ECLI:CZ:US:2023:3.US.301.23.1
sp. zn. III. ÚS 301/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem Klokotská 103/13, Tábor, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. listopadu 2022, č. j. 4 To 464/2022-539, a usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 9. srpna 2022, č. j. 1 T 105/2019-525, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 12. 2019 odsouzen za spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, (dále jen "tr. zákoník") k trestu odnětí svobody na 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen podle §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu dva a půl roku. Zároveň byla stěžovateli uložena povinnost, aby nahradil podle svých sil v průběhu zkušební doby škodu, kterou svou trestnou činností způsobil. Zkušební doba uplynula dne 12. 6. 2022. Okresní soud provedl řízení podle §330 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") ve veřejném zasedání, neboť státní zástupce nesouhlasil s rozhodnutím o osvědčení stěžovatele, přičemž napadeným usnesením nařídil dle §83 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu odnětí svobody, který byl stěžovateli uložen rozhodnutím okresního soudu ze dne 12. 12. 2019. V odůvodnění rozhodnutí okresní soud konstatoval, že se stěžovatel v době podmíněného odsouzení nedopustil další trestné činnosti, a že z místa bydliště nebylo zjištěno nic negativního, avšak dodal, že stěžovatel byl v roce 2020 dvakrát pokutován za řízení motorového vozidla, ač nebyl držitelem řidičského oprávnění. Proti usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou neodůvodnil. Jeho stížnost Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") dle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu napadeným usnesením zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že postup obecných soudů je v rozporu s jeho právem garantovaným článkem 36 odst. 1 Listiny, přičemž poukazuje na skutečnost, že obecné soudy nesprávně dospěly k závěru, že poškozenému nic neuhradil, když ze spisu plyne, že 20.000, - Kč stěžovatel v průběhu zkušební doby poškozenému zaplatil. Nemožnost nahradit poškozenému škodu pak stěžovatel zdůvodňuje tím, že v evidenci exekucí má celkem 35 záznamů, přičemž konstatuje, že jeho výdělkové poměry narušila pandemie, a že dluhová situace mu neumožňovala zaslat poškozenému větší částky. Stěžovatel rozporuje skutkový závěr obecných soudů, že na škodě nic neuhradil, neboť je v rozporu s důkazy, zejména s dopisy samotného poškozeného, který sám neuvádí, že by stěžovatel neuhradil na náhradě škody nic, ale že od určitého data škodu přestal nahrazovat. Jedná se tak o zcela zásadní rozpor, který byl dle stěžovatele významný pro právní posouzení, na kterém byl postaven výrok obou napadených usnesení. Dále bylo dle stěžovatele zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces i tím, že krajský soud a okresní soud dostatečně neposoudily jeho finanční možnosti uhradit škodu poškozenému a současně vůbec nezohlednily jeho dluhovou situaci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí i postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
7. Námitky stěžovatele směřují výhradně proti nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. K tomu Ústavní soud poznamenává, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba uplatnit i ohledně rozhodování o dalším výkonu trestu, a to včetně rozhodování o výkonu původně podmíněného trestu odnětí svobody, přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu či o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 4013/19).
8. Z napadeného rozhodnutí okresního soudu zřetelně vyplývají racionální a logické důvody, na jejichž základě dospěl k přesvědčení, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení nevedl řádný život. Okresní soud odkazuje na nekritický přístup stěžovatele k náhradě škody, a na skutečnost, že se stěžovatel v průběhu zkušební doby opakovaně dopustil přestupku na úseku dopravy, přestože v té době nebyl držitelem řidičského oprávnění. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že podmíněným odkladem výkonu uloženého trestu byla stěžovateli dána příležitost prokázat, že jeho nepodmíněné potrestání není potřebné. Konstatoval dále, že stěžovatel na odškodnění poškozeného rezignoval (bod 5) a uvedl, že dostatečným důvodem pro vydání rozhodnutí o nařízení výkonu uloženého postihu je skutečnost, že stěžovatel byl ve sledovaném období dvakrát postižen pro přestupky na úseku dopravy, a to vyjma správního postihu zakazujícího mu řídit motorová vozidla i sankcemi finančními. Obecné soudy zdůraznily, že stěžovatel nedokázal vysvětlit, proč se nepokusil poškozeného odškodnit, nepokusil se mu předat peníze v hotovosti, ani proč s poškozeným vůbec nejednal. Pokud stěžovatel rozporuje závěry krajského soudu o tom, že stěžovatel "na odškodnění poškozeného naprosto rezignoval", Ústavní soud připomíná, že sám stěžovatel uvádí, že během zkušení doby uhradil poškozenému 10 000 Kč dne 20. 12. 2019 a 10 000 Kč dne 31. 1. 2020, tedy v době bezprostředně navazující na rozhodnutí okresního soudu ze dne 12. 12. 2019, kterým byl stěžovateli uložen podmíněný trest a povinnost nahradit škodu. Z uvedeného plyne, že stěžovatel dalšího dva a půl roku (od února 2020 do vydání napadeného usnesení okresního soudu ze dne 9. 8. 2022) již poškozenému nic neuhradil, což ani sám nerozporuje v ústavní stížnosti. Ačkoliv lze do jisté míry se stěžovatelem souhlasit, že by právní závěry obecných soudů v odůvodnění napadených rozhodnutí měly být přesnější v tom, od kdy přestal plnit náhradu škody poškozenému, uvedený nedostatek nedosahuje takové intenzity, která by vyžadovala zásah Ústavního soudu v podobě derogace napadených usnesení. Ústavní soud po přezkumu napadených rozhodnutí nemá pochybnosti o tom, z jakých důvodů obecné soudy dospěly k závěru, že v posuzované věci byly splněny zákonné podmínky pro nařízení výkonu trestu odnětí svobody. Obecné soudy dále zjevně zkoumaly stěžovatelovu finanční situaci, pouze stěžovatelově tvrzení o absolutní absenci jeho příjmů přisoudily jiný význam. Významné je, že rezignaci na náhradu škody neuvádějí obecné soudy jako jediný důvod pro vykonání podmíněného trestu dle §83 odst. 1 tr. zákoníku, ale odkazují i na jiný aspekt stěžovatelova života, a to, že stěžovatel byl opakovaně pokutován za řízení motorového vozidla v době, kdy nebyl držitelem řidičského oprávnění.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu