněž nabýt do vlastnictví, nebyla zapsána do katastru nemovitostí. Z napadených rozhodnutí, ani z argumentace samotného stěžovatele v tomto směru neplyne závěr, že by absence eventuálního zápisu v katastru nemovitostí nebyla dána například jen dobou, kdy tato garáž byla postavena, a eventuální zápis vzhledem k tehdejším společenským poměrům nebyl určující.
14. Lze tak uzavřít, že podstata ústavní stížnosti brojí nikoliv proti zásahům do tvrzených základních práv stěžovatele, nýbrž svojí podstatou se jedná o vyslovení nesouhlasu s výsledkem soudního řízení, které však z povahy věci nepožívá a ani požívat nemůže ústavní ochrany. Stěžovatel totiž ve skutečnosti pouze polemizuje s výsledky provedeného dokazování, které zpochybňuje, což však - jak se podává ze shora uvedeného - nemůže založit kognici zdejšího soudu.
15. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu