ECLI:CZ:US:2023:3.US.3010.23.1
sp. zn. III. ÚS 3010/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudkyň Veroniky Křesťanové a Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N. N., zastoupeného Mgr. Miroslavem Kučerkou, LL. M., advokátem se sídlem Národní 416/37, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. července 2023 č. j. 100 Co 97/2023-789 v rozsahu potvrzení výroku XIX rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 17. ledna 2023 č. j. 31 Nc 2684/2021-505 a proti uvedenému výroku rozsudku Okresního soudu Praha - východ, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ, jako účastníků řízení, a nezletilých 1) A. R. a 2) A. R., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v napadených částech s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozsudků Okresního soudu Praha - východ a Krajského soudu v Praze se podává, že v projednávané věci bylo před obecnými soudy vedeno řízení o úpravu poměrů nezletilých, o úpravu styku nezletilých s otcem - stěžovatelem a o udělení souhlasu s podáním žádosti o změnu příjmení nezletilých z R., R. na N., N. (k návrhu stěžovatele).
3. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodl o tom, že nezletilé děti se svěřují do střídavé péče rodičů (blíže k tomu srov. konkrétní znění výroků I. až XII. rozsudku), dále soud zamítl návrhy na úpravy styku stěžovatele s dětmi (výrok XIII.) a rovněž zamítl návrh stěžovatele, aby soud udělil souhlas k podání žádosti o změnu příjmení nezletilých dětí (výrok XIV.). Stran posouzení návrhu na udělení souhlasu k podání žádosti o změnu příjmení nezletilých soud vycházel z §877 odst. 1 a §863 odst. 1 občanského zákoníku. Konstatoval, že vzhledem k věku nezletilých - tři roky a rok a půl - nepřistoupil k jejich výslechu, když nejsou schopny vyjádřit svůj názor, pochopit důsledky svých rozhodnutí a zejména institut příjmení, což potvrdili i oba rodiče ve svých podáních. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy své závěry opřely o judikaturu Nejvyššího soudu i soudu Ústavního, přičemž v daném případě neshledaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly změnu příjmení (blíže k tomu viz body 109 - 113 rozsudku).
4. Odvolací soud napadeným rozsudkem částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně, avšak v rozsahu napadeného výroku XIV. rozsudku jej potvrdil. Ztotožnil se přitom se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, s výjimkou tvrzení, že "pokud matka nezletilého A. R. otci slibovala, že by ke změně příjmení mohlo dojít, pak nelze nevidět, jak matka přesvědčivě uváděla, že to bylo v souvislosti s matčinou představou o budoucím uzavření sňatku s otcem (stěžovatelem)."
5. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených částí rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. Proto Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje jak se závěry soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacího, a to pouze v rozsahu výroku XIV. rozsudku soudu prvního stupně (otázka příjmení nezletilých), což odpovídá i jeho závěrečnému návrhu. Uvádí, že obecné soudy jej potrestaly za to, že se snažil domoci se změny příjmení nezletilých nejprve domluvou, nadto musel vyčkat toho, až bude určeno jeho otcovství k nezletilému synovi. Rovněž dodává, že jakkoliv byl nezletilý syn v době řízení před soudem prvního stupně ještě nízkého věku k tomu, aby bylo možné od něj zjišťovat názor na danou věc, v řízení před odvolacím soudem to již možné bylo. V rámci své argumentace se dále opírá o některá rozhodnutí Ústavního soudu [nález sp. zn. II. ÚS 1931/17 ze dne 19. 12. 2017 (N 235/87 SbNU 811), usnesení sp. zn. III. ÚS 3276/09 ze dne 30. 6. 2010, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2405/21 ze dne 9. 11. 2021, usnesení sp. zn. II. ÚS 187/23 ze dne 27. 1. 2023; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Současně vytýká obecným soudům, že svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily a namísto poskytnutí ochrany nezletilým dětem a stěžovateli, rozhodly pouze podle svého uvážení, bez ohledu na důkazy a takovým způsobem, že celou záležitost bagatelizují.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Ústavní soud zdůrazňuje, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech rodinného práva přistupuje zvláště restriktivně. Důvodem je skutečnost, že ve statusových i dalších rodinněprávních věcech bývá třeba upřednostnit princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, před ochranou základních práv. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces.
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích rovněž setrvale upozorňuje, že v rodinněprávních sporech je primárně úkolem opatrovnických soudů, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek a vynášejí tak potřebné skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy (popř. i judikaturu soudů) přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní. Stručně shrnuto, není na Ústavním soudu, aby posuzoval, které konkrétní řešení by bylo pro nezletilého nejlepší, to je (za situace, kdy se rodiče na řešení neshodli) úkolem obecných soudů.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti tomu, jak obecné soudy posoudily jeho návrh na podání žádosti o změnu příjmení jeho nezletilých potomků. V rámci ústavní stížnosti své argumenty opírá téměř výlučně o vybranou judikaturu. Podle zjištění Ústavního soudu však jím citovaná judikatura na daný případ nedopadá. Pokud jde o výše uvedené usnesení sp. zn. III. ÚS 3276/09, v něm se soud zabýval případem, v němž byl podán návrh na změnu příjmení v situaci, kdy děti stěžovatele neměly shodná příjmení. V dalším z citovaných rozhodnutí je situace totožná, tedy důvodem pro podání návrhu bylo, aby děti týchž rodičů měly shodná příjmení (sp. zn. IV. ÚS 2405/21). V usnesení sp. zn. II. ÚS 187/23 naopak matka nezletilého potlačovala identitu nezletilého tím, že otce "tajila" a v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1002/19 šlo o otázku výslechu, resp. sdělení názoru na změnu příjmení u nezletilého dítěte, kterému však bylo už sedm let. V žádném z citovaných rozhodnutí nenastala stěžovatelem zmiňovaná "totožná situace". Je navíc zapotřebí uvědomit si, že v natolik citlivých otázkách, kterými bezpochyby jsou ty týkající se nezletilých dětí, je zapotřebí postupovat výlučně s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti daného případu a z nich vyvozovat právní závěry. Tak ostatně podle zjištění Ústavního soudu postupoval v nyní posuzovaném případě jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací. Soudy se případem poctivě zabývaly a rozhodly na základě zvážení specifických okolností věci se zaměřením na práva nezletilých. To, že nezletilé jak soud prvního stupně, tak ani odvolací soud nevyslechly, je zcela pochopitelné, když nezletilému synovi nebyly v době rozhodnutí ani tři, resp. čtyři roky a mladší nezletilé dceři nebyl dokonce ani jeden rok.
12. Pokud se jedná o tvrzené porušení práva na rodinný život stěžovatele, Ústavní soud připomíná, že toto právo není absolutní. Nijak rodiči negarantuje možnost změny příjmení dítěte po jeho narození (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 3208/13 ze dne 30. 10. 2013). Obecné soudy rozhodovaly o návrhu na vydání souhlasu k podání žádosti o změnu příjmení nezletilých na zákonném základě, tedy dle pravidel stanovených v §877 občanského zákoníku. Vážily přitom zájmy matky, otce i nejlepší zájem dětí dle příslušné judikatury. Soudy se racionálně logickým způsobem vypořádaly s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení a neshledaly závažné důvody pro vyhovění návrhu směřujícímu k takto významnému zásahu do identity člověka.
13. Pokud jde o poslední námitku stěžovatele proti odůvodnění napadených částí rozhodnutí a hodnocení důkazů obecnými soudy, Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 občanského soudního řádu. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Obecné soudy v nyní posuzovaném případě provedly dostatečné dokazování, které následně řádně a v souladu s právními předpisy zhodnotily. Důvody, které je vedly k sporovaným závěrům, jsou jasně seznatelné z textů napadených rozhodnutí, v nichž Ústavní soud neshledal žádné vady, které by snad měly mít za následek jejich nepřezkoumatelnost.
14. Ústavní soud proto uzavírá, že ústavní stížnost je spíše pokračováním polemiky se závěry obecných soudů. Ústavní soud neshledal v napadených částech rozhodnutí obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z výše vymezených hledisek chápáno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést k jejich kasaci.
15. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu