ECLI:CZ:US:2023:3.US.2894.22.1
sp. zn. III. ÚS 2894/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P.P.H. Kovo, s. r. o., se sídlem Pionýrů 2806, Most, zastoupené Mgr. Monikou Hoffmannovou, advokátkou se sídlem Jeseniova 51, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2022 č. j. 6 Afs 65/2022-62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, Finanční úřad pro Ústecký kraj vyměřil stěžovatelce odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 2 448 315 Kč, neboť stěžovatelka nerealizovala projekt "Výroba dodání a montáž 2 ks mostových jeřábů nosnosti 5 tun s dálkovým ovládáním zdvihů i pojezdu" v souladu se žádostí o poskytnutí dotace. Odvolací finanční ředitelství rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdilo rozhodnutím ze dne 29. 10. 2019 č. j. 44805/19/5000-10480-703694. Stěžovatelka se následně bránila žalobou ve správním soudnictví. Rozsudkem ze dne 8. 3. 2022 č. j. 16 Af 25/2019-99 shledal Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu nedůvodnou; v záhlaví uvedeným rozsudkem Nejvyšší správní soud pak zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že na základě vyjádření Odvolacího finančního ředitelství v řízení před krajským soudem lze usuzovat, že není sporu o tom, že došlo k instalaci mostových jeřábů v provozovně stěžovatelky, což správní soudy nezohlednily, a posoudily proto nesprávně otázku dodání předmětného zařízení. Dále stěžovatelka brojí proti tomu, že ačkoli jí dal Nejvyšší správní soud za pravdu, pokud jde o otázky naplnění účelu dotace a přiměřenosti výše odvodu, její kasační stížnost zamítl. Stěžovatelka rovněž považuje za porušení svého práva na soudní ochranu neprovedení výslechu svědků pana Petrosyana a pana Včeka a opakovaného výslechu svědka Davida Bureše. Závěrem stěžovatelka konstatuje, že Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí nedostatečně odůvodnil a jeho právní závěry neodpovídají skutkovým zjištěním.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. Pokud jde o námitku týkající se vyjádření pověřené pracovnice Odvolacího finančního ředitelství v řízení před krajským soudem, pak Nejvyšší správní soud již stěžovatelce vysvětlil, že jednak vyjádření dané osoby ve svých námitkách desinterpretuje, jednak zákonnost rozhodnutí správního orgánu se ve správním soudnictví posuzuje podle jeho písemného odůvodnění, nikoli podle ústního vyjádření v řízení před soudem. Ústavní soud na uvedeném stanovisku neshledává nic nezákonného, natož neústavního. Ve zbytku stěžovatelka pouze pokračuje v polemice s právními a skutkovými závěry správních orgánů a správních soudů, které se však se všemi jejími námitkami již vypořádaly, přičemž Ústavní soud shledává jejich závěry udržitelnými. Pokud jde o neprovedení důkazu svědeckými výpověďmi, pak Ústavní soud konstatuje, že z hlediska stěžovatelkou namítaného porušení práva na soudní ochranu je podstatné, že obecné soudy neprovedení důkazu dostatečně a logicky odůvodnily, a nejedná se tak o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu setrvalé judikatury zdejšího soudu, což teprve by mohlo být považováno za ústavněprávní deficit [srv. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339)]. Nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že namítaná základní práva stěžovatelky napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu