ECLI:CZ:US:2023:3.US.3065.22.1
sp. zn. III. ÚS 3065/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. A., zastoupeného JUDr. Reném Příhodou, Ph.D., advokátem se sídlem Škroupova 471/14, Hradec Králové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2022 č. j. 25 Co 265/2022-3752 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 6. 2022 č. j. 0 P 663/2015-3536, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na výchovu dětí zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny a právo na respektování rodinného života zaručené čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Stěžovatel dále namítá porušení práva své dcery na národnostní identitu a sebeurčení, práva na zachování vlastní identity, jména a rodinných svazků a práva znát vlastní rodiče zaručené čl. 3 Listiny a čl. 7 a 8 Úmluvy o právech dítěte a jejího práva na vzdělání zaručeného čl. 33 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel je otcem nezletilé A. A. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soudů) ze dne 15. 1. 2018 č. j. P 663/2015-400 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 11. 10. 2018 č. j. 25 Co 164/2018 byla nezletilá svěřena do péče matky, přičemž rozhodnutí o vyživovací povinnosti stěžovatele bylo vyloučeno k samostatnému projednání a rozhodnutí. Následně byly v rámci opatrovnické věci podány návrhy na úpravu styku nezletilé se stěžovatelem, na změnu péče, na omezení rodičovské odpovědnosti matky, a dále vzájemné návrhy obou rodičů na udělení souhlasu za druhého rodiče ve věcech, které jsou pro nezletilou důležité, mimo jiné o výběru školy, kterou má nezletilá navštěvovat. Rozsudkem nalézacího soudu ze dne 19. 4. 2021 č. j. P 663/2015-2180 bylo rozhodnuto, že návrh stěžovatele na změnu péče o nezletilou se zamítá; byl upraven styk stěžovatele s nezletilou a neosobní styk prostřednictvím audiovizuální internetové aplikace Skype nebo jiné obdobné aplikace; byl zamítnut návrh stěžovatele na nahrazení souhlasu matky se změnou trvalého bydliště nezletilé; a návrhy stěžovatele na nahrazení souhlasu matky k podání žádosti o vystavení průkazu Overseas Indian Citizenship, spojený s uložením povinnosti matce poskytnout součinnost při jeho vyžádání, a dále na nahrazení souhlasu matky s docházkou nezletilé A. do kroužku indické hudby, byly odmítnuty. Tento rozsudek byl však usnesením odvolacího soudu ze dne 11. 11. 2021 č. j. 25 Co 263/2021-2474 zrušen a věc byla vrácena nalézacímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí; nalézacímu soudu bylo odvolacím soudem nařízeno přesněji zjistit obsah návrhů obou rodičů a pečlivěji se zabývat navrhovanými důkazy.
3. V posuzované věci se obecné soudy zabývaly vyživovací povinností stěžovatele a návrhem stěžovatele na nahrazení souhlasu matky s přestupem nezletilé ze Základní školy X na Základní školu Y. V záhlaví uvedeným rozsudkem nalézací soud zamítl návrh stěžovatele na nahrazení souhlasu matky s přestupem nezletilé na Základní školu Y (výrok I.); nahradil souhlas stěžovatele s docházkou a pokračováním ve školní docházce v Základní škole X (výrok II.); výživné stěžovatele za dobu do 1. 10. 2018 a od 1. 6. 2022 stanovil částkou 4 500 Kč měsíčně (výrok III.); určil splatnost výživného (výrok IV.) a vyloučil k samostatnému projednání rozhodnutí o výživném za dobu od 1. 10. 2018 do 31. 5. 2022 (výrok V.). Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem odmítl odvolání stěžovatele i matky do výroku o vyloučení rozhodnutí o výživném za dobu od 1. 10. 2018 do 31. 5. 2022 k samostatnému projednání (výrok I.); potvrdil výroky I. a II. rozhodnutí nalézacího soudu (výroky II. a III.); zrušil výroky III. a IV. týkající se vyživovací povinnosti stěžovatele a související výrok o nákladech řízení a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení (výrok IV.).
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
5. V podané ústavní stížnosti stěžovatel předně brojí proti skutkovým zjištěním obecných soudů a odůvodňuje svůj zájem na tom, aby nezletilá navštěvovala stěžovatelem navrhovanou bilingvní školu. Uvádí, že matka rozvoj anglického jazyka u nezletilé nijak nepodporuje, nezletilá hovoří jazyky anglickým a hindu velmi špatně, a těžko se proto dorozumívá jak se stěžovatelem, tak s jeho rodinou. Stěžovatel rovněž vysvětluje svou rodinnou a životní situaci, zdůrazňuje, že to byla matka, která stála o pořízení potomka, a tvrdí, že v rozporu s tvrzením odvolacího soudu finance na školné má. Dále stěžovatel napadá provedené dokazování. Má za to, že zpráva Základní školy X je neobjektivní, a namítá, že nebyla vyslechnuta nezletilá a nebyly provedeny další jím navrhované důkazy.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Ústavní úprava základních práv a svobod prozařuje celým právním řádem, a to včetně oblasti práva soukromého. Povinností orgánů veřejné moci je vykládat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod, což pro soudy výslovně vyplývá z čl. 4 Ústavy.
9. V rámci přezkumu řízení týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým Ústavní soud vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, zda soudy věc posoudily individuálně a s přihlédnutím k jejím konkrétním okolnostem a zvláštnostem, a zda byla veškerá rozhodnutí náležitě odůvodněna. Obecné soudy musí v rámci naplnění podmínek zásady vyšetřovací v každé fázi řízení vážit, které důkazy je třeba provést a zda a do jaké míry je nutné dokazování doplnit. Ačkoliv nejsou návrhy důkazů účastníků vázány, jsou povinny o jejich případném neprovedení rozhodnout; stejně tak nemohou svévolně posuzovat dopad jednotlivých důkazů na konečné rozhodnutí, naopak musí svůj postup při dokazování i hodnocení důkazů řádně odůvodnit.
10. Zároveň Ústavní soud ve svém přístupu k rodinněprávním případům zdůrazňuje, že rozhodování o úpravě výchovných poměrů k nezletilým je doménou především obecných soudů, nikoli soudu ústavního. Pro rozhodování o citlivých rodinně právních věcech je zásadní, že jsou to především obecné soudu, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit rozhodnutí, které bude odrážet veškeré dotčené zájmy, zejména zájmy nezletilých dětí.
11. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že výše uvedené požadavky kladené na rozhodování obecných soudů byly naplněny. Závěr obecných soudů, že v posuzované věci je předním zájmem nezletilé, aby alespoň jeden aspekt jejího života byl co nejrychleji stabilizován, považuje Ústavní soud za udržitelný. Obecné soudy vážily provedení jednotlivých důkazů s ohledem na význam posuzované věci a výše uvedený zájem na co nejrychlejším rozhodnutí věci; neprovedení dalších důkazů řádně odůvodnily (body 27 a 28 napadeného rozsudku nalézacího soudu a bod 14 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Přisvědčit je třeba i výtce odvolacího soudu na adresu stěžovatele, který na jednu stranu obecným soudů odmítá řádně doložit své příjmy, na druhou stranu však prosazuje velice nákladné vzdělání pro nezletilou.
12. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že ačkoli stěžovatel v ústavní stížnosti klade velký důraz na složitost své životní situace, v posuzovaném řízení je řešena především velmi složitá životní situace nezletilé A. Dítěte, které je od svého narození předmětem boje rodičů (spis nalézacího soudu čítá téměř 4 000 stran), v jehož důsledku je jí kulturní a jazyková rozmanitost rodičů bohužel namísto obohacení spíše zátěží. Je třeba rovněž zdůraznit, že s ohledem na to, že téměř výlučným pečovatelem o nezletilou je matka, těžiště života nezletilé se nachází v České republice a přirozeně je jí tedy české prostředí domovem. Nezletilá nadto nedávno prošla zásadním životním zlomem, a to zahájením základní školní docházky, a je proto v jejím zájmu, aby zůstalo zachováno prostředí, ve kterém si právě zvykla. Má-li stěžovatel (zcela oprávněný) zájem na tom, aby nezletilá hovořila i jeho mateřskými jazyky, musí se především postarat o to, aby on sám s nezletilou trávil co nejvíce času, a to například tím, že upraví své pracovní povinnosti tak, aby mohl více času trávit s nezletilou v České republice (práce agenturního lékaře flexibilní rozvržení pracovní doby z podstaty umožňuje).
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že dotčená základní práva stěžovatele napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu