ECLI:CZ:US:2023:3.US.3100.22.1
sp. zn. III. ÚS 3100/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Mgr. Anny Zinglové, advokátky, sídlem Strážkovická 329, Praha - Dolní Počernice, insolvenční správkyně dlužníka FINANCIAL SERVICES GROUP, s. r. o., zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2022 č. j. MSPH 98 INS 20428/2016, 198 ICm 4481/2017, 29 ICdo 81/2020-95, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Roberta Chrištofa, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka (žalobkyně), resp. její právní předchůdce Ing. František Svobodný, jako insolvenční správce dlužníka FINANCIAL SERVICES GROUP, s. r. o., (dále jen "dlužník") se odpůrčí žalobou domáhal jednak určení, že právní úkon dlužníka, kterým bylo vedlejšímu účastníkovi řízení (žalovanému) poskytnuto dne 10. 5. 2016 plnění ve výši 2 450 000 Kč, je neúčinný, jednak toho, aby vedlejší účastník řízení uhradil do majetkové podstaty částku ve výši 2 450 000 Kč s příslušenstvím.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 24. 1. 2019 č. j. MSPH 98 INS 20428/2016, 198 ICm 4481/2017-43 žalobu zamítl (výroky I. a II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Důvodem pro zamítnutí žaloby bylo, že stěžovatelka nedokázala zpochybnit či vyvrátit tvrzení vedlejšího účastníka řízení, že mu nebylo plněno z majetku dlužníka, nýbrž finančními prostředky, které byly dlužníkem převzaty (v hotovosti) od třetí osoby (obchodní společností FIP Group, a. s.) na základě smlouvy o převzetí dluhu uzavřené podle §1888 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.") mezi dlužníkem, vedlejším účastníkem řízení (jako věřitelem) a obchodní společností FIP Group, a. s. (jako přejímatelem dluhu), a vzápětí vloženy na účet dlužníka. Městský soud rovněž dovodil, že plnění poskytnuté dlužníkem vedlejšímu účastníkovi řízení nebylo neúčinným právním úkonem ve smyslu §241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, v podobě zvýhodňujícího právního úkonu.
4. K odvolání původního žalobce Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 28. 11. 2019 č. j. MSPH 98 INS 20428/2016, 198 ICm 4481/2017, 101 VSPH 624/2019-66 rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vrchní soud se ztotožnil se závěry městského soudu a dále doplnil, že dlužník přestal být dlužníkem ohledně částky 2 450 000 Kč, neboť na jeho místo nastoupila podle smlouvy o převzetí dluhu obchodní společnost FIP Group, a. s. Právní důvod k platbě z účtu jeho majitele (dlužníka) jiné osobě leží ve sféře právního vztahu založeného mezi majitelem účtu a adresátem převáděné částky.
5. Následné dovolání stěžovatelky (právní nástupkyně zemřelého původního žalobce) Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 6. 2022 č. j. MSPH 98 INS 20428/2016, 198 ICm 4481/2017, 29 ICdo 81/2020-95 odmítl, jelikož nebylo přípustné, neboť nebylo v rozporu s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 14. 4. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1774/99, rozsudek velkého senátu ze dne 10. 11. 2004 sp. zn. 35 Odo 801/2002, rozsudek ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. 29 Cdo 3315/2012, rozsudek ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. 29 Cdo 78/2016, rozsudek ze dne 27. 6. 2019 sen. zn. 29 ICdo 87/2017, rozsudek ze dne 27. 1. 2021 sen. zn. 29 ICdo 23/2019 rozsudek ze dne 27. 6. 2019 sen. zn. 29 ICdo 76/2017). Z uvedené judikatury vyplývá, že ačkoliv obecně platí, že pohledávka z běžného účtu, jehož je dlužník majitelem, náleží do majetkové podstaty (do majetku) dlužníka, lze za určitých okolností připustit, že s finančními prostředky složenými (vloženými) na takový účet nemusí vždy za každých okolností být nakládáno jako s majetkovou hodnotou dlužníka. Je tomu tak především v situaci, kdy dlužník jako majitel účtu vystupuje ve vztahu k těmto finančním prostředkům jako správce cizího majetku. Jak plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, dlužník v posuzované věci jednal jako správce cizího majetku (částky mu byly svěřené obchodní společností FIP Group, a. s. do úschovy podle smlouvy o převzetí dluhu), přičemž byl povinen částku vloženou na jeho účet poukázat vedlejšímu účastníkovi řízení. Přitom nebylo podstatné, že nešlo o smlouvu o úschově, jejíž smluvní stranou by byl advokát, tedy o advokátní úschovu podle §56a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Rozhodující bylo, že dlužník v dotčeném smluvním vztahu vystupoval jako správce (uschovatel) cizího majetku. Ačkoli formálně došlo ke "smísení" finančních prostředků dlužníka s finančními prostředky vloženými v hotovosti na účet dlužníka, tak s ohledem na to, že na běžném účtu dlužníka nedošlo od připsání částky do jejího odeslání vedlejšímu účastníkovi řízení k žádnému pohybu na účtu, byla sporná částka ve skutečnosti po celou dobu rozpoznatelná na účtu dlužníka. V dané věci tudíž byly finanční prostředky pocházející od společnosti FIP Group, a. s. fakticky vedeny "odděleně" (rozpoznatelně) od dalšího majetku dlužníka. Závěr vrchního soudu, že v konečném důsledku nedošlo ke zmenšení majetku dlužníka, se tedy s ohledem na skutkové okolnosti dané věci neprotivil judikatuře Nejvyššího soudu. Stejně tak byl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu závěr, že dlužník poukázáním částky 2 450 000 Kč nemohl zvýhodnit vedlejšího účastníka řízení jako svého věřitele, neboť tento v té době již věřitelem dlužníka nebyl, když toto postavení pozbyl na základě smlouvy o převzetí dluhu. Převodem sporné částky z účtu dlužníka vedlejšímu účastníkovi řízení byl plněn dluh třetí osoby (společnosti FIP Group, a. s.), nikoliv dluh dlužníka vůči vedlejšímu účastníkovi řízení. Na tom nic nemění skutečnost, že ve smlouvě o převzetí dluhu se dlužník zavázal k nápomoci při "technickém provedení úhrady" tak, že poskytne svůj účet pro provedení úhrady smluvené částky společností FIP Group, a. s. na účet vedlejšího účastníka řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na zákonného soudce. Nejprve shrnuje obsah svých podání a podle jejího názoru relevantní judikaturu. V obecné rovině se zabývá institutem úschovy (§2 402 a násl. obč. zák.) a otázkou vlastnictví peněz složených uschovatelem do úschovy na bankovní účet schovatele. Podotýká, že z obecného pravidla vycházejícího z úpravy v občanském zákoníku umožňuje zvláštní předpis výjimky, z nichž se podává, že schovatel má postavení správce cizího majetku. Těmito výjimkami jsou notář, obchodník s cennými papíry, advokát a dražebník. S ohledem na skutkové okolnosti dovozuje, že finanční prostředky ve výši 2 450 000 Kč vložené na bankovní účet dlužníka, který nebyl žádnou z osob, jimž by svědčila shora uvedená výjimka, přešly do vlastnictví banky s tím, že dlužníkovi vůči bance vznikla pohledávka ve stejné výši, přičemž tato pohledávka se stala majetkem dlužníka, resp. součástí majetkové podstaty dlužníka podle §206 odst. 1 písm. h) insolvenčního zákona. Obchodní společnost FIP Group, a. s., jakožto nový dlužník vedlejšího účastníka řízení, pozbyla vlastnické právo k těmto finančním prostředkům. Závěr Nejvyššího soudu o tom, že obecná úprava schovací smlouvy je tzv. nepravidelnou úschovou, považuje za překvapivý, nedostatečně odůvodněný a především rozporný s jeho dosavadní judikaturou. Pokud senát Nejvyššího soudu rozhodl stávající věc sám, aniž by ji předložil k rozhodnutí velkému senátu, porušil tím podle stěžovatelky právo na zákonného soudce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy obecných soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem vysloveným obecnými soudy, který vedl k zamítnutí její žaloby, že u finančních prostředků vložených na účet dlužníka na základě smlouvy o převzetí dluhu šlo o správu cizího majetku a nemohly se tak stát součástí majetkové podstaty dlužníka. V této části stěžovatelka pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů vycházejícími z výkladu podústavního práva. Její argumentace zde nedosahuje ústavněprávní roviny. Jak již Ústavní soud mnohokrát vyslovil, takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nenáleží. Ústavní soud setrvale judikuje, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
10. Nejvyšší soud jasně, srozumitelně a logicky vysvětlil a odkazem na svoji judikaturu zdůvodnil, proč lze z obecného pravidla, že pohledávka z běžného účtu, jehož je dlužník majitelem, náleží do majetkové podstaty dlužníka, za určitých okolností učinit výjimku a s takovými finančními prostředky nemusí být nakládáno jako s majetkovou hodnotou dlužníka. Shledal-li Nejvyšší soud v okolnostech, které provázejí stávající věc (byla uzavřena smlouva o převzetí dluhu dlužníka; nedošlo ke smísení finančních prostředků dlužníka s finančními prostředky vloženými v hotovosti na jeho účet a následně poukázanými vedlejšímu účastníkovi řízení), nelze v jeho závěrech, přestože nešlo o stěžovatelkou uváděné výjimky (notář, obchodník s cennými papíry, advokát a dražebník), spatřovat pochybení. Pokud současně dovodil, že nemohlo dojít ani ke zvýhodnění vedlejšího účastníka řízení jako věřitele, nelze proti zamítnutí žaloby nic namítat.
11. Ústavněprávní dimenze by za určitých okolností mohla dosáhnout toliko stěžovatelčina argumentace, že rozhodující senát Nejvyššího soudu porušil právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, jestliže věc, která se měla podle názoru stěžovatelky odchylovat od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, nepředložil k rozhodnutí velkému senátu. Ani tuto námitku však Ústavní soud nesdílí. Nejvyšší soud odkázal na relevantní judikaturu, ze které při posuzování věci vycházel a s níž považoval posuzovanou věc za souladnou. Současně se vyjádřil i ke stěžovatelkou tvrzeným rozporům rozsudku vrchního soudu s jí zmiňovanou judikaturou, které se týkaly zejména nerozlišitelnosti peněz svěřených bance od prostředků vložených jinými osobami či vlastních financí banky [srov. závěr Nejvyššího soudu, že finanční prostředky pocházející od obchodní společnosti FIP Group, a. s. byly fakticky vedeny "odděleně" (rozpoznatelně) od dalšího majetku dlužníka]. Ústavní soud považuje závěry Nejvyššího soudu za plně souladné s jeho předchozími judikaturními závěry i právní regulací, tudíž nebyl dán důvod předložit věc k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu