ECLI:CZ:US:2023:3.US.2772.23.1
sp. zn. III. ÚS 2772/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudkyň Daniely Zemanové a Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Evy S., 2) Jany P. 3) Tomáše S. (jedná se o pseudonymy), zastoupených Mgr. Jiřím Klegou, advokátem, sídlem Bohumínská 1553, Rychvald, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. srpna 2023 č. j. 6 To 203/2023-251, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a A. V., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva garantovaná článkem 36 odst. 1, článkem 37 odst. 2 a článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé vystupovali jako poškození v trestní věci obžalovaného A. V. (dále jen "vedlejší účastník") vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 173/2022.
3. Vedlejší účastník byl u shora uvedeného soudu trestně stíhán pro přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Uvedeného přečinu se měl (zkráceně řečeno) dopustit tím, že jako řidič automobilu při couvání po chodníku nevěnoval náležitou pozornost situaci na uvedené pozemní komunikaci a přehlédl za ním jdoucí chodkyni Evu S. (první stěžovatelka), do které narazil zadní částí automobilu, v důsledku čehož jmenovaná upadla na betonovou dlažbu chodníku, přičemž utrpěla těžká poranění, s dobou léčení 10 až 12 týdnů a významným omezením v obvyklém způsobu života po dobu výrazně přesahující 6 týdnů.
4. Dne 17. 1. 2023 uzavřel vedlejší účastník se stěžovateli "dohodu o způsobu vyrovnání újmy na zdraví", ve které ujednali přiměřené zadostiučinění pro stěžovatele v celkové výši 90 000 Kč s tím, že prohlásili, že považují "záležitost vzájemného vyrovnání pro účely trestního řízení za vyřízenou a nebudou vůči sobě vznášet v trestím řízení další nároky, dojde-li k podmíněnému zastavení trestního stíhání, a to nebude v budoucnu obnoveno". Advokátní kancelář zastupující stěžovatele vystavila dne 20. 2. 2023 fakturu pro vedlejšího účastníka na částku 3 975 Kč + DPH, tedy celkem na částku 4 809,75 Kč, za "právní služby", kterou vedlejší účastník podle výpisu z účtu následně uhradil.
5. Usnesením ze dne 17. 2. 2023 č. j. 3 T 173/2022-203 rozhodl Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") tak, že se trestní stíhání vedlejšího účastníka podle §231 odst. 1, §223a odst. 1 trestního řádu z důvodu uvedeného v §307 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního řádu podmíněně zastavuje.
6. Usnesením ze dne 14. 4. 2023 č. j. 3 T 173/2022-217 rozhodl okresní soud tak, že uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost uhradit podle §154 odst. 2 trestního řádu v návaznosti na §155 odst. 4 trestního řádu stěžovatelům náklady vzniklé přibráním zmocněnce Mgr. Jiřího Klegy ve výši 29 307,41 Kč (výrok I).
7. Z podnětu stížnosti vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 2. 8. 2023 č. j. 6 To 203/2023-251 výše uvedené rozhodnutí o nákladech vzniklých přibráním zmocněnce zrušil a nově rozhodl tak, že vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit první stěžovatelce 1002,69 Kč, druhé stěžovatelce 1002,69 Kč a třetímu stěžovateli 1002,69 Kč, jako náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích vzniklé přibráním zmocněnce Mgr. Jiřího Klegy. Krajský soud dospěl k závěru, že součástí dohody ze dne 17. 1. 2023 byla též ústní dohoda o tom, že vedlejší účastník uhradí právní služby poskytnuté stěžovatelům jejich zmocněncem ve výši fakturované částky, o čemž svědčí formulace účelu platby uvedená na faktuře. Podle krajského soudu se vedlejší účastník mohl legitimně domnívat, že uvedenou dohodou budou veškeré nároky stěžovatelů (nad rámec pojistného plnění) vypořádány. Za účelně vynaložené náklady krajský soud označil pouze účast zmocněnce stěžovatelů při odročeném hlavním líčení dne 17. 2. 2023, což označil za úhrnný a společný úkon, který zmocněnec vykonal pro všechny stěžovatele společně. Krajský soud tedy dospěl k závěru, že zmocněnci náleží odměna za jeden úkon právní pomoci dle §10 odst. 5 a §7 bod 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a k tomu přináležející režijní paušál dle §13 odst. 1, odst. 4 advokátního tarifu, jakož i náhrada za promeškaný čas podle §14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu a náhrada cestovného podle §13 odst. 1 advokátního tarifu.
II.
Argumentace stěžovatelů
8. Stěžovatelé mají za to, že napadeným rozhodnutím krajského soudu došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv, neboť toto rozhodnutí podle nich dehonestuje jejich postavení jako poškozených v trestní řízení, je zjevně excesivní a skutkové závěry přijaté krajským soudem nemají oporu v provedených důkazech.
9. Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem krajského soudu, podle něhož došlo k uzavření dohody o paušální náhradě odměny právního zastoupení mezi vedlejším účastníkem a zmocněncem stěžovatelů, a zdůrazňují, že tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Faktura ze dne 20. 2. 2023 byla podle nich vystavena za sepis dohody o další nemajetkové újmě, o jejíž vyhotovení požádal vedlejší účastník zmocněnce stěžovatelů po prvním hlavním líčení. Stěžovatelé nechtěli vynakládat další finanční prostředky za sepis dohody, která byla výlučně ve prospěch vedlejšího účastníka, když náhrada újmy by jim byla přiznána i v rámci trestního řízení, do kterého se se svými nároky přihlásili. Stěžovatelé nesouhlasí s výkladem krajského soudu, podle kterého je nelogické, aby advokát účtoval v rámci probíhajícího řízení jen "sepis dohody", když již dříve poskytl úkony právní služby a ještě očekával další úkon, ani s výkladem, podle kterého s vedlejším účastníkem uzavřeli ústní dohodu o tom, že vedlejší účastník uhradí právní služby poskytované zmocněncem ve výši následně fakturované částky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Vlastní posouzení věci Ústavním soudem
11. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (článku 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud tudíž není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení a jeho úkolem není přepočítávat náklady řízení. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [v obdobné věci např. nález sp. zn. I. ÚS 825/20 ze dne 29. září 2020 (N 193/102 SbNU 201)].
13. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal, že by krajský soud při výkladu a aplikaci zákonných ustanovení postupoval svévolně či jinak porušil základní práva, jichž se stěžovatelé dovolávají v ústavní stížnosti. Z napadeného usnesení vyplývá, že krajský soud se věcí zabýval, aplikoval příslušné právní normy a své rozhodnutí zcela dostatečně odůvodnil. Pakliže stěžovatelé nesouhlasí s tím, jakým způsobem krajský soud vypočítal náhradu nákladů na přibrání zmocněnce, Ústavní soud jejich námitce nepřisvědčil. Krajský soud v napadeném rozhodnutí velmi podrobně vysvětlil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že vedlejší účastník uzavřel se stěžovateli dohodu o tom, že uhradí právní služby poskytnuté poškozeným jejich zmocněncem ve výši fakturované částky. Vytknout lze krajskému soudu snad jen to, že při orientačním výpočtu nevycházel z tarifní hodnoty 50 000 Kč a nezohlednil tak závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021 sp. zn. 25 Cdo 377/2020, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12/2022 a bylo aprobováno i v nejnovější judikatuře Ústavního soudu, konkrétně v usnesení ze dne 14. 2. 2023 sp. zn. I. ÚS 198/23 a v navazujícím usnesení ze dne 31. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2214/23 a čerstvě i v nálezu ze dne 5. 12. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2137/23). Dospěl-li krajský soud k jinému právnímu závěru, než jaký stěžovatelé očekávali, není takové rozhodnutí bez dalšího porušením jejich vlastnického práva (článek 11 odst. 1 Listiny). Nejde ani o porušení práva na přístup k soudu (článek 36 odst. 1 Listiny), které zajišťuje podmínky, za nichž řízení před soudem proběhne, nezaručuje však úspěch ve věci a soulad rozhodnutí s očekáváním účastníka řízení. Stěžovatelům nebyla rovněž upřena právní pomoc (článek 37 odst. 2 Listiny). Ústavní soud proto v projednávané věci nespatřuje prostor pro svůj kasační zásah.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu