ECLI:CZ:US:2023:3.US.312.23.1
sp. zn. III. ÚS 312/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti STARCOM INTERNATIONAL, s. r. o., sídlem Rudná 1117/30a, Ostrava - Vítkovice, zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Lichnovským, advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. listopadu 2022 č. j. 7 Afs 305/2020-87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti se podává, že správce daně na základě výsledků daňové kontroly odepřel stěžovatelce nárok na odpočet DPH z přijatých zdanitelných plnění od blíže specifikovaného dodavatele. Platebními výměry ze dne 2. 5. 2016 a 3. 5. 2016 tak byla stěžovatelce vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období září až prosinec 2013 a únor až květen 2014. Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím č. j. 23368/17/5300-21441-711676 ze dne 24. 5. 2017 uvedené platební výměry potvrdilo a stěžovatelčino odvolání zamítlo. Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 22 Af 81/2017-143 ze dne 31. 8. 2020 zamítl stěžovatelčinu správní žalobu. Ústavní stížností napadeným rozsudkem pak Nejvyšší správní soud zamítl i stěžovatelčinu kasační stížnost. Důvodem odepření daňového odpočtu bylo, že stěžovatelka byla zapojena do řetězce transakcí, jejichž cílem bylo vylákání výhody na DPH podvodným způsobem, o čemž stěžovatelka minimálně mohla a měla vědět, přičemž nepřijala rozumná opatření, kterými by se účasti na podvodu mohla vyhnout.
Ústavní stížnost je postavena na argumentu, že správní orgány i soudy postupovaly v rozporu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Jak totiž stěžovatelka uvádí, závěr o existenci daňové ztráty byl opřen o domněnky, které na základě předem stanovených kritérií vzešlých z daňové praxe existenci podvodu toliko předpokládají. Soudní dvůr přitom ve věci Crewprint (rozhodnutí ve věci C-611/19 ze dne 3. 9. 2020) konstatoval, že systém dokazování, který se opírá o domněnky založené na předem stanovených kritériích o existenci podvodu a v určitých případech o vědomosti o podvodu, kterou daňový poplatník měl nebo měl mít, je v rozporu s jeho judikaturou, podle níž musí správce daně v každém jednotlivém případě na základě objektivních důkazů dostatečně prokázat existenci podvodu spáchaného osobou povinnou k dani nebo to, že osoba povinná k dani věděla nebo musela vědět, že dotčené plnění je spojeno s podvodem spáchaným jiným obchodníkem zapojeným do řetězce.
Stěžovatelka nadto poukazuje na koncepční chybu v postupech finanční správy, která se při koncipování daňové ztráty opírá o závěry vzešlé z daňových řízení jiných účastníků řetězce. Tak tomu bylo i v případě stěžovatelky, u níž bylo doměření daně aplikací důkazního břemene v důkazní nouzi. Doměrky účastníků nacházejících se v řetězci před stěžovatelkou totiž měly být tím nejdůležitějším důkazem existence podvodu, došlo k nim však jen díky tomu, že tito další účastníci byli od počátku naprosto pasivní. Takový postup je ovšem dle stěžovatelky v rozporu s tím, že důkazní břemeno ohledně existence podvodu nese výhradně správce daně. Pokud přesto chtěl Nejvyšší správní soud tento postup akceptovat, měl se podle stěžovatelky obrátit na Soudní dvůr s předběžnou otázkou, zda je v souladu s unijním právem výklad, podle kterého správce daně při prokazování existence daňové ztráty vychází ze zjištění (doměrků) správce daně z jiných daňových řízení vzešlých z důkazní nouze kontrolovaných daňových subjektů. Místo toho však Nejvyšší správní soud takové úvahy evropského přesahu vůbec neučinil a ustálený výklad Soudního dvora ignoroval.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů, a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Aplikace podústavních předpisů ve správním řízení je záležitostí správních orgánů a soudů v rámci správního soudnictví, Ústavní soud smí v řízení o ústavní stížnosti přezkoumat pouze to, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva stěžovatelů.
V posuzované věci Nejvyšší správní soud své závěry podrobně a logicky odůvodnil, zejména je pak v napadeném rozhodnutí srozumitelně vysvětleno, na základě čeho byla ve správním řízení prokázána existence daňového podvodu, jakož i to, že stěžovatelka o podvodu měla a mohla vědět a neučinila rozumná opatření, aby se účasti na podvodu mohla vyhnout. Nešlo přitom pouze o domněnky "založené na předem stanovených kritériích o existenci podvodu", nýbrž o ucelený řetězec důkazů vycházející z konkrétních okolností posuzované věci. Stejně tak nelze tvrdit, že by závěry správních orgánů a soudů byly pouze důsledkem pasivity ostatních účastníků řetězce, důkazní situace byla komplexnější (viz k tomu i bod 60 napadeného rozsudku).
Jde-li pak o rozhodnutí Soudního dvora ve věci Crewprint, stěžovatelkou uváděná pasáž řeší především otázku subjektivní stránky, přičemž podstatou citovaného názoru je to, že je potřeba prokázat, že se osoba povinná k dani aktivně podílela na daňovém podvodu, případně věděla nebo mohla vědět, že dotčené plnění je spojeno s podvodem (viz i bod 44 předmětného rozhodnutí Soudního dvora). Takový závěr pochopitelně musí být učiněn ve světle objektivních okolností, což se v posuzované věci stalo (viz k tomu i bod 91 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu