ECLI:CZ:US:2023:3.US.311.23.1
sp. zn. III. ÚS 311/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jana Filipa a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. S., zastoupené Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem se sídlem Jana Babáka 2733/11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022, č. j. 4 Tdo 786/2022-2221, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 17. 2. 2022, č. j. 2 To 132/2021-2127, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 2021, č. j. 1 T 63/2020-1977, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. 40 odst. 2 Listiny a základní principy, ovládající trestní právo, které jsou zahrnuty do Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou pro pomoc ke zločinu úvěrového podvodu a pro dvojnásobnou pomoc ke zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku. Uvedené trestné činnosti se - zjednodušeně řečeno - dopustila tím, že v úmyslu pomoci obviněné D. N., své kamarádce, pro kterou mimo jiné vykonávala činnost účetní a které půjčovala finanční prostředky vzhledem k její nedobré finanční situaci, vytvářela podmínky k tomu, aby D. N. mohla čerpat blíže specifikované úvěry. Takto postupovala přesto, že si stěžovatelka i D. N. musely být vědomy nedobré finanční situace, kterou se D. N. snažila zastřít pro tyto účely pozměněnými (daňovými) dokumenty, jakož i například kupními smlouvami na osobní automobily, ačkoliv provádění takových majetkových transakcí D. N. její finanční situace neumožňovala. Aby D. N. vyplacení uvedených úvěrů dosáhla, vydávala stěžovatelka svého bratra pro účely získání úvěrů za manžela D. N. (neboť její skutečný manžel se o špatné finanční situaci neměl dozvědět). Bratr stěžovatelky byl přitom pro svůj špatný fyzický a psychický stav (závislost na alkoholu, demence) na stěžovatelce zcela závislý a nedokázal posoudit důsledky svého jednání, když jako manžel D. N. podepsal směnky nebo zástavní smlouvu, které bankovní a úvěrující instituce pro poskytnutí úvěru vyžadovaly. Za pomoc k výše uvedeným trestným činům uložil stěžovatelce okresní soud úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání tří let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v délce trvání pěti let za současného stanovení dohledu. Dále stěžovatelce uložil omezení, aby ve zkušební době podle svých sil nahradila škodu, kterou trestnou činností způsobila. Současně okresní soud rozhodl o vině a trestech u ostatních spoluobviněných. Okresní soud konečně odkázal subjekty, které měly v daném trestním řízení postavení poškozených, s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Zároveň zprostil stěžovatelku obžaloby, pokud se měla uvedené trestné činnosti dopustit jako organizátor, neboť nebylo prokázáno, že by stěžovatelka skutek popsaný v dané formě v obžalobě spáchala.
3. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") z podnětu odvolání napadený rozsudek okresního soudu zrušil v odsuzující části v celém rozsahu a nově obviněné uznal vinnými stejnými trestnými činy jako okresní soud s tím, že po znovu provedeném dokazování upravil skutkové věty, když je zejména doplnil o jména bankovních úřednic nebo o přesné výše splátek, kterými měla D. N. poskytnuté úvěry hradit. Po takto provedené změně krajský soud uložil stěžovatelce úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let se zkušební dobou na čtyři roky. Dále stěžovatelce uložil, aby ve zkušební době podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Dále rozhodl o trestech ohledně ostatních obviněných a poškozené odkázal s jejich nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, když jejich odvolání zamítl.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť je Nejvyšší soud považoval za zjevně neopodstatněné, a to už proto, že stěžovatelka v rámci něho jen opakovala námitky, které byly v předchozích fázích řízení vyvráceny. Přesto se Nejvyšší soud zabýval též stěžovatelkou namítaným porušením zásady reformatio in peius, když odvolání proti rozsudku okresního soudu nepodal státní zástupce, ale obvinění. Dále se zabýval použitelností některých svědeckých výpovědí, když stěžovatelka namítala, že tyto použít nelze z důvodu nezákonně provedené rekognice. Rovněž odkázal na výpověď obviněné D. N., která se ve své podstatě k páchání trestné činnosti zcela doznala, čímž popsala i podíl stěžovatelky a jejího bratra na páchání trestné činnosti.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ke konkrétním námitkám stěžovatelky Ústavní soud v prvé řadě (obdobně jako již konstatoval i Nejvyšší soud při hodnocení dovolání) uvádí, že stěžovatelka do značné míry jen opakuje argumenty, s nimiž se ovšem obecné soudy i podle přesvědčení Ústavního soudu řádně vypořádaly. Proto Ústavní soud na odůvodnění jejich rozhodnutí pro stručnost přiměřeně odkazuje. Ani Ústavní soud se přitom nedomnívá, že by krajský soud provedeným doplněním (respektive zpřesněním) skutkových vět vztahujících se i k trestné činnosti přičítané stěžovatelce porušil ve vztahu k její osobě zákaz uplatnění zásady reformatio in peius. Vyšel-li totiž například krajský soud z toho, že to byla právě stěžovatelka, kdo svého bratra s ohledem na jeho fyzické i duševní postižení za účelem poskytnutí finančních prostředků D. N. do bankovních ústavů či na poštu dovedl, pak skutečně sama okolnost fyzické podpory v pohybu jistě nebyla předmětem podrobného dokazování (byť i některé bankovní úřednice si na topornou chůzi stěžovatelčina bratra pamatovaly, když i v napadených rozhodnutích je opakovaně zdůrazňováno, že se podle jejich názoru stěžovatelčin bratr k D. N. jakožto své manželce vůbec nehodil, neboť očekávaly, že manžel takové paní bude "kravaťák"). Na druhou stranu ani Ústavní soud nemá pochybnost o tom, že to byla právě stěžovatelka, kdo vyvinul úsilí k tomu, aby se její bratr k podpisu příslušných smluv ať už na poštu nebo na jednotlivé bankovní pobočky dostavil. Na jiném místě odůvodnění napadených rozhodnutí totiž sama stěžovatelka podrobně popisuje dlouhodobou závislost svého bratra na alkoholu s tím, že je na její pomoci zcela závislý, neboť v podstatě není schopen ani základní péče o svoji vlastní osobu, když v minulosti za něj stěžovatelka musela hradit velké množství dluhů.
9. V daném kontextu je tedy poněkud nepřiléhavé stěžovatelčino tvrzení, že neměla přesnou informaci o tom, co její bratr v rámci shora uvedeného jednání vlastně podepisuje za smlouvy a jaká práva a povinnosti mu z těchto smluvních závazků plynou. Obecné soudy ostatně nepřehlédly, že stěžovatelka měla osobní zájem na tom, aby D. N. z úvěrů poskytnuté prostředky skutečně dostala, protože stěžovatelce a její rodině dlužila. Bankovní úřednice si ostatně stěžovatelku od vidění pamatovaly i z jiných návštěv poboček, kdy pravidelně D. N. při návštěvě bankovních institucí doprovázela. Proto je rovněž správný závěr obecných soudů, že byť nelze použít přímo výsledky policejním orgánem provedené rekognice mimo jiné k osobě stěžovatelky, neboť rekognice se zúčastnila i osoba, kterou nelze hodnotit z pohledu zákona jako nezaujatou, bylo možno využít výpovědí těchto bankovních úřednic, neboť jejich výpovědi s provedenou - a nezákonnou - rekognicí přímo nesouvisely (srov. k tomu výše již jen poznámka těchto úřednic, že podle jejich názoru se D. N. a stěžovatelčin bratr k sobě jako manželé vizuálně nehodili). Z uvedených důvodů není přiléhavý ani stěžovatelčin odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/05 ze dne 24. 4. 2006 [(N 88/41 SbNU 127); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz], neboť tehdy Ústavní soud obecným soudům s ohledem na porušení zákazu zásady reformatio in peius vytknul, že do skutkových vět byly doplněny mimo jiné odborné lékařské závěry, k nimž ovšem znalec tehdy výslovně nedospěl.
10. Obecné soudy rovněž podle Ústavního soudu dostatečně vysvětlily, proč některé stěžovatelkou navrhované důkazy neprovedly, když je považovaly za nadbytečné. To platí zejména, pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že pro D. N. pracovala ještě jedna účetní, a proto mělo být zjištěno, zda to nebyla náhodou ona, kdo podmínky pro získání úvěru ze strany D. N. pomáhal zajišťovat. Je totiž zcela zřejmé, že to byla právě stěžovatelka, a nikoliv její kolegyně, kdo se na uvedené trestné činnosti obecnými soudy popsaným způsobem podílel. Pro posouzení podílu stěžovatelky na uvedené trestné činnosti rovněž podle Ústavního soudu není zcela podstatné, do jaké míry se sama D. N. ve finančních otázkách orientovala. Podstatné totiž je, že sama D. N. by patrně nebyla schopna zajistit součinnost bratra stěžovatelky k dosažení toho, aby jí byly poskytnuty prostředky z úvěrů.
11. Stěžovatelka rovněž podle Ústavního soudu přesvědčivě nevysvětluje, proč by v dané věci měl být vyslechnut svědek J. Ř., jenž se měl vyjadřovat k orientaci a znalostem D. N. ve finančních otázkách. Ani sama stěžovatelka totiž nenabízí jinou ucelenou skutkovou verzi daného případu, z níž by vyplynulo, že uvedené směnky (resp. zástavní smlouva), jimiž bylo podmíněno vyplacení úvěrů pro D. N., byly podepsány někým jiným, než právě bratrem stěžovatelky (eventuální povědomí D. N. o finančních otázkách tak není ve vztahu k podílu stěžovatelky na trestné činnosti v relaci žádné logické podmínky). Ústavní soud také akceptuje, že obecné soudy nenechaly na jednotlivé podpisy bratra stěžovatelky vypracovat písmoznalecký posudek, byť stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že jednotlivé podpisy se od sebe značně odlišují. Vzhledem ale k tomu - jak právě naznačeno - že totiž ani stěžovatelka důsledně netvrdí, že by to měl být někdo jiný, kdo měl předmětné dokumenty namísto jejího bratra podepisovat, lze uvažovat podle Ústavního soudu i tak, že rozdílnost uvedených podpisů mohla být dána právě špatným fyzickým i duševním stavem jejího bratra. Stěžovatelka také nevysvětluje, jak by hodnocení jejího podílu na trestné činnosti D. N. mohlo změnit provedení důkazu prostřednictvím daňové evidence sestavené k podnikání D. N. V rozhodnutí obecných soudů je totiž mimo jiné popsáno (srov. odst. 102 odůvodnění rozsudku krajského soudu), že sama stěžovatelka si z prostředků získaných D. N. z úvěru část ponechala a zbytek jí vrátila. Jak přitom bylo dále nakládáno s takto získanými finančními prostředky, není podle Ústavního soudu pro danou věc podstatné.
12. Aniž by pak samotnému Ústavnímu soudu příslušelo přehodnocovat důvěryhodnost výpovědi D. N., nelze přehlížet, že tato se k jí páchané trestné činnosti doznala, čímž nutně popsala i podíl stěžovatelky a jejího bratra na shora popsané trestné činnosti. Skutečnost, že se pak D. N. snažila důsledky své špatné finanční situace, respektive i důsledky trestního řízení vedeného proti její osobě, zmírnit podle stěžovatelky účelovým rozvodem nebo pomocí převodů majetku na své příbuzné, její výpověď a hodnověrnost pro účely trestního řízení bez dalšího nezpochybňuje, zvláště tehdy, zapadají-li D. N. uváděná tvrzení do kontextu dalších důkazů a zjištění.
13. S ohledem na výše uvedené je proto podle Ústavního soudu možno uzavřít, že obecné soudy dospěly ohledně podílu stěžovatelky na uvedené trestné činnosti k takové míře jistoty, aby mohly rozhodnout o její vině a za jí páchanou trestnou činnost jí uložit spravedlivý trest; ve věci stěžovatelky tak podle Ústavního soudu nebyla porušena ani zásada presumpce neviny.
14. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu