ECLI:CZ:US:2023:3.US.2820.22.1
sp. zn. III. ÚS 2820/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Zdeňka Petrů a Heleny Petrů, obou zastoupených JUDr. Tomášem Průšou, advokátem se sídlem Puškinovo náměstí 681/3, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2022 č. j. 10 As 456/2021-82 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021 č. j. 55 A 115/2020-59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelé dále namítají porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 2 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, Městský úřad Týnec nad Sázavou (dále jen "stavební úřad") rozhodnutím ze dne 24. 4. 2020 č. j. TnS-2018/686-5 zamítl žádost stěžovatelů o vydání dodatečného povolení stavby a udělení výjimky z §23 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů. Krajský úřad Středočeského kraje odvolání stěžovatelů proti rozhodnutí stavebního úřadu zamítl. Stěžovatelé se dále bránili proti rozhodnutí správních orgánů u správních soudů, přičemž Krajský soud v Praze a Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedenými rozsudky žalobu i kasační stížnost stěžovatelů zamítly. Jádrem sporu, kterým se zabývaly správní soudy, byla otázka, zda může být vydáno dodatečné povolení stavby, pokud stavba zasahuje bez souhlasu sousedů plochou 0,45 m2 sousední pozemek.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že správní soudy nezohlednily existenci dobré víry na straně stěžovatelů při realizaci stavby. Namítají, že o skutečnosti, že staví výlučně na svém pozemku, byli utvrzováni rozhodnutími či nečinností správních orgánů. Nadto požadavek, aby před zahájením stavby zjišťovali vlastnickou hranici pozemků, považují za rozporný s realitou; v územním řízení nebylo dle stěžovatelů ohledně hranice pozemku sporu. Stěžovatelé tak mají za to, že správní soudy neoprávněně přesunuly povinnost správních orgánů zjistit stav věci bez důvodných pochybností na stěžovatele. Stěžovatelé dále nesouhlasí se závěry obecných soudů, že vlastnická hranice pozemků nemohla být přezkoumána, neboť nebyla předmětem správního řízení. Porušení vlastnického práva stěžovatelé spatřují v tom, že v důsledku nesprávného postupu správních orgánů budou nuceni odstranit přístavbu, základy sklepa a garáže, což si vyžádá náklady v řádech několika set tisíc korun, a v tom, že nebylo naplněno jejich legitimní očekávání, že se jim podaří dokončit přístavbu sklepa a garáže. Stěžovatelé dále brojí proti neudělení výjimky dle §23 odst. 2 výše citované vyhlášky, neboť mají za to, že správní orgány relevantní právní předpisy aplikovaly a interpretovaly v rozporu s jejich smyslem; poukazují rovněž na hrubý nepoměr mezi důsledkem udělení výjimky a důsledkem odstranění stavby. Stěžovatelé dále uvádějí, že jejich sousedé zneužívají svého vlastnického práva na jejich úkor; na nabídku odkupu sporného pozemku za 50 000 Kč sousedé nijak nereagovali. Závěrem stěžovatelé shrnují, že ze všech shora uvedených důvodů převáží jejich právo na ochranu dobré víry a legitimního očekávání nad ochranou vlastnického práva sousedů, kteří jsou vlastníky sporné části pozemku.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobami oprávněnými k jejímu podání a řádně zastoupenými, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti pouze pokračují v polemice s právními a skutkovými závěry správních orgánů a správních soudů, které se však se všemi jejich námitkami již vypořádaly. K námitkám týkajícím se ochrany dobré víry správní soudy konstatovaly, že sousedé v průběhu všech řízení vždy vznášeli námitku stran hranice pozemků, ve výrocích stavebního povolení bylo vždy zdůrazněno, že stavba se povoluje výlučně na pozemcích ve vlastnictví stěžovatelů a i autorizovaní inženýři v protokolech upozorňovali, že jejich plány nelze považovat za vytyčení vlastnické hranice pozemků, stěžovatelé tak nemohli být v dobré víře. Ohledně neudělení výjimky z požadavků na umístění stavby správní soudy uzavřely, že stěžovatelům nebylo možné výjimku udělit, neboť stavba jednak nesplňuje podmínku neohrožení sousedního pozemku, jednak dodatečné povolení nemůže sloužit k legalizaci staveb postavených v rozporu s požadavky na výstavbu. Stran námitky zneužití vlastnického práva sousedy stěžovatelů správní soudy vysvětlily, že nechtít odprodat či pro výstavbu přenechat část svého pozemku není šikanózním výkonem vlastnického práva. Ústavní soud shledává závěry správních soudů přesvědčivě odůvodněnými a z ústavního hlediska zcela udržitelnými. K ochraně vlastnického práva Ústavní soud pouze doplňuje, že důsledky povinnosti odstranit stavbu by nikdy nenastaly, pokud by stěžovatelé při stavbě dodrželi všechny relevantní právní předpisy; z ústavního pořádku nevyplývá nárok na legalizaci protiprávně postavené stavby.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelů napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost ve vztahu k v záhlaví citovanému rozsudku odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu