ECLI:CZ:US:2023:3.US.2966.23.1
sp. zn. III. ÚS 2966/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Macka, zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem, sídlem Sokolská 270/8, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 185/2023-33 ze dne 5. října 2023 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 59 A 20/2023-34 ze dne 19. července 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Městský úřad Česká Lípa stěžovateli nařídil, aby do tří dnů od oznámení rozhodnutí zajistil odstranění pevné překážky z pozemků parc. č. X1 a X2 v katastrálním území S. a aby se zdržel jakékoli činnosti, která by znemožnila obecné užívání účelové komunikace, která se na těchto pozemcích nachází. Skutečnost, že přes tyto pozemky vede veřejně přístupná účelová komunikace, pravomocně deklaroval tentýž správní orgán už v dřívějším pravomocném rozhodnutí.
2. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel bránil odvoláním, které Krajský úřad Libereckého kraje zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem ? pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele směřující proti rozhodnutí o odvolání. Stěžovatel jen obecně poukazoval na to, že postup správních orgánů byl v rozporu se zákonem, aniž své námitky specifikoval. Proto krajský soud jen obecně konstatoval, že soukromé vlastnictví pozemku ani jiné označení pozemku v katastru nemovitostí nevylučují, že se na něm nachází veřejně přístupná účelová komunikace.
4. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost spojenou s návrhem na vydání předběžného opatření. Tím se stěžovatel domáhal příkazu, aby se starostka obce S. do pravomocného rozhodnutí věci zdržela jakýchkoli kroků a podnětů k odstranění ohraničení pozemku stěžovatele a instruovala řidiče vozidel, aby při průjezdu do areálu obce jeli s co největší opatrností a nepoškodili stěžovatelův dům.
5. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením návrh na vydání předběžného opatření zamítl, protože stěžovateli nehrozila vážná újma, pro kterou by bylo třeba přistoupit k dočasné úpravě poměrů. Dospěl především k závěru, že veřejně přístupná účelová komunikace vedoucí po pozemku stěžovatele není vytížená a vozidla po ní nejezdí vysokou rychlostí. Ohrožení života a zdraví, jak je vylíčil stěžovatel, proto nebylo reálné.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel tvrdí, že byla porušena jeho práva garantovaná Listinou základních práv a svobod a "zásady spravedlivého rozhodnutí".
7. K usnesení Nejvyššího správního soudu stěžovatel uvedl, že nejde o slepou ulici, jak tvrdí Nejvyšší správní soud, ale o dvě vedle sebe stojící stavební parcely s domy č. p. X3 a X4 v katastrálním území S. Pozemky parc. č. X1 a X2 nemohou být jakoukoli komunikací, když jsou v katastru nemovitostí zapsané jako stavební parcely. Nesouhlasil s tím, že po veřejně přístupné účelové komunikaci nejezdí téměř žádná vozidla. Denně ji využívají rodiče s dětmi pro přístup do školy a vozidla patřící obci. Stěžovatel proto tvrdí, že je ohrožen na životě vozidly projíždějícími přes jeho pozemek. Ohraničení stěžovatelova pozemku nebrání v obsluze pozemků parc. č. X5 a X6 v témže katastrálním území. Dále stěžovatel vyložil, proč cesta přes jeho pozemky nesplňuje parametry veřejně přístupné účelové komunikace.
III.
Předpoklady řízení a postup v řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který je zastoupen advokátem v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
9. Navzdory výzvě stěžovateli, aby odstranil nejasnosti a rozpory, není z ústavní stížnosti zcela zřetelné, která rozhodnutí stěžovatel napadá. Stěžovatel v reakci na výzvu uvedl, že "ústavní stížnost byla podávána" k usnesení krajského soudu č. j. 59 A 55/2023-29 ze dne 27. 9. 2023 ve spojení s "usnesením Nejvyššího soudu" (jde zjevně o Nejvyšší správní soud) č. j. 3 As 185/2023-33. Svůj vlastní návrh pak stěžovatel specifikoval tak, že navrhuje zrušit uvedené usnesení Nejvyššího správního soudu a věc vrátit krajskému soudu "k novému projednání a rozhodnutí".
10. Ústavní soud stěžovatele nevyzýval k dalšímu upřesnění, neboť dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je nutné chápat tak, že směřuje proti usnesení Nejvyššího správního soudu, jímž bylo zamítnuto předběžné opatření. Vůči tomuto rozhodnutí stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), respektive zákon žádné prostředky nepřipouští. Ústavní stížnost je tedy přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Vlastnímu přezkumu se Ústavní soud věnuje níže v části IV.
11. Co se týče stěžovatelem zmíněného usnesení krajského soudu č. j. 59 A 55/2023-29, stěžovatel ho napadl téměř současně podanou samostatnou ústavní stížností; proto se lze domnívat, že v tomto řízení jeho přezkum nenavrhoval. Pro úplnost lze dodat, že tuto druhou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. II. ÚS 2967/23 ze dne 4. 12. 2023.
12. Z formulace upřesněného návrhu a skutečnosti, že k němu stěžovatel připojil kopii tohoto rozhodnutí, také plyne, že stěžovatel napadá i rozsudek krajského soudu č. j. 59 A 20/2023-34, jehož zrušení je předpokladem pro to, aby mohl vést krajský soud další řízení, jak se stěžovatel domáhá. Z napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu však plyne, že proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost; tu stěžovatel ostatně zaslal i Ústavnímu soudu. O ní nebylo dosud věcně rozhodnuto. V části týkající se rozsudku krajského soudu je tak ústavní stížnost nepřípustná, protože nedošlo k vyčerpání všech zákonných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Je tedy dán důvod ústavní stížnost v této části odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Stěžovateli současně nic nebrání, aby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci samé napadl ústavní stížností, bude-li mít za to, že došlo k porušení jeho ústavně chráněných práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že v této věci nejde o přezkum konečného rozhodnutí ve věci samé, ale o přezkum rozhodnutí zamítajícího návrh na vydání předběžného opatření.
14. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale uvádí, že podstatou jeho přezkumu může být pouze posouzení ústavnosti rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je zásadně věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu. Ústavní soud proto mohl pouze ověřit, zda rozhodnutí Nejvyššího správního soudu mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2690/19 ze dne 30. 3. 2020 a v něm odkazovaná judikatura nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 677/14 ze dne 1. 4. 2014).
15. Podle §38 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.") platí, že byl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet.
16. O příslušnosti Nejvyššího správního soudu k vydání rozhodnutí není pochyb. Zákonný podklad mělo usnesení v §38 odst. 1 s. ř. s. V něm uvedené podmínce hrozby vážné újmy se Nejvyšší správní soud řádně věnoval, jeho úvahy jsou logické a řádně odůvodněné. Námitky, které proti tomuto posouzení stěžovatel vznáší a které jsou věcně relevantní pro přezkum tohoto rozhodnutí, představují pouhou polemiku se závěry v přezkoumávaném usnesení. Tvrzení, že komunikaci využívají rodiče pro příjezd do školky a obec, nevyvrací závěr Nejvyššího správního soudu, že na komunikaci zřejmě není hustý provoz a že představuje "slepou ulici". Tím spíše nedokládá, že je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu svévolné, čímž by porušovalo právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
17. Další námitky stěžovatele nelze vztáhnout přímo k napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu, protože se netýkají podmínek pro vydání předběžného opatření. Takto Ústavní soud vyhodnotil mimo jiné námitku, že veřejně přístupná účelová komunikace nemůže být umístěna na stavební parcele, že dříve byl pozemek rozhraničen studnou, že ohraničení stěžovatelova pozemku nebrání v přístupnosti dalších pozemků a že nemůže jít o veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Proto se jimi Ústavní soud nezabýval. Ostatně by to bylo předčasné, neboť jde o námitky vztahující se k věci samé, v níž však Nejvyšší správní soud dosud nerozhodl.
18. Lze shrnout, že Ústavní soud ústavní stížnost zčásti odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbývající části ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Tímto rozhodnutím Ústavní soud nijak nepředjímá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci samé.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu